0 komentáře

Dračí zátoka (Ha Long Bay) 6.listopadu
Stejně jako do Sa Pa, i do Ha Long Bay jsme vyrazili v rámci organizovaného zájezdu. Ono ani není moc na výběr. Typický itinerář je třídenní - první den je na lodi s přespáním, druhý den na ostrově Cat Ba s přespáním v hotelu a třetí den návrat. Nám se povedlo narazit na cestovku (Kangaroo Cafe), co místo přespání v hotelu na Cat Ba nabízela pobyt na Monkey island s přespáním v bungalovu. To se ukázalo jako velice štastné, protože jsme tak alespoň na půl dne unikly hordám ostatních turistů a to ani nemluvím o romantickém večeru s táborákem na pláži :)
Přijezd do Ha Long Bay byl vcelku očekávaný šok. Spolu s námi tam autobusy dopravily cca půlku Evropy a tomu odpovídal i počet lodí připravených ten nával turistů pojmout. Všechny vypadají téměř stejně, kombinujíc "tradiční" design s úpravami pro komfort turistů. Pár z lodí dokonce i vytáhlo plachty, ale ty jsou opravdu jen pro parádu - vesele s nima jely proti větru, popřípadě i kotvily :) Ubytování bylo velice hezké, akorát večer se ukázalo, že kabiny u zádě jsou v zásadě neobyvatelné, protože tam je umístěn generátor, co jede přes noc na plné pecky kvůli klimatizacím. My byli na přídi, takže nám hlavy na polštářích jen mírně vrněly, ale jedna dvojice s kabinou vzadu přes noc ztratila nervy a raděli spali nahoře na palubě :)
První den nás vzali do jeskyně, o které nám průvodkyně tvrdila, že jí nějací Francouzi našli v roce 1993. No nevím, po jeskyni bylo spousta podpisů s letopočty a zahlédl jsem tam mimo jiné i 1936 a podobně, tak bych jí to moc nevěřil, Jeskyně je navíc celá vybetonovaná a osvícená jako diskotéka, takže zážitek je to opravdu nezapomenutelný. Pak byly na programu kajaky - loď nás vyklopila u půjčovny, kde nás postupně nasáčkovali do kajaků v různém stádiu rozkladu a se slovy "máte 20 minut" nás poslali pryč, paráda! Finálně mělo nastat plavání, ale když jsme viděli jak "čistá" voda je kolem, tak se do vody odvážilo jenom pár Šýcarů. Druhý den nás loď vyklopila na ostrově Cat Ba a následoval výšlap na jeho nejvyšší kopec, kde je i rozhledna. Procházka sama o sobě by nebyla špatná, kdyby v tu samou chvíli nešli všichni turisti z okolí. Takhle jsme si přišli jako ve frontě na banány před 30ti lety.
Odpoledne jsme se konečně přesunuli na Monkey Island, což se ukázala být oáza klidu. "Resort" tam měl cca 10 bungalovů a soukromou plážičku, takže nás tam bylo celkem tak 16 turistů. Voda sice pořád měla do čisté daleko, ale alespoň na zaplavání to bylo a válet se na pláži byla taky přijemná změna :) Odpoledne jsme se za pomoci místního guida vyšplhali přes kopec na "oficiální" pláž, kam vozí všechny turisty, co přespávají na Cat Ba. Jsou tu k vidění i opičky, podle kterých se ostatně celý ostrov jmenuje. Večer následoval zlatý hřeb - na pláži nám založili táborák, takže jsme poseděli a popovídali. To by nebylo zase nic tak úžasného, kdyby se později nezjevil Boris. Byl v doprovodu dvou Marfušek a jako správný RUS držel v ruce pet-flašku plnou vodky. Kolik jí měl už v sobě si netroufám odhadovat. Po příchodu se svalil na jednu z malých plastových židliček, která hned zajela napůl do písku. Chvíli dumal, pak se vztyčil a zařval, že je Boris a kdo jsme my! Tak jsme se mu postupně představili a na to on, že mu každý musíme zazpívat. Sám začal hezky tradičně sovětskou hymnou - ten den bylo totiž výroči VŘSR! :) Němci se vytasili s nějakou písničkou pro děti, která Borise evidentně neuspokojila, ale já jsem ho nadchnul - zazpíval jsem mu jednu sprostou písničku, co jsme se naučili v hodinách ruštiny na škole. Po dozpívání se zakabonil a na chvíli se odmlčel, aby v zápětí začal zpívat lkavou až truchlivou píseň za doprovodu Marfušek... povedenější večer jsme si nemohli přát :)
Poslední den už nás jenom dopravili zpět na loď a pak autobusem odvezli zpátky do Hanoi. Upřímně, kdybysme nezůstávali na to Monkey Island, tak bych byl celým výletem opravdu zklamaný - takhle jsem byl zklamaný jenom trochu...

