0 komentáře

Cross Alps Exclusive 24.června
Dalším paraglidistickým výletem byl týdenní „cross“ do itálie, opět pod taktovkou Haničky (JEMM). Cílem „cross“ výletů není jen tak normální polétání, ale zvládnout co nejdelší vzdálenost (t.j. „přelet“). To už vyžaduje něco víc než jen se držet u kopce, jak jsem byl až dotěď zvyklý. Už ranní briefing má jinou podobu – řeší se odkud jsou v kterou denní dobu nasvícené kopce (t.j. kde to „chodí“), jak typicky fouká (např. údolní větry) a kde je potřeba co dělat – na kterém místě se „přizvedat“ (nabrat co největší výšku), kde „přeskočit“ (přeletět na další místo), atd. 

Musím přiznat, že jsem žádné velké ambice neměl – jsem v pomyslných paraglidistických plenkách a ani nemám ambice stát se nějakým úžasným pilotem. Mým cílem je létání si užívat s minimální mírou rizika. Proto mě ranní plánování, kde se diskutovalo kam až by se dalo doletět, nechávalo docela klidným a mým jediným cílem bylo se aspoň chvíli s ostatními uržet. V praxi to fungovalo tak, že jako první vždy odstartoval Jířa (partner Haničky a výborný pilot) a prozkoumal jak to nahoře vypadá. Pak jsme postupně startovali i my ostatní a snažili se nabrat výšku s vydatnou Jířovou pomocí – to pak jeden na vysílačce slyší: „Vláďo ty se těm stoupákům vyhýbáš schválně?“ nebo „Proč točíš ten klesák?“ a podobně. Poslední pak startovala Hanička a pomáhala těm posledním (t.j. typicky mě  se udržet a taky někam doletět.

Sám sebe jsem několikrát překvapil – za ten týden se mi povelo nalétat přes 100km (což tedy není nic moc výkon – byli tam tací, co to uletěli a jeden den) a většinou jsem ani nebyl na zemi jako první. Navíc se mi povedlo uletět v Avianu celou „podkovu“ – v mém případě je to výkon ekvivalentní přeplavaní kanálu la manche :) Bohužel se mi také podařilo se poprvé pověsit na strom – Hanička teda tvrdí, že se to nepočítá, protože to byl jen velký keř, ale já bych to tak neviděl :) Jak se mi to povedlo? No jak jinak než pokažený start – místo levé ruky zabrala levá a skončil jsem viset hlavou dolů ve stromech pod startem. Ani mě ani křídlu se naštěstí nic nestalo a vymotání trvalo 10 minut, takže jsem se i ještě stačil připojit ke zbytku skupiny a odletět.

No a samozřejmě prokletí posledního dne zabralo i tentokrát. Vypravili jsme se na Lijak (Slovinsko) a plán byl zkusit přeletět podél hřebene jak to půjde. No, mě to moc nešlo – hned nad Lijakem jsem zápasil snad hodinu než se mi povedlo se přizvedat a to jen za vydatné pomoci Haničky. Pak jsme přeskočili na další kopec, ale už to prostě nešlo. Důsledek byl ten, že jsem musel hledat nějaké rozumné místo na přistání. Kolem mě všude lesy a přizvedat se už nebylo kde. Nakonec jsem si vybral malou mýtinku co z výšky vypadala relativně v pohodě. Vyklesal jsem si a musel jsem si vybrat – buď přistávat po větru (=průšvih) ale do kopce nebo proti větru a z kopce (=větší průšvih). Vybral jsem si první a povedlo se mi krásně přistát přesně doprostřed mýtinky. Akorát jsem při vybíhání zakopl a skončil s ukopnutým nehtem na levé noze. Naštěstí zlomené to nebylo, takže teď mi  bude mít zase rok co dorůstat.

Jinak výlet to byl úžasný a „přelétání“ má rozhodně své kouzlo – jen v mém případě bude asi ještě hodně dlouho trvat než se budu moct něco podobného zkusit bez pomoci profíků jako jsou Jířa a Hanička...

1 komentáře

Základní termika v Karavankách 29.dubna

 Letošní létací sezónu jsem se rozhodl začít výletem s Haničkou (JEMM) do Karavánek ve Slovinsku. Jako tradičně, bydleli jsme v kempíku (v tomhle případě tedy spíše na soukromé louce) co nejblíže startovačkám a každý den vyráželi do okolí. Kam – to určila ráno Hanička podle předpovědi počasí. Vyzkoušel jsem si tak 4 různé terény v okolí a zalétal si každý den (což je v paraglidingu poměrně vyjjímečná situace).

  Po zimní přestávce jsem musel oprašovat svoje paraglidistické (ne)umění a kupodivu se to obešlo bez poškození mé osoby nebo křídla. Většinou se mi dařilo se i držet ve vzduchu delší dobu, i když umění Dominiky nebo Jardy jsem mohl jen tiše obdivovat. U Dominky jsem si to dovedl ještě logicky odůvodnit – malá a lehká, to se jí to lítá! No jo, ale Jarda je stejně velký jako já a navíc i s podobným křídlem, takže tam už to je prostě o umění. No, aspoň se mám co učit.

