0 komentáře

Město Kuching 29.října
Kuching byl naší poslední zastávkou na Borneu. Je to menší městečko s velkou kulturní tradicí a hezkou architekturou. Slovy klasika - je to hezký, ale když to srovnám s výletem na Kokořín... Tohle jsou Vláďova slova.... Dle mého je Kuching jedno z nejhezčích měst v Malajsii (rozhodně na Borneu) a to přesně kvůli architekruře. Konečně město, ve kterém je i něco k vidění. Z dob kolonialismu je tu pousta budov, které tvoří jakýsi administrativní komplex - celnice, soud, pošta, strážní věž, kostel. Zašli jsme tu taky do etnologického muzea, kde mají spousty vycpaných zvířat - včetně orangutanů, aby je Kačka taky viděla :) Prošli jsme si činskou čtvrť, trh, atd...
Kuching znamená kočka - ne, že by jich bylo po ulicích hodně, ale aspoň pár soch po městě mají. Navíc je tu prý i muzeum, ale to je kus od centra a nějak se nám tam už vláčet nechtělo. Snažili jsme se tu dopátrat proč mají kočky v Indonesii a Malajsii ustřihnutý ocas, ale ani tady, v městu koček, jsme tomu nepřišli nakloub. Možná v tom muzeu....Jo a taky jsme vyrazili do kina na "Cloudy with a chance of meatballs" - moc hezký film. Akorát nevím, proč musí být kina vychlazená na teplotu vhodnou tak na kabát :( Taky jsme si v hostelu udělali movie night a zkoukli 3 filmy v řadě...

0 komentáře

Národní park Niah 26.října
Národní park Niah je kousek od města Miri, kousek na jih po pobřeží od Brunei. Dostat se tam z Miri autobusem není problém. Ubytování je přímo v parku. Hlavním lákadlem Niah jsou jeskyně. Je tady jeskyně s největším vstupem na světě (přes 250 m široká a 60 m vysoká), která je navíc proslulá sběrači ptačích hnízd. My jsme jednoho sběrače viděli při práci a najednou sezení v kanceláři nebyla tak hrozná vidina. Šplhají tam po chatrných bambusových konstrukcích ke stropu, kde ve víc než 30 metrech balacují a tyčí loví hnízda. Ty se pak prodávají i za víc než 100 USD za kilo na polévku, která je pro číňany delikatesou.
V další jeskyni jsou na zdech i nějaké malůvky, v jiné jsou hroby, ve kterých kromě koster jsou i lodičky na onen svět. Navíc tam všude kutají archeologové - je to prý unikátní místo s nejstaršími pozůstatky lidí na Borneu. Tyhle jeskyně totiž přitahovaly civilizace už po 40 tisíc let.