0 komentáře

Domorodé vesnice v okolí Sa Pa 3.listopadu
Výlet do Sa Pa byl první z řady organizovaných akcí, která nás ve Vietnamu potkala. Cesta tam i zpět trvá kolem osmi hodin vlakem, ale jezdí se přes noc a lůžkovým vagónem. My jsme se navíc před odjezdem posilnili několika skleničkami místního piva, takže jsme cestu prospali jako nemluvňata :) Do Sa Pa jako takové jsme pak ještě museli strávit další dvě hodiny v autobuse. To byl zážitek sám o sobě - řidič se uprostřed kopce rozhodl, že si musí odskočit. Po návratu ale zjistil, že mu nejde nastartovat, takže následovala scéna jak z pravého komunismu - chumel turistů tlačí autobus do kopce :) Nikdy bych nevěřil, že to bude fungovat, ale autobus opravdu naskočil a my ve zdraví dorazili do cíle.
Do vesnic v horách v okolí Sa Pa se jezdí proto, že tu žije několik etnických menšin ještě původním styem života. Tyto etnické menšiny nemluví vietnamsky (musí se to učit ve škole) a dokonce si ani nerozumí se svými sousedy z vedlejší vesnice) a každá menšina nosí pro ni specifický kroj.
První den jsme měli dohodnuté přespání v "homestay" - t.j. u domorodců v jejich domečku někde ve vesnici v horách. Místní průvodkyně (výška cca 140cm) si nás, skupinku asi 8mi turistů, vyzvedla a obklopeni místními babičkami ve vyšívaných krojích jsme vyrazili na cestu. K našemu překvapení se nás "naše" kohorta cca 5ti babiček držela celé dva dny a absolvovala s námi celou cestu - každá si vybrala jednu dvojici a různými metodami se nám průběžně snažily prodat taštičky, obaly na polštáře, košile, náramky a podobně důležité prostředky pro přežití v divočině. Chudák naše babča vyšla s prázdnou - my jediní jsme si nic nekoupili, všichni ostatní nakonec nevydrželi a podlehli nátlaku.
Cestou jsme procházeli různé vesničky a z průvodkyně dolovali informace - to se ukázalo jako mírný problém. Anglicky sice relativně uměla, ale její výslovnost byla pochopitelná pouze jí, takže jsme na ní většinu času nechápavě koukali a pak v kroužku diskutovali, co kdo pochytil. Procházka i tak stála za to - kopce jsou tam posety terasami s rýžovými políčky, všude jsou domácí a hospodářská zvířátka a lidé opravdu chodí většinou v krojích, co si sami vyrábí z konopí, barví pomocí indiga a pak vyšívají. Život tam navíc funguje velice komunitně - každý patří do vesnice, kde má políčko a vše ostatní tak nějak navzájem sdílí. Domorodci jsou vlastně ve všem soběstační. Peníze potřebují jen na léky a pokud si chtějí dopřát boty nebo bundu. Oblast je navíc proslulá svým "trhem lásky", kam si chodí mladí muži vybírat své manželky. Podle její krásy musí rodině své vyvolené zaplatit dva buvoly (opravdu krásná) až jedno prase (plochá a bez zubů), takže svatbám předchází i roky šetření :)
Přespání v homestay bylo překvapivě komfortní. Ve velké společné místnosti měli patro s matracemi na zemi a huňatými dekami na přikrytí - noci jsou tu studené. Já jsem navíc vybalil spacák, takže zima neměla šanci :) Večer se nám věnoval jeden ze synů rodiny s kupodivu dobrou angličtinou, takže jsme se konečně i něco zajímavého dozvvěděli. Například to, že rýžové víno (se kterým se vytasil k večeři) je levnější než voda a pije se při každé příležitosti. Toho jsme byli i sami svědky. Při procházení jednou z vesniček jsme se zastavili u místní školy. Před ní byla horda dětí tak kolem 12ti let. Jeden z chlapců se chvíli divně motal a pak doslova zkolaboval, až ho ostatní museli odnést. Nejdřív jsme mysleli, že je nemocný, ale pak jsme si všimli jak se všechny ty děti zdatně napájí z bambusových "skleniček". Takže mladík jenom trochu přebral. Důvodem k oslavě prý byl pohřeb a to pijí všíchni z vesnice, včetně dětí.
Poslední den jsme zašli do vesnice hned u Sa Pa, která slouží něco jako místní skansen. Chodí tam všichni turisté, co do Sa Pa přijedou a je to znát - opravdu moc autenticky nepůsobí. Na druhou stranu jsme tam měli možnost vidět jak vypadají jejich "tradiční" domečky uvnitř, vidět i něco z jejich tradiční výroby, atd. Jako doplnění zážitku z předchozích dnů to tak bylo docela příjemné. Večer jsme nasedli na autobus a přes noc se vlakem vrátili zpět do Hanoi.