  Asi největším zážitkem bylo, když se mi povedlo přizvedat se na Gozd a zaletěl jsem si až na druhou stranu kopce nad sjezdovky, kde byl pořád ještě sníh. Kroužil jsem si tam a liboval si, jak mi to panečku jde a dokonce stále získával výšku. Začínalo víc foukat  a obloha tmavnout. To už jsem překročil 3000 metrů a začínal mít pocit, že je něco špatně. Sklopil jsem uši (=sklopil kus křídla na každé straně – dělá se v momentě, kdy chcete rychle ztrácet výšku), ale místo abych začal klesat, stále jsem stoupal. To už jsem věděl, že jsem opravdu v problému a že musím pryč. V kombinaci uší a speed-baru se mi nakonec povedlo z pod mraku vyletět a za kopcem už jsem v dosahu vysílačky slyšel jednoznačný pokyn Haničky ze země „uši, dolů a rychle“. Po přistání jsem stihl tak akorát zabalit než se přihnala bouřka. Ponaučení? Koukat kolem a jak něco vypadá jen trochu podezřele, šupky dolů :)

0 komentáře

S rodinkou na Phuketu 29.března

   Poslední zastávkou naší cesty po Thajsku byl Phuket – tím jsme oficiálně opustili relativní divočinu a přesunuli se do civilizace. Ubytování nám Gábina zajistila v Anchan Boutique Resort – resortem bych to ale rozhodně nenazýval. Byly to asi 4 byngalovy kolem bazénu a k tomu jeden dvoupatrový domeček s dalšími šesti pokoji a na pláž to bylo 5 minut pěšky. První, čeho si člověk na Phuketu všimne, je přitomnost rusů – Karlovy vary jsou proti tomu slabý odvar. Snad polovina billboardů kolem cest jsou v azbuce, menu v restauracích, prostě všude. Vliv to má hodně zjičující – snad celé pobřeží už je obestavěné obrovskými hotely, staví se absolutně všude, přibývají velká nákupní centra a ceny jsou snad už na úrovni evropy. Pro mě tohle už není asie..

   Já už jsem na Phuketu před pár lety byl – dělal jsem si tu kurz instruktora potápění, následovaný pár týdny thajského boxu (jeden z mých absolutně nejhorších nápadů v historii :). I tak bylo ještě pár míst, které jsem neviděl. Jedno z nich bylo místní ZOO – ano, Phuket má své zoo. Už vstup dává tušit co vás čeká uvnitř. Celá atrakce už má evidentně svá nejlepší léta za sebou a postupně se rozpadá. Až se zdráhám nazývat to zoo – hospodářství u babičky je na tom s počtem zvířat snad lépe :) V těch pár ještě nerozpadlých (doufám!) klecích je pár desítek krokodýlů, opiček a sem tam papoušek. Jediným důvodem proč do zoo jít jsou „show“. Mají celkem čtyři – slony, krokodýly, opice a ... Opice za moc nestály (až na to, že se tam málem porval jeden ir s rusem :), ale sloni mě pobavili – ani ne tak show jako taková, jako spíš moment, kdy si z publika vybrali 4 dobrovolníky a nechali slony, aby je překračovali. Což o to – překračování v pohodě, ale na jednoho chlapíka si pak slon přisedl a vypadalo to, že se mu fakt líbí a dál bude program pro děti nepřístupný :) Poslední věc o zoo – opravdu mě tam iritovalo, jak se snaží vytřískat peníze za každou cenu. Vrchol je nabízení focení s těmi pár zuboženými zvířaty, co tam ještě mají – třeba tygr vypadal, že přes barevné myšky ani neví co se s ním děje :(

   Na pár dní jsme si tam půjčili auto (doporučuji třeba Hertz online má výhodnější ceny než kdokoliv jiný přímo na místě) – já jsem na řízení vlevo zvyklý a doprava je na Phuketu velice civilizovaná. Mohli jsme tak objet ještě pár dalších atrakcí – motýlí svět (nic moc motýli, ale mají tam spousty informací o pavoucích pro ty co to baví číst  a centra pro záchranu orangutanů (tam jsme narazili na opičku Crystal! Vyjeli jsme si samozřejmě i k Big Budha – největšímu budhovi v Thajsku. Z něj je nejen krásný výhled, ale hlavně mě fascinovalo, jak úžasný business budhismus je. Chcete úspěch? Tady si kupte za 100 papírek a nalepte ho na budhu. Větší úspěch? No jasně, máme i papírky za 1000. Fotku? Tak taky 100. Kasičky jsou tam na každém rohu a uprostřed chrámu mají stůl, u kterého sedí 8 thajek a nedělají celý den nic jiného, než že třídí a počítají peníze z kasiček, které jim tam průběžně nosí k vyprázdnění. Kam se hrabe Las Vegas...