0 komentáře

Výstup na horu Kinabalu 22.října
Mt.Kinabalu (4095m) je nejvyšší hora jihovýchodní Asie a to jsme si nemohli nechat ujít. Já jsem navíc na WikiTravel objevil možnost jít tam na nejvýše položenou via ferrata na světě - tomu se prostě nedalo odolat. Na Kinabalu se standardně chodí na 2 dny. První den se vyjde do cca 3300m (cca 4-5 hodin), kde je možnost se ubytovat. Druhý den se pak vstane ve 2 ráno a vyrazí se na vrchol (Lows Peak, cca 3 hodiny), kde se pozoruje východ slunce kolem 5:30. Potom se jde zpátky k ubytování, kolem osmé snídaně a sbalení a následně cesta zpět dolů.
Celkem nic extra náročného, ale problém je v tom, že ubytování nahoře je velice omezené. Lidé si to prý běžně rezervují měsíce dopředu, což my jsme samozřejmě neudělali - já to začal řešit pár dní předem, když jsme byli v Semporně :) Ve finále se vše zadařilo díky té via ferrata - chlapci co ji provozují mají nahoře svojí vlastní chatku s ubytováním, takže jediným problémem se ukázal termín. Přesně v době, kdy my tam chtěli být, se pořádal Climbathlon, což v praxi znamenalo, že hora byla pro turisty zavřená. Povedlo se nám zarezorvovat si poslední den před závodem. To se mimochodem ukázalo jako geniální tah - hora už byla zavřená, ale oni dostali nějakým omylem pro nás povolení, takže nás nakonec bylo celkem 10 turistů na celé hoře! To byl naprosto nevídaný luxus - standardně je to tam pomalu horší než na Václaváku.
První den byl relativně pohodový a výstup nebyl zase tak náročný. Akorát já jsem od Kačky chytil bacila, ze kterého se léčila dva dny předtím v Sandakanu, takže jsem po příchodu na chatu zalezl do postele, hodil na sebe dva spacáky a snažil se nabrat síly na další den. Vstávání ve 2 ráno tak nebyl ani problém - za tmy jsme pak jenom my dva s Kačkou vyrazili na vrchol. Stihli jsme to přesně na východ slunce a měli jsme celou horu sami pro sebe, pohádka. Potom jsme sestoupili kus cesty zpátky a začala...
... via ferrata. Průvodce nám krátce ukázal co a jak dělat - Kačka už na ferátě předtím byla, ale pro mě to byla novinka. No a vyrazili jsme po stěně dolů. Místy jsme byli opravdu na kolmé stěně s nádherným výhledem. Mají tam i několik různých mostů - pár čistě lanových, jednu lávku, atd. Super zábava a ty výhledy... Zpátky do chaty jsme dorazili už notně vyčerpaní chvíli po desáté. Po pozdní snídani jsme se pobalili a vyrazili na cestu dolů, která nám trvala skoro stějně dlouho jako den předtím nahoru. Celkem jsme tak mohli šlapat nahoru a dolů cca 12 hodin. Vzdálenost je něco přes 8 km jedna cesta, takže 15 km celkem. Začíná se v cca 1800 m a vrchol je v 4095 m, takže čisté převýšení přes 2000 metrů. A tohle prosím někdo zaběhl za 2h 44minut... nahoru a dolů... Španěl. Vůbec se nedivíme, že se o tom Climbathlonu říká, že je to nejtěžší závod tohodle druhu na světě.
Celkově zážitek úžasný, ferrata suprová a i když je to hodně drahá legrace, rozhodně to stálo za to.

0 komentáře

Orangutani v Sepilok 20.října
Další zastávkou na naší cestě po Borneu byl Sandakan, kde jsme se chtěli podívat na orangutany alespoň v rezervaci, když už jsme je neměli šanci vidět v přírodě. Sandakan je moc hezké městečko a po zážitku se Sempornou to byl balzám. Akorát chudák Kačka dostala neuvěřitělnou vyrážku, měla teplotu a k tomu asi byla i nachlazená, takže jsme jí v lékarně sehnali léky a strávila den a půl v posteli kurýrováním.
Na orangutany jsem tedy do Sepiloku vyrazil sám. Je to cca hoďku autobusem z centra. Rezervace je kus pralesa, kam vypouští různé nalezené nebo zraněné orangutany do "přírody". Vidět je je možné 2x denně, když je krmí. Krmení spočívá v tom, že na jedné velké plošině stojí turisté a na druhou menší vyleze člověk s kyblíkem banánů a cukrové třtiny. Orangutani pak přijdou kdy a jak se jim zlibí, ale už jsou naučení a v podstatě je garantované je vidět. Já jsem viděl několik mladých, pak dorazil i 20letý páprda a po něm jěště mamina i s maličkým orangutánkem. Po půl hoďce banány a třtina došla, takže se opičky rozutelki a turisté taky.
Pokud od toho člověk nic moc nečeká, tak je to příjemný zážitek.