0 komentáře

Hanoi 2.listopadu
Sám nevím přesně proč, ale z Vietnamu jsem neměl nikdy dobrý pocit a ani jsem původně neplánoval, že se v něm kdy ocitnu. Po přistání v Hanoi nás měl na letišti čekat někdo z cestovky, přes kterou jsme si zařizovali "visa on arrival" (víza po přistání) - do Vietnamu totiž potřebujeme víza a jejich vydání trvá cca týden. Samozřejmě na nás nikdo nečekal, ale naštěstí aspoň vytisknutý email s potvrzením zabral a viza nám vydali - jenom jsme je museli znovu zaplatit ($25/os). Pro pořádek dodám, že se mi z cestovky pak druhý den sami ozvali, že prý na nás jejich zástupce na letišti v SAIGONU tři hodiny čekal... Peníze za víza nám pak dokonce v Saigonu i vrátili - takže ve finále všechno dobré :)
Z letiště jsme se přesunuli shuttle autobusem, který nás vykopnul uprostřed Hanoie a anglicky nemluvící řidič na naše otázky "kde je jezero" (základní orientační bod) divoce ukazoval různými směry. Nakonec jsme s troškou štěstí zjistili, že stojíme před operou a po zorientování vyrazili hledat ubytování. Zhýčkaní z předchozích cest jsme ani nepředpokládali, že by hledání hotelu mohl být problém. Když nás ale vyhodili z pátého místa s tím, že je plno, začínali jsme nejistět. Na webu a v průvodci psali hororové příběhy s tím, jak na hotelech rádi okrádají, navyšují ceny, atd... Nakonec jsme uspěli v posledním (a nejvzdálenějším) místě, které jsem měl na seznamu. Ubytování byl na naše poměry nevídaný luxus - pokoj s televizí, teplou sprchou... opravdový hotel!
V Hanoi jako takovém zase není tolik co k vidění. Prošli jsme se po "starém městě", obešli jezero a tím v podstatě naše sightseeing skončilo. Jít se podívat na strýčka Ho-chi-mina jsme nemohli (a upřímně ani nechtěli), páč v pondělí ho nevystavujou a navíc je myslím někdě v Moskvě na rekonstrukci :) Obdivovali jsme tak aspoň hektický provoz na ulicích (i když zase nic tak extrémního nám to nepřišlo) a zařizovali si výlety do okolí. Jeden večer jsme vyrazili do divadla na vodní loutky, což byl asi tak ten nejhečí zážitek.