   Pláže jsou ok, moře také, ale nic vyjímečného. Jinak se dá prý na Phuketu i hezky kite-surfovat, ale na to jsem už nějak neměl čas. Pro mě osobně Phutek nemá žádné kouzlo – přirovnal bych to k běžnému letovisku v turecku nebo španělsku... Pravá asie se tu ztratila pod návalem ruských turistů.

0 komentáře

Pobyt na Koh Yao Yai 18.března

   Po třech týdnech na Filipínách jsem se přesunul do Thajska, kam Verča týden před tím vyrazila s bandou kamarádek a dětí. První týden strávili na Koh Lanta a já jsem se k nim plánoval přidat na Koh Yao Yai (relativně velký ostrov na východ od Phuketu). Doprava tam není složitá - z letiště taxíkem do přístavu Bang Rong Pier, potom lodí na Koh Yao Yai a tam ještě jedním taxíkem ze severní části na jižní cíp. Vše proběhlo bez problémů a tak jsme se večer všíchni šťastně shledali v Heaven Resort (zní vznešeněji než byla realita :) Celý pobyt v Thajsku vymýšlela a organizovala Verčina kamarádka, co tam dělala několik let průvodkyni. Na Koh Yao se znala s klukama z české potápěčské základny Elixir Divers, kteří sídlí v resortu Elixir - ten byl tak 20 minut pěšky od nás a výrazně luxusnější. Z různých důvodů se všichni rozutekli buď zpátky na Koh Lanta nebo se přesunuli do Elixíru, takže jsme v nebi zbyli sami.

   Koh Yao Yai je relativně řídce obydlený a na thajské poměry i málo rozvinutý. Není to velká turistická destinace, takže je tam resortů jenom pár a jsou hodně rozstrkané a tak narazíte na jiné turisty opravdu vzácně. Doprava je klasicky nejlepší na půjčených motorkách - samozřejmě bez helmy a v co nejhojnějším počtu. Naše přesování fungovalo tak, že já jsem měl NC v nosítku na břiše a Verča seděla za mnou s kočárkem na klíně. Jediný, komu to opravdu vyhovovalo byla NC, protože mi mohla pomáhat zatáčet :) Taky jsem si tady konečně pořádně užil ovoce - meloun padl za vlast každý den, k tomu výborná manga, ananasy... prostě pohádka.

   Na ostrově se ve velkém věnují pěstování gumovníků. Konečně jsem se dozvěděl, jak to přesně funguje - třeba, že je chodí nařezávat v jednu v noci, kdy tečou nejvíc, atd... Stavili jsme se také u trenéra opiček - učí je trhat kokosy. Takový makak se naučí nejen vylézt na palmu a shodit kokos, ale také poznat který je zralý. Za každý shozený ořech prý majitel dostane 1 báth a dobře trénovaná opička přijde na 30tisíc, tak se asi musí docela otáčet :) Další výlet jsme si udělali na motorce na Koh Yao Noi (severní ostrov). Tam bylo největší dobrodružství přeprava motorky - normálně ji šikulové popadli a odnesli na long-boat. Akorát jsem na ní musel po cestě sedět, aby nespadla. Noi je výrazně menší a civilizovanější - už třeba jenom proto, že je na něm 7/11 a bankomat :)

   Hlavní zábavou bylo ale potápění. Verča si udělala kurz před dlouhou dobou, takže jsme si první den dali refresher - skoro bych řekl, že ho ani nepotřebovala, po chvíli už byla ve vodě jako rybička. První destinace byl místní house-reef a trošku mě to vyděsilo. Viditelnost mizerná, život skoro žádný, korály zničené, děs. Aspoň, že jsem měl šanci vidět thajské rybáře při práci - mají klece pod vodou a chodí je vybírat. Na lodi mají kompresor s 30m dlouhou hadicí, která jim přivádí konstantní tok vzduchu přímo do brýlí, takže dýchají jenom nosem. Tomáš mi tvrdil, že z pastí vyberou jenom velké ryby a ty ostatní pustí, ale já je viděl na vlastní oči, jak berou úplně vše... Tak nevím komu věřit. 

   Další den jsme si zajistili na celý den hlídání a vyrazili na pořádné potápění - vrak ferry (opravdu se potopila když vezla pasažéry - prý snad pojišťovací podvod) a pak shark point a anemone reef. Vrak byl moc hezký a hlavně jsem si ho mohl prolézt sólo (na Verču to bylo moc hluboko, takže šla se skupinou). Takové hejna malých rybek jsem snad ještě neviděl. Shark point mě trošku zklamal - ne, že bych čekal žraloky, ale prostě mi nepřišel nic moc. Zato anemone reef byl konečně úžasný, ten opravdu doporučuji. Potápěli jsme se pak ještě jedou na Koh Dok Mai - to bylo taky docela hezké. Mě se tam hlavně líbila relativně velká jeskyně (cavern).