0 komentáře

Potápění na Sipadanu 15.října
V Malajsii jsme se původně potápět vůbec neplánovali, ale pak jsem z různých stran slyšel jak úžasný je Sipadan a nemohl jsem odolat. Takže hned první naše zastávka na Borneu byla v Semporně, ze které jsme se 3 dny potápěli po okolních ostovech. Dlouho jsem řešil s kým se tam potápět - Štěpán doporučoval Borneo Divers, ale já online našel Scuba Junkie, kteří se mi zamlouvali víc a byli výrazně levnější. Byl jsem trochu nervózní, protože web byl plný velice rozporuplných poznámek na jejich adresu. Nakonec bylo všechno v pohodě - jsou mírně neorganizovaní a roznodně ne pětihvězdičkové centrum, ale jinak potápění bylo výborné a i ubytování u nich bylo ok.
Každý den jsme jeli k jinému ostrovu. Začnu Sipadanem, protože ten je nejznámější. Počet potápěčů je tam omezen na 120 denně a každý dive-shop má omezený počet lidí, které tam může vzít. V případě Scuba Junkie je to 7 lidí. Což je málo. Po  mailu mi nebyli schopní garantovat, že se na Sipadan vůbec dostaneme. Takže hned při příjezdu jsem je otravoval a pak zase ráno a pak před odjezdem, atd... A světe div se, místečka se najednou našly :) Potápění tam bylo hezké, i když mně osobně se mírně víc líbilo na Mabulu. Ale je fakt, že tolik želv jsem v životě neviděl (v podstatě už mě nudily :) a mihnul se tam i nějaký ten žralok. Hlavním lákadlem je tam Barracuda Point - což je místo, kde se z nějakého důvodu usídlilo hejno několik tisíc barracud a plavou si tam pořád dokola. Hezké, fotogenické, ale whale-shark to není, že... :)
Další dny jsme se potápěli v okolí ostovů Mabul, Kapalai a Mataking - člověk si tam užije spíš menší věci (nudibranche, různé scorpionfis, atd... viz fotky), ale to opravdu stojí za to - určitě na úrovni Komodo, ne-li lepší. Dali jsme i dva vraky, to jen tak pro změnu. Za poznámku stojí "oil rig" (ropná plošina) od seaventure, která je tak 200m od pláže před resortem na Mabulu. Co jsme slyšeli, tak vlastník Seaventure chtěl na Mabulu postavit resort, ale nedovolili mu to. Tak si někde koupil tuhle ropnou plošinu, dotáhl ji sem a udělal z ní potápěcí centrum. Docela se mi líbila jeho údajná odpověď vlastníkům resortů na ostrově: "Vaši hosti se ráno probudí a první co z okna vidí je ošklivá ropná plošina. Moji se probudí a z okna vidí krásný ostrov a pláž" :)
Finálně ještě poznámka k Semporně. Je to jedno z nejodpornějších míst, které jsme v Malajsii navštívili, opravdu. Smrdí, je špinavé, prostě celkově odpudivé. Nějak jsme se tam nachomýtli na rybí trh a byli jsme v šoku - zabíjí úplně všechno, rejnoky, murény, i ty nejmenší rybičky. Korunu všemu nasazují neuvěřitelným bordelem, co házejí do moře. Loď musela každou chvíli zastavovat, protože se na šroub chytila igelitka, plastová láhev, atd...My jsme navíc dělali kousek od tohodle noční potop - ten sám o sobě byl úžasný (konečně jsme viděli mořské koníky!), ale doslova jsme se štítili do té vody skočit a až jsem se bál abysme něco nechytili. Doslova jsme se potápěli mezi odpadky! Ještěže to bylo v noci a moc jsme to  neviděli.
Takže potápění na výbornou, ale prostředí otřesné...Byl to opravdu smutný pohled na to znečištěné moře plné odpadků. Bohužel méstní vesničani si neuvědomují, že odhozením odpadku do moře, se to neztratí. Že odhozením odpadku do moře si znečišťují svůj jediný zdroj obživy. A jestli si to někdy uvědomí, tak už bude zřejmě pozdě, protože všechny želvy už budou udávené igelitkou a všechny ryby i ty nejmenší budou dávno vylovené :(