Stará čtvrť, kde jsme bydleli, je tvořena spletí uliček pojmenovaných podle toho, co se tam prodává. Nám názvy ulic ve vietnamštině nic neříkaly, naopak, přišly nám všechny stejné a tím pádem matoucí a tak jsme se orientovali podle toho, co se v dané ulici prodává. Takže například naše cesta z hotelu k jezeru byla po ulici železářské, prodejců hraček, koření, hygienických potřeb, hedvábí a podobně. Přes den tenhle systém celkem fungoval (i tak se nám podařilo zamotat se pár metrů od hotelu tak, že jsme se raději vrátili k hotelu a začali znovu), Skutečný problém nastal v noci, kdy obchůdky zavřely, zatáhly rolety a ulice železářská tak najednou zmizela a naše orientační schopnosti s ní :) 
Ještě jedna věc nás tu zaujala. Úzké domy. Jejich šířka je tak 3 metry, tak akorát na postel :) Co nedohnali na šířce, kompenzovali na výšce, takže je tu plno uzoučkých vysokých domů. Pravděpodobným důvodem téhle architektonické zvláštnosti je daň z "oken do ulice". No a aby jste měli obrázek o Hanoji kompletní, tak si představte, že po ulici mezi těmi všemi miliony motorek, pobíhají babči v typických vietnamských slamácích nabízející ovoce v košíkách zavešených na tyči, kterou nesou na ramenou (vypadá to jako váhy). do toho se motají ztracení turisti. Mezi nimi se proplétají pouliční prodejci knížek. A do toho všeho se fotí asi miliarda svatebčanů u jezera, když vedle nich babči v pyžámkách cvičí taiči..... 

0 komentáře

Národní park BAKO 30.října
Bako je kousek od Kuchingu - jezdí tam pravidelný autobus, následovaný cca hoďku cesty na malém sampanu. Ubytování je v podstatě stejné jako v Niah i za stejnou cenu, akorát zde to bylo i s "plísňovým" vzduchem, takže to bylo naše nejhorší ubytování doposud :( Do Bako jsme jeli hlavně za opičkami - jsou tu tzv. proboscis, které mají dvě velké věci... nos a břicho :) Původní plán byl zůstat přes noc, abysme mohli vyrazit na večerní procházku a pozorování zvířat. To bohužel nevyšlo kvůli dešti, ale i tak jsme fauny viděli až až. Divoká prasata s náma téměř bydlela v posteli - stačilo otevřít dveře a venku byla celá rodinka i s třemi selátky :)
Proboscis opičky jsme viděli oba dny - akorát jsou docela vysoko ve stromech, tak by se hodil dalekohled (který jsem samozřejmě zapomněl v Kuchingu). Taky jsme viděli spousty makaků, některé opravdu hodně zblízka. Na těch mě hlavně zaujal jejich smysl pro romantiku - opičák přiběhne, naskočí, 10 sekund probíhá "akce" a pak bez rozloučení odběhne :)

Tím končí naše zápisky z Bornea (Malajsie) - dále se přesouváme přes Singapur do Vietnamu.