   No a poslední a nejlepší zážitek měl být paragliding. Tomáš (jeden z divemasterů) je hodně zkušený pilot a létá tam s turisty tandemy. Startuje a přistává buď na ostrůvku kousek od Koh Yao nebo z pláže kousek od shopu - nechá se vytáhnout lodí na které mají přidělaný odviják (buď do 300 nebo i 500m vysoko). Byli jsme tam 10 dní a že se chceme proletět věděli kluci od začátku. Přesto to nechali na úplně poslední den dopoledne - no a jak už je u paraglidingu zvykem, počasí nespolupracovalo. Foukalo špatným směrem a tak prostě nešlo startovat. Moc mě to mrzí - moc jsem se těšil, že uvidím ostrov a moře z výšky. Takhle budu muset do asie na paragliding snad vyrazit sám nebo co :)

0 komentáře

Potápění v Moalboal 14.března

  Poté co jsem se rozloučil s Pepínem (budiž mu země v Praze lehká :), jsem vyrazil na svojí poslední potápěcí štaci. Jako destinaci jsem si vybral Moalboal - je jenom cca 2 hodiny autobusem z Cebu, takže doprava je jednoduchá. Navíc jsem byl předběžně dohodnutý, že se tam potkáme s Patrikem (mým kamarádem z Bermud, co teď provozuje diveshop v Coronu - byli jsme za ním s Ondřejem). Štestí tomu chtělo, že jen mě tricycle vyhodil před mým ubytováním, první koho vidím jít po ulici byl právě Patrick s Ferlie :) Rychle jsem se ubytoval a vyrazili jsme do Savedra dive centra podívat se jak to bude s potápěním.

 Přišli jsme akorát včas se přidat na odpolední potop. Upřimně, byl jsem mírně zklamaný. O Moalboalu lidé básnili jak je to úžasné místo, ale mě to přišlo tak na úrovni Boholu. I tady je stěna kousek od pláže a padá docela hluboko (prý cca 60m), ale viditelnost nebyla nic moc a hlavně mi korály přišly hodně poničené (dynamitem... jak jinak). Moje zmlsanost ale asi opravdu dosahuje vrcholu, protože bych normálně z želvy a nového nudibranche byl u vytržení :) Další dny jsme vyrazili vždy na dvě různá místa - mimo jiné i na Pescador island, což měla být mecca. Hezké to tam je, ale taky zničené dynamitem a tak jsme s Patrikem akorát prozkoumali místní cathedral ve 30m a shodli se, že to za opakování nestojí.

 Moje asijská zkušenost mi říkala, že vše může napravit noční potop. A taky jo. Druhý den jsme vyrazili na house reef - t.j. prostě z pláže před diveshopem. Jen jsme skočili do vody, tak hned vidíme chobotnici. Následovaly spousty různých krabů, cuttlefish, atd. Opět potop, ze kterého jsem se vrátil s 200 fotkami! Plní nadšení jsme se přihlásili znovu na druhý den - večer nás ale čekalo překvapení, páč žádnému z divemasterů se s námi nechtělo. Naštěstí jim nevadilo, když jsme vyrazili sólo, akorát nás bohužel omezili na max. hodinu. Potápěli jsme se na úplně přesně stejném místě a přesto to byl úplně jiný zážitek! Tentokrát relativní minimum krabů, ale zato jsme našli dva obrovské spanish dancers, flatworm, prostě zase úplně jinou havěť.

 Tím skončilo moje potápění na Filipínách a další den už jsem se přesunul zpátky do Cebu. Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že se mi cca týden předtím ozvala Erika - kamarádka z Bermud, co teď s manželem žije v Japonsku. No a jak jsme se bavili, tak z ní vypadlo, že se s rodiči chystá také na Filipíny. Dokonce tam bude ve stejném městě a přesně stejný den jako já! A opravdu to vyšlo - povedlo se nám se sejít a strávit moc přijemný večer nad SM (San Miguel - místní pivo). Tenhle výlet se prostě celkově vydařil. Teď čekám na letadlo do Thajska a těším se na setkání s Verčou a NC - holky si tam už týden užívají a prý jim děsně chybím :)

0 komentáře

Potápění a cestování po Boholu 6.března

  Po epickém propadu Siargao jsme odjeli na Bohol. Z Cebu tam jede rychlá ferry snad každou hodinu, takže přesun byl jednoduchý. Plán byl dorazit na Alona Beach a tam projít diveshopy, mrknout po cenách, nějakém tom ubytování a hlavně to zařídit tak, abych mohl s Pepánkem udělat jeho Open Water Diver kurz - už z něj konečně toho chlapa musím jednou udělat! :) Tricycle nás z přístavu na Alona beach vezl asi hodinu - snad i pěšky by to bylo rychlejší. Na místě jsme pak zkusili nejdříve Genesis Divers - ty jsem našel na webu a působili ok. Německý vlastník moc přátelský nebyl, ale měli neuvěřitelně levné ubytování, tak jsme zůstali.