0 komentáře

Kuala Lumpur 12.října
Každý, kdo byl před náma v KL, byl na Petronas Towers, na televizní věži a nakupoval elektroniku. My jsme nedělali ani jedno z toho. Naším hlavním cílem bylo získat vízum do Vietnamu a do Thajska. Vízum do Vietnamu se ukázalo byrokraticky nad naše síly, takže jsme to raději přenechali agentuře. Ovšem na thajská víza jsme si troufli - jedno ráno jsme podali žádost a druhý den odpoledne si vízum vyzvedli. Dokonce zdarma, v rámci podpory turismu :)
Místo na televizní věž, rozhodli jsme se projít v přilehlém parku. Ačkoliv jsme vystoupili v podstatě u plotu parku, do parku samostného jsme se vůbec nedostali. Obešli jsme ho ze všech stran, abychom konečně přišli k hlavní bráně.....kterou pět minut předtím zavřeli :(
Nevím jestli Malajci mají nějjaký jiný systém značení, ale podobně komplikovaně jsme se dostávali i do Ptačího parku, údajně jednoho z největších na světě. Opět jsme museli ujít pěšky několik kilometrů v šílené dopravě a v šíleném vedru, abychom se tam vůbec dostali. Zřejmě jsme měli zvolit turistický bus nebo taxíka jako všichni ostatní. V Ptačím parku samotném jsme stihli další z ptačích show. Ovšem tato nebyla s dravci, ale s papoušky a byla docela primitivní, ale úsměvná. Ve zbytku expozice byli různí papoušci, pštrosy, pelikáni, všudypřítomní a volně poletující pávi či krásně zdobení holubi. Co nás hodně zklamalo, byla ptačí líheň. Očekávali jsme malé pštrosíky, papoušky a tukany, ale místo toho tam byly jen slepičí a kachní vajíčka a malé kuřátka a kačátka. To můžu vidět u Vláďových rodičů v Zelenči taky :(
Ve stejné oblasti i je národní mešita a muzeum islámu. Do mešity jsme se museli obléct do slušivých hábitů, abychom nepohoršovali ostatní věřící. Na seznamu hostů jsem zahlédl, že těsně před námi dorazila nějaká dvojice z Čech - uvnitř jsme potom na ně narazili, tak jsem si je pěkně vychutnal - spustil jsem na ně lámanou angličtinou co tam dělají a že urážejí Alláha... no, pěkně znervózněli :) Muzeum islámu je moc hezké a evidentně výborně financované. Jo a v mešitě nám také dali spoustu informačních letáků o tom jak se stát muslimy, jestli bych musel na obřízku a jak jsou na tom muslimové se sexem :)
Hezké místo pro výlet v KL jsou Batu Caves. Dá se tam vcelku pohodlně dostat městskou dopravou. Batu cave je velká jeskyně, ze které si hinduisti udělali něco jako poutní místo. Po vystoupání cca 200 schodů (což je pro řadu domorodců problém) následuje obrovská jeskyně, ve které jsou rozesety oltáře a kde volně řádí desítky makaků. Vstup do komplexu stráží obrovská zlatá socha, ale to rozhodně není ta nejzajímavější - viz obrázek, kde je cosi jako kráva??? :)
Finální poznámka bude kulturně-nakupovací. Bydleli jsme u obrovského nákupního centra "times square", ve kterém jsem se ani za čtyři dny nezorientoval natolik, abych byl schopen najít východ. Vyrazili jsme tam nicméně do kina. První film jsme si vybrali činský "Accident" - to jsme ale nevěděli, že bude činsky s majalskými titulky, takže změna plánu. Místo toho jsme viděli "Perfect Gettaway" - vcelku nic moc, jediné co nás opravdu zaujalo byl fakt, jak precizně vystřihují každou byť i jen méně oděnou scénu a sprosté slovo! Žádné pípnutí nebo tak, hezky vystříhnout. Akorat se tím pádem občas rozjížděl zvuk a obraz :)

0 komentáře

Melaka 10.října
Melaka je přístav s historií a vděčí za to své poloze na "křižovatce" mezi Indickým oceánem a Jihočínským mořem. Již od pradávna se tu zastavovaly lodě na cestě z Číny, Indie či Orientu a město žilo čilým obchodním životem a díky dobře fungujícímu systému daní a cel město vzkvétalo. Než přišli Portugalci, po nich Holanďané a nakonec Britové. Ti všichni chtěli na rozkvětu Melaky profitovat a měnili tak systém daní a cel ke svému prospěchu. Bohužel