0 komentáře

Město Kuching 29.října
Kuching byl naší poslední zastávkou na Borneu. Je to menší městečko s velkou kulturní tradicí a hezkou architekturou. Slovy klasika - je to hezký, ale když to srovnám s výletem na Kokořín... Tohle jsou Vláďova slova.... Dle mého je Kuching jedno z nejhezčích měst v Malajsii (rozhodně na Borneu) a to přesně kvůli architekruře. Konečně město, ve kterém je i něco k vidění. Z dob kolonialismu je tu pousta budov, které tvoří jakýsi administrativní komplex - celnice, soud, pošta, strážní věž, kostel. Zašli jsme tu taky do etnologického muzea, kde mají spousty vycpaných zvířat - včetně orangutanů, aby je Kačka taky viděla :) Prošli jsme si činskou čtvrť, trh, atd...
Kuching znamená kočka - ne, že by jich bylo po ulicích hodně, ale aspoň pár soch po městě mají. Navíc je tu prý i muzeum, ale to je kus od centra a nějak se nám tam už vláčet nechtělo. Snažili jsme se tu dopátrat proč mají kočky v Indonesii a Malajsii ustřihnutý ocas, ale ani tady, v městu koček, jsme tomu nepřišli nakloub. Možná v tom muzeu....Jo a taky jsme vyrazili do kina na "Cloudy with a chance of meatballs" - moc hezký film. Akorát nevím, proč musí být kina vychlazená na teplotu vhodnou tak na kabát :( Taky jsme si v hostelu udělali movie night a zkoukli 3 filmy v řadě...

0 komentáře

Národní park Niah 26.října
Národní park Niah je kousek od města Miri, kousek na jih po pobřeží od Brunei. Dostat se tam z Miri autobusem není problém. Ubytování je přímo v parku. Hlavním lákadlem Niah jsou jeskyně. Je tady jeskyně s největším vstupem na světě (přes 250 m široká a 60 m vysoká), která je navíc proslulá sběrači ptačích hnízd. My jsme jednoho sběrače viděli při práci a najednou sezení v kanceláři nebyla tak hrozná vidina. Šplhají tam po chatrných bambusových konstrukcích ke stropu, kde ve víc než 30 metrech balacují a tyčí loví hnízda. Ty se pak prodávají i za víc než 100 USD za kilo na polévku, která je pro číňany delikatesou.
V další jeskyni jsou na zdech i nějaké malůvky, v jiné jsou hroby, ve kterých kromě koster jsou i lodičky na onen svět. Navíc tam všude kutají archeologové - je to prý unikátní místo s nejstaršími pozůstatky lidí na Borneu. Tyhle jeskyně totiž přitahovaly civilizace už po 40 tisíc let.