 Ještě to odpoledne jsme skočili do vody a zvládli v podstatě téměř všechny "bazénové" cvičení co v kurzu jsou - Pepínovi to šlo a s jedním studentem to příjemně odsýpá :) Druhý den jsme se věnovali zbytku tréninku a potupně dodělali vše co PADI předepisuje - včetně večerního studia teorie. Pak si Pepánek z posledních sil napsal test a voilá, byl z něj potápěč! Další den už jsme se tak mohli přihlásit oba na normální potápění a začít si užívat. Není to tam tak hezké jako na Padre Burgos, ale i tak to rozhodně stálo za to - a hlavně měl Pepíno šanci si vše už naostro vyzkoušet a začít získávat zkušennosti. Já jsem si k tomu přihodil i noční potop - zase nebyl tak úžasný jak jsem doufal, ale asi už jsem opravdu hodně zmlsaný. A hlavně jsem poprvé viděl spanish dancer :)

 Po třech dnech potápění jsme se s Alona beach rozloučili - v mém případě to málem mělo nemilé následky. Už sbalení sedíme na snídani a já si najednou uvědomil, že jsem si v pokoji pod postelí nechal tenisky. Takže šup nahoru a zabalit. Po snídani jsme popadli batohy a po pláži vyrazili k cestě ven. Asi po 50ti metrech mi došlo, že si vesele vykračuji naboso a flipflopky zůstaly v shopu. Tak zase zpátky pro boty. Ještě, že jsem měl s sebou jenom dva páry :) Tricyklem jsme se přesunuli na autobusové nádraží v Tagbilaranu a pak čekali na aubobus nebo dodávku směr Danao.

 Nakonec jela dřív dodávka - ta má od autobusu tu výhodu, že (teoreticky) nezastavuje každých 10 metrů všem u cesty. Zato se do prostoru pro standardně 6 lidí musí vtěstnat v ideálním případě 18 nebo ještě lépe 20. Už jsem podobnou cestu zažil v Indonésii, ale Pepíno pořád nevěřil, že se ten zástup lidí venku opravdu hodlá nasoukat do (z našeho pohledu) už úplně plné dodávky :) Ty 3 hodiny cesty utekly jako voda - hóóódně pomalá voda... V Danao jsme popadli další tricycle a konečně dorazili do E.A.T. parku v oblasti Chocolate Hills.

 No, trošku mě překvapil - podle webu by jeden soudil, že je na několika hektarech, umožní treky po okolí, atd... Bohužel realita je taková, že je na ploše pár set metrů, fungují jim tam asi 3 atrakce (zbytek je v různém stadiu rozkladu) a mě to začínalo nebezpečně připomínat propadák se Siargao. To odpolene jsme se tedy alespoň projeli na suislide a večer příjemně zarelaxovali u rádlerů :) Druhý den byla sobota a park už od rána ožil místními výletníky. Měli jsme v plánu hlavně The Plunge (houpačka, která mi trošku připomínala tuhle z Queenstown na Novém Zélandu), Tam už byla fronta omladiny a my si tak museli asi hodinu počkat. I tak to stálo za to - bezpečnost tu zdaleka tolik neprožívají, takže nás nechali skočit i s foťákem v ruce. Videa mám a snad brzy doedituji a zveřejním :)

 Původní plán byl zůstat 2 dny, ale to jsme zkrátili na jeden a ještě to odpoledne vyrazili zpátky do Cebu. Sobotní večer jsme strávili v barech po městě a obdivovali cvrkot. Já měl v neděli ráno trošku bolehlav (zatracený Tanduay!) a tak poslední den Pepánkova pobytu už byl jenom relax a odpočinek ve městě. Další den ráno jsem se já vydal směr Moalboal a Pepánek pak odpoledne přes Manilu zpátky domů - bohatší o mnoho zážitků, certifikát potápěče a chudší tak o 2 litry krve, které tady teď poletují po filipínách :)

0 komentáře

Siargao, ráj surfařů 2.března

 Při plánování letošní cesty jsem se snažil opět zkombinovat různé aktivity - loni se nám docela líbilo kite-surfování na Boracay, tak jsem si říkal, že bychom to mohli letos někde zopakovat a pořádně se rozjezdit. Výběr padl na Siargao, oblast Cloud 9, která je vyhlášená jako surfařská destinace č.1. Po emailech jsem se dohodl s The Boardwalk na ubytování a dokonce mi slíbili mít instruktora kite-surfingu přímo na místě. Cesta a ostrov není komplikovaná - několikrát týdně tam je přímý let z Cebu. Z letiště na Cloud 9 už ás odvezl lokální transport a poslední 3km z Dapy opravdu stály za to - budují tam silnici, takže ultimátní tankodrom...

  Po přijezdu na Boardwalk nás čekalo mírné převapení - pobavili jsme se přímo s majitelem (pohodář australan), který nám jen tak řekl, že instruktor kite-surfingu mu před měsícem odjel domů a žádný jiný na ostrově není. Aby toho nebylo dost, tak i na surfování byly špatné podmínky (foukalo na ostrov místo od ostrova) a potápění tím pádem bylo mimo také (mizerná viditelnost). To nás opravdu zaskočilo - měli jsme tady naplánovaných 5 dní a najednou v podstatě nebylo co dělat :( Pepánkovi se ukrutně nechtělo, ale i tak jsem ho donutil jít si odpoledne zkusit surfování. Skočil jsem do vody a pral se s tím minimálně hodinu, ale v podstatě bez úspěchu. Pak jsem předal prkno Pepánkovi, ten zkusil jednu vlnu a prohlásil, že se na to může vy*** a šel zase ven. Jako odměnu bohů moře si cestou ukopl prst na noze :)

  Druhý den, nevěda co s volným časem, jsme si půjčili motorky a vydali se na výlet po ostrově - jmenovitě k Pillars, kde jsou při odlivu mořské bazény. Cesta byla strašná - jenom opravdu místy vybetonovaná, jinak v podstatě kamenitý terén. K pools jsme dorazili později odpoledne, kdy už měl být odliv, ale bazény se ne a ne oddělit. Já si tedy v jednom na chvíli zaplaval, ale nic úžasného to nebylo. Cestou zpátky jsme se aspoň zastavili na večeři a rumíka v jedné hospodě kus od Cloud 9 - to jsem ale nevěděl, že mi na motorce nesvítí světlo. Takže jsem pak v noci jel po té naprosto dramaticky rozkopané silnici za pepánkem a snažil se z jeho pohybu odhadnout kde jsou díry a kudy jet :)

  Třetí den bylo zase počasí na draka - pořád foukalo, občas pršelo, prostě nevlídno. Takže jsme den v podstatě proflákali - já si srovnal archiv fotek, pepánek četl a pospával... No a mě večer došla trpělivost - představa, že tu takhle máme strávit ještě další 3 dny, zatímco bychom se mohli někde potápět, mě ničila. Takže jsem si sedl, zabookoval nám na druhý den odlet a zavelel "Na Bohol!" :) V sezóně je to tady asi zábava, ale mimo prostě nuda. Jedinému, komu se bude stýskat jsou místní komáři, kteří z nás za ty 3 noci musí mít zásoby na roky dopředu...

0 komentáře

Whalesharks a potápění v Padre Burgos 28.února

  Padre Burgos bylo v mém hledáčku od naší loňské návštěvy Boracay. Jeden divemaster tam o tom básnil tak, že se prostě nedalo odolat. Navíc to byla další šance k tomu vidět whalesharky, kteří nám tak slavně nevyšli loni v Donsolu. Cesta nebyla složitá, ale docela dlouhá. Ráno letadlem z Manily do Cebu, pak v poledne 6 hodin lodí do Maasinu, kde už na nás čekali z Peter's Dive Resort a odvezli nás až na místo. Za zmínku stojí trajekt do Maasinu - k mému velkému překvapení nebyla loď vybavená standardně sedačkami, ale plná postelí. Takže jsme měli šanci dohnat jet-lag a brzské vstávání. Jenom Pepánkovi to trošku kazila produkce karaoke co měl u hlavy za zdí - je zajímavé, jak špatný vztah k umění mají rozespalí lidé :) Pro vylepšení se nám v trámech naší chatky ubytoval tak 10cm velky geckon (ještěrka) co přes noc roztomile kvákal - opět k velké radosti pepánka :)

Hlavní náplní pobytu bylo potápění a šnorchlování. Obojího jsme si užili víc než dost. Hned první den jsme vyrazili na dopolední dva potopy k protějšímu ostrovu a já zažíval peklo se svojí novou výbavičkou. Buď bleskalo málo nebo moc, spousty hejblátek, uf! Ale nakonec se i pár fotek povedlo a to nemluvím o úžasném zážitku z nádherných korálů. Nadšený byl i Pepánek a také se vrátil se spoustu fotek - musím ho pochválit - na to že jsou focené malým automatem a ze šnorchlu, hodně snímků se mu opravdu povedlo. Den jsem navíc zakončil nočním potopem - klasicky mi v půlce došla baterie ve foťáku, ale nakonec o to víc jsem si ho užil. Opravdu není nad noční potápění v asii...