0 komentáře

Výstup na horu Kinabalu 22.října
Mt.Kinabalu (4095m) je nejvyšší hora jihovýchodní Asie a to jsme si nemohli nechat ujít. Já jsem navíc na WikiTravel objevil možnost jít tam na nejvýše položenou via ferrata na světě - tomu se prostě nedalo odolat. Na Kinabalu se standardně chodí na 2 dny. První den se vyjde do cca 3300m (cca 4-5 hodin), kde je možnost se ubytovat. Druhý den se pak vstane ve 2 ráno a vyrazí se na vrchol (Lows Peak, cca 3 hodiny), kde se pozoruje východ slunce kolem 5:30. Potom se jde zpátky k ubytování, kolem osmé snídaně a sbalení a následně cesta zpět dolů.
Celkem nic extra náročného, ale problém je v tom, že ubytování nahoře je velice omezené. Lidé si to prý běžně rezervují měsíce dopředu, což my jsme samozřejmě neudělali - já to začal řešit pár dní předem, když jsme byli v Semporně :) Ve finále se vše zadařilo díky té via ferrata - chlapci co ji provozují mají nahoře svojí vlastní chatku s ubytováním, takže jediným problémem se ukázal termín. Přesně v době, kdy my tam chtěli být, se pořádal Climbathlon, což v praxi znamenalo, že hora byla pro turisty zavřená. Povedlo se nám zarezorvovat si poslední den před závodem. To se mimochodem ukázalo jako geniální tah - hora už byla zavřená, ale oni dostali nějakým omylem pro nás povolení, takže nás nakonec bylo celkem 10 turistů na celé hoře! To byl naprosto nevídaný luxus - standardně je to tam pomalu horší než na Václaváku.
První den byl relativně pohodový a výstup nebyl zase tak náročný. Akorát já jsem od Kačky chytil bacila, ze kterého se léčila dva dny předtím v Sandakanu, takže jsem po příchodu na chatu zalezl do postele, hodil na sebe dva spacáky a snažil se nabrat síly na další den. Vstávání ve 2 ráno tak nebyl ani problém - za tmy jsme pak jenom my dva s Kačkou vyrazili na vrchol. Stihli jsme to přesně na východ slunce a měli jsme celou horu sami pro sebe, pohádka. Potom jsme sestoupili kus cesty zpátky a začala...
... via ferrata. Průvodce nám krátce ukázal co a jak dělat - Kačka už na ferátě předtím byla, ale pro mě to byla novinka. No a vyrazili jsme po stěně dolů. Místy jsme byli opravdu na kolmé stěně s nádherným výhledem. Mají tam i několik různých mostů - pár čistě lanových, jednu lávku, atd. Super zábava a ty výhledy... Zpátky do chaty jsme dorazili už notně vyčerpaní chvíli po desáté. Po pozdní snídani jsme se pobalili a vyrazili na cestu dolů, která nám trvala skoro stějně dlouho jako den předtím nahoru. Celkem jsme tak mohli šlapat nahoru a dolů cca 12 hodin. Vzdálenost je něco přes 8 km jedna cesta, takže 15 km celkem. Začíná se v cca 1800 m a vrchol je v 4095 m, takže čisté převýšení přes 2000 metrů. A tohle prosím někdo zaběhl za 2h 44minut... nahoru a dolů... Španěl. Vůbec se nedivíme, že se o tom Climbathlonu říká, že je to nejtěžší závod tohodle druhu na světě.
Celkově zážitek úžasný, ferrata suprová a i když je to hodně drahá legrace, rozhodně to stálo za to.

0 komentáře

Orangutani v Sepilok 20.října
Další zastávkou na naší cestě po Borneu byl Sandakan, kde jsme se chtěli podívat na orangutany alespoň v rezervaci, když už jsme je neměli šanci vidět v přírodě. Sandakan je moc hezké městečko a po zážitku se Sempornou to byl balzám. Akorát chudák Kačka dostala neuvěřitělnou vyrážku, měla teplotu a k tomu asi byla i nachlazená, takže jsme jí v lékarně sehnali léky a strávila den a půl v posteli kurýrováním.
Na orangutany jsem tedy do Sepiloku vyrazil sám. Je to cca hoďku autobusem z centra. Rezervace je kus pralesa, kam vypouští různé nalezené nebo zraněné orangutany do "přírody". Vidět je je možné 2x denně, když je krmí. Krmení spočívá v tom, že na jedné velké plošině stojí turisté a na druhou menší vyleze člověk s kyblíkem banánů a cukrové třtiny. Orangutani pak přijdou kdy a jak se jim zlibí, ale už jsou naučení a v podstatě je garantované je vidět. Já jsem viděl několik mladých, pak dorazil i 20letý páprda a po něm jěště mamina i s maličkým orangutánkem. Po půl hoďce banány a třtina došla, takže se opičky rozutelki a turisté taky.
Pokud od toho člověk nic moc nečeká, tak je to příjemný zážitek.

0 komentáře

Potápění na Sipadanu 15.října
V Malajsii jsme se původně potápět vůbec neplánovali, ale pak jsem z různých stran slyšel jak úžasný je Sipadan a nemohl jsem odolat. Takže hned první naše zastávka na Borneu byla v Semporně, ze které jsme se 3 dny potápěli po okolních ostovech. Dlouho jsem řešil s kým se tam potápět - Štěpán doporučoval Borneo Divers, ale já online našel Scuba Junkie, kteří se mi zamlouvali víc a byli výrazně levnější. Byl jsem trochu nervózní, protože web byl plný velice rozporuplných poznámek na jejich adresu. Nakonec bylo všechno v pohodě - jsou mírně neorganizovaní a roznodně ne pětihvězdičkové centrum, ale jinak potápění bylo výborné a i ubytování u nich bylo ok.
Každý den jsme jeli k jinému ostrovu. Začnu Sipadanem, protože ten je nejznámější. Počet potápěčů je tam omezen na 120 denně a každý dive-shop má omezený počet lidí, které tam může vzít. V případě Scuba Junkie je to 7 lidí. Což je málo. Po  mailu mi nebyli schopní garantovat, že se na Sipadan vůbec dostaneme. Takže hned při příjezdu jsem je otravoval a pak zase ráno a pak před odjezdem, atd... A světe div se, místečka se najednou našly :) Potápění tam bylo hezké, i když mně osobně se mírně víc líbilo na Mabulu. Ale je fakt, že tolik želv jsem v životě neviděl (v podstatě už mě nudily :) a mihnul se tam i nějaký ten žralok. Hlavním lákadlem je tam Barracuda Point - což je místo, kde se z nějakého důvodu usídlilo hejno několik tisíc barracud a plavou si tam pořád dokola. Hezké, fotogenické, ale whale-shark to není, že... :)
Další dny jsme se potápěli v okolí ostovů Mabul, Kapalai a Mataking - člověk si tam užije spíš menší věci (nudibranche, různé scorpionfis, atd... viz fotky), ale to opravdu stojí za to - určitě na úrovni Komodo, ne-li lepší. Dali jsme i dva vraky, to jen tak pro změnu. Za poznámku stojí "oil rig" (ropná plošina) od seaventure, která je tak 200m od pláže před resortem na Mabulu. Co jsme slyšeli, tak vlastník Seaventure chtěl na Mabulu postavit resort, ale nedovolili mu to. Tak si někde koupil tuhle ropnou plošinu, dotáhl ji sem a udělal z ní potápěcí centrum. Docela se mi líbila jeho údajná odpověď vlastníkům resortů na ostrově: "Vaši hosti se ráno probudí a první co z okna vidí je ošklivá ropná plošina. Moji se probudí a z okna vidí krásný ostrov a pláž" :)
Finálně ještě poznámka k Semporně. Je to jedno z nejodpornějších míst, které jsme v Malajsii navštívili, opravdu. Smrdí, je špinavé, prostě celkově odpudivé. Nějak jsme se tam nachomýtli na rybí trh a byli jsme v šoku - zabíjí úplně všechno, rejnoky, murény, i ty nejmenší rybičky. Korunu všemu nasazují neuvěřitelným bordelem, co házejí do moře. Loď musela každou chvíli zastavovat, protože se na šroub chytila igelitka, plastová láhev, atd...My jsme navíc dělali kousek od tohodle noční potop - ten sám o sobě byl úžasný (konečně jsme viděli mořské koníky!), ale doslova jsme se štítili do té vody skočit a až jsem se bál abysme něco nechytili. Doslova jsme se potápěli mezi odpadky! Ještěže to bylo v noci a moc jsme to  neviděli.
Takže potápění na výbornou, ale prostředí otřesné...Byl to opravdu smutný pohled na to znečištěné moře plné odpadků. Bohužel méstní vesničani si neuvědomují, že odhozením odpadku do moře, se to neztratí. Že odhozením odpadku do moře si znečišťují svůj jediný zdroj obživy. A jestli si to někdy uvědomí, tak už bude zřejmě pozdě, protože všechny želvy už budou udávené igelitkou a všechny ryby i ty nejmenší budou dávno vylovené :(