  Druhý den pokračoval ve stejném duchu akorát s tím rozdílem, že jsem Pepánka přesvědčil, abychom odpoledne zkusili jestli se náhodou nemůže už potápět, když mu doktor po letech konečně pořádně umyl uši :) Nafasovali jsme pro něj výbavu a nejdříve na zkoušku skočili do bazénu. Moc jsem ho netrápil, jenom jsem chtěl aby se naučil si vyčistit vodu v brýlích a zkusil plavání. Obojí zvládl na jedničku a mohli jsme tak hned vyrazit na jeho první potop z pláže. I ten Pepánek zvládl naprosto bravurně a myslím, že je na čase z něj udělat opravdového potápěče. Jestli to bude možné, tak to do konce pobytu určitě plánujeme :)

Poslední den jsme měli štěstí - sešlo se dost lidí na to, aby se mohl uskutečnit výlet za whalesharky. Funguje to tu trochu jinak než v Donsolu - loď s námi nejdříve odjela k protějšímu ostrovu, tam jsme na palubu nabrali místního faráře jako průvodce a za loď přivázali šest malých lodiček "hledačů". Ty jsme takhle odtáhli o kus dál, kde je oblast s whalesharky. Neuvěřitelně, hned po pěti minutách nastal šrumec - kousek od nás byl! Naskákali jsme do vody a plnou parou plavali k tomu místu. Bohužel pozdě - i když jsem tam byl mezi prvními, už byl pryč. No a chudák Pepíno to s tou plnou parou přehnal tak, až z toho málem dostal srdeční záchvat a další hodinu strávil na lodi v polomrákotách. My jsme mezi tím měli štestí na několik setkání (loď sledovala pořád stejného whalesharka) - pokaždé stejný scénář: skočit do vody, rychle ho najít a pak s ním zkusit vydržet plavat co nejdéle. No ale na úplně poslední pokus se už Pepánek zmátořil dost na to, aby zase do vody skočil a měl tak nakonec také šanci jednoho vidět, hurá :) Dokonalý den jsem pak zakončil ještě dalším nočním potopem, takže lepší už to prostě být nemohlo.

  Další destinací na našem itineráři byl ostrov Siargao. Museli jsme se tak přesunout zpátky do Cebu - na večerní ferry z Maasinu se nám čekat nechtělo, takže jsem vymyslel alternativu přes nedaleký Hilongos odkud ferry jela v 11 dopoledne. Z Padre Burgos jsme do Maasinu chytili autobus narvaný školní omladinou, takže já jsem zvolil místo mačkání cestu na střeše. Nápad to byl dobrý, ale nenapadlo mě, že jsou silnice předrátované zhruba ve výšce mé hlavy. Musel jsem tak strávit skoro celou cestu polo-leže na batožině a neustále vyhlížet dráty před sebou. Snad jako kompenzace za tohle trauma se pak cestou na ferry kolem nás prohnalo pár delfínů..

0 komentáře

Filipíny v roce 2012 25.února

 Jak tak koukám do kalendáře, začíná se stávat hezkou tradicí, že začátkem roku vyrazím na Filipíny - letos je to již potřetí :) Původně plánovanou dovolenou na 3 týdny sice Pepánek kvůli pracovním povinnostem zkrátil na dva, ale i tak se mi povedlo do programu vtěsnat vše, co jsem původně zamýšlel. Ostrovů a míst k navštívení je tady spousta, takže opravdu bylo z čeho vybírat.Let jsme měli stejný jako loni - s emirates přes Dubai do Manily. Stejný byl i plán na další přesun - t.j. první noc v Manile a další den ráno pokračovat dále.

 Vše proběhlo bez problémů i přes mírně dramatické okolnosti odjezdu. V úterý (odlétali jsme v pátek) jsem si při squashi hnul se zády tak, až to vypadalo na to, že mě bude muset pephánek za sebou tahat v dvoukoláku. Pilným cvičením, nahřííváním a silnou vůlí jsem se ale do pátku dal dohromady dost na to, abych let přežil. Podnebí v asii a moře už jenom dokončilo ozdravný proces :)

 Druhým a ještě vážnějším zádrhelem byla moje nová fotografická výbava. Tu jsem pořídil při svojí nedávné cestě na Floridu. Nějak se mi povedlo zapomenout při objednávání na rukojeť, co spojuje obal fotoaparátu s externím bleskem. Poměrně zásadní opomenutí! Říkal jsem si nevadí, objednám v Praze a bude. No jo, ale pár dní před odjezdem mi zavolali, že není a nebude. Říkal jsem si nevadí, jsem kluk šikovná a rukojeť si vyrobím. To jsem i přes skeptické poznámky pephánka učinil (a brzy přihlásím do soutěže o rukodělný výrobek roku), ale to jsem netušil, že výrobce obalu na foťák (ikelite) má nějaké svoje vlastní šroubky a žádné jiné do něj nepasují. No situaci se mi povedlo zachránit ve čtvrtek odpoledne a šroubky vytáhnout z nějakého zapomenutého service-kitu u jednoho dive shopu. Ale krátké! Takže ještě půl hodiny před odletem jsem vybíhal z našeho bytu kladívkem na chodníku před domem výrobek dotvarovat... Jo a to se mi málem povedlo nechat na žižkově ve zdi baterii do foťáku i s dobíječkou - tímto děkuji své kásné a úžasné ženě, která mi pro ni stihla dojet :)

0 komentáře

Potápění a kurz CCR na Floridě 4.února

 Nevím jak to Ondřej dělá, ale vždy se mu podaří vymyslet nějakou kulišárnu jak mě vytáhnout tam, kam bych normálně nikdy nejel. Tentokrát přišel s tím, že za ním musím zajet na Floridu potápět se v místních jeskyních. Aby toho nebylo málo, přesvědčil mě, abych si s ním udělal kurz na CCR (Close Circuit Rebreather), aniž bych pořádně tušil o co vlastně jde :) Plán nakonec dopadl tak, že jsem jel na 2 týdny – první určený pro potápění v jeskyních a druhý pak pro kurz.