0 komentáře

Kuala Lumpur 12.října
Každý, kdo byl před náma v KL, byl na Petronas Towers, na televizní věži a nakupoval elektroniku. My jsme nedělali ani jedno z toho. Naším hlavním cílem bylo získat vízum do Vietnamu a do Thajska. Vízum do Vietnamu se ukázalo byrokraticky nad naše síly, takže jsme to raději přenechali agentuře. Ovšem na thajská víza jsme si troufli - jedno ráno jsme podali žádost a druhý den odpoledne si vízum vyzvedli. Dokonce zdarma, v rámci podpory turismu :)
Místo na televizní věž, rozhodli jsme se projít v přilehlém parku. Ačkoliv jsme vystoupili v podstatě u plotu parku, do parku samostného jsme se vůbec nedostali. Obešli jsme ho ze všech stran, abychom konečně přišli k hlavní bráně.....kterou pět minut předtím zavřeli :(
Nevím jestli Malajci mají nějjaký jiný systém značení, ale podobně komplikovaně jsme se dostávali i do Ptačího parku, údajně jednoho z největších na světě. Opět jsme museli ujít pěšky několik kilometrů v šílené dopravě a v šíleném vedru, abychom se tam vůbec dostali. Zřejmě jsme měli zvolit turistický bus nebo taxíka jako všichni ostatní. V Ptačím parku samotném jsme stihli další z ptačích show. Ovšem tato nebyla s dravci, ale s papoušky a byla docela primitivní, ale úsměvná. Ve zbytku expozice byli různí papoušci, pštrosy, pelikáni, všudypřítomní a volně poletující pávi či krásně zdobení holubi. Co nás hodně zklamalo, byla ptačí líheň. Očekávali jsme malé pštrosíky, papoušky a tukany, ale místo toho tam byly jen slepičí a kachní vajíčka a malé kuřátka a kačátka. To můžu vidět u Vláďových rodičů v Zelenči taky :(
Ve stejné oblasti i je národní mešita a muzeum islámu. Do mešity jsme se museli obléct do slušivých hábitů, abychom nepohoršovali ostatní věřící. Na seznamu hostů jsem zahlédl, že těsně před námi dorazila nějaká dvojice z Čech - uvnitř jsme potom na ně narazili, tak jsem si je pěkně vychutnal - spustil jsem na ně lámanou angličtinou co tam dělají a že urážejí Alláha... no, pěkně znervózněli :) Muzeum islámu je moc hezké a evidentně výborně financované. Jo a v mešitě nám také dali spoustu informačních letáků o tom jak se stát muslimy, jestli bych musel na obřízku a jak jsou na tom muslimové se sexem :)
Hezké místo pro výlet v KL jsou Batu Caves. Dá se tam vcelku pohodlně dostat městskou dopravou. Batu cave je velká jeskyně, ze které si hinduisti udělali něco jako poutní místo. Po vystoupání cca 200 schodů (což je pro řadu domorodců problém) následuje obrovská jeskyně, ve které jsou rozesety oltáře a kde volně řádí desítky makaků. Vstup do komplexu stráží obrovská zlatá socha, ale to rozhodně není ta nejzajímavější - viz obrázek, kde je cosi jako kráva??? :)
Finální poznámka bude kulturně-nakupovací. Bydleli jsme u obrovského nákupního centra "times square", ve kterém jsem se ani za čtyři dny nezorientoval natolik, abych byl schopen najít východ. Vyrazili jsme tam nicméně do kina. První film jsme si vybrali činský "Accident" - to jsme ale nevěděli, že bude činsky s majalskými titulky, takže změna plánu. Místo toho jsme viděli "Perfect Gettaway" - vcelku nic moc, jediné co nás opravdu zaujalo byl fakt, jak precizně vystřihují každou byť i jen méně oděnou scénu a sprosté slovo! Žádné pípnutí nebo tak, hezky vystříhnout. Akorat se tím pádem občas rozjížděl zvuk a obraz :)
Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Indonézie

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page