 Cesta byla mírně řečeno náročná. S KLM přes Amsterodam do New Yorku, potom s American Airlines (mám u nich spousty mil, takže letenka “zadarmo”) přes Orlando do Jacksonville, kde jsem v jednu ráno vypůjčil auto a vyrazil dalších 200km do Dive Outpost. Na místo jsem dorazil ve 3:30 a našel na dveřích plánek od Ondřeje (díky!) s označením chatky, ve které jsem měl přespávat. Rozvrh byl nemilosrdný, už ten samý den odpoledne jsme vyrazili do první jeskyně :)

Od jeskyní na floridě jsem mnoho neočekával a bohužel skutečnost mi to potvrdila. Je jich tam sice spousta, ale  na rozdíl od Bermudských v nich nejsou žádné krápníky a jsou to tak vlastně jenom tunely. Jsou ve sladké vodě s konstantní teplotou kolem 20C, takže I já v neoprénu jsem nijak zásadně nemrznul – na každý pád jsem tam byl v “mokrém” jediný, všíchni ostatní se zbaběle schovávali do sucháčů :) Ondřej se snažil vybrat z jeskyní ty zajímavější – dali jsme třeba “grand traverse” (spojení 3 jeskyní), užili si proudy v Ginnies, ale nejvíc se mi asi líbila Cows spring – menší jeskyně, ale měla svůj “charakter”. Jiného jsme nic moc nestihli – jenom výlet po řece na kajaku.

Kurz CCR začal další týden. Nejdříve jen velice zjednodušeně a krátce co CCR je: přistroj, který má v sobě prášek, který umí chemicky odbourávat CO2. Tím umožňuje “recyklovat” vydýchaný vzduch a stačí tak mít s sebou jenom malou láhev s kyslíkem. Z toho plynou dvě výhody – vzuch nám vydrží až 8 hodin a nevydechujeme bublinky do okolí (t.j. neplašíme tolik ryby). Vše je samozřejmě mnohem komplikovanější a přístroj jako takový je plný elektroniky a dalších částí – jenom příprava na další den trvá půl hodiny. A to nemluvím o tom, co všechno je potřeba pravidelně kontrolovat, čistit, vyměňovat… děs běs. A cena? Nový tak kolem 10tis dolarů – takže já jsem si ho jenom půjčil na vyzkoušení :)

Potápění s CCR je jiné – hlavní můj problem byl s polohou ve vodě. Nelze tu používat dýchání na “jemné doladění”, takže jsem neustále bojoval s přidáváním/ubíráním vzduchu z křídla. Do toho hlídat na přístrojích PO2 (prostě číslo ;) přidáváním kyslíku nebo vzduchu do systému. A aby toho nebylo málo, tak cvičit postupy při závadách, zachraňování tonoucího Ondřeje, atd… :) Mel (instruktorka) se mě snažila utěšit, že to s neoprénem mám težší než oni se sucháčem, ale moc tomu nevěřím – je to opravdu frustrující po tolika letech potápění se zase cítit jako úplný začátečník. Po 4 dnech potápění můžu říct, že CCR asi nebude pro mne. Je to příliš veliké a těžké na cestování, pro provoz je potřeba spousty věcí, které nejsou běžně všude dostupné (kyslík, chemikálie, atd.) a ta cena… Až budu zase jednou žít u moře a potápět se každý týden, pak o tom možná budu přemýšlet. Do té doby zůstanu u OC (open circuit) :)

Ještě pár postřehů na závěr. Za ty dva týdny jsme najezdili za jeskyněmi skoro 2000 km – na mapě vypadají blízko, ale v americe jsou holt jiné vzdálennosti :) Dále pak lituji americké vegetariány – najít rozumné jídlo je nadlidský výkon. Moc hezké je, že se nikde nekouří. Ale taky nepije! Našli jsme jen jeden bar, kde prodávali aspoň pivo. Dodržují se rychlosti a předjíždí se minimálně… No a zážitek na konec – na letišti vedle mne čekal na letadlo voják (podle vzhledu bych ho tipoval na 15 let, snad mu aspoň těch 18 bylo). Každý druhý procházející člověk ho pozdravil a popřál mu buď hodně štěstí nebo poděkoval (upřímně) za službu co dělá. Mají to prostě nastavené jinak….

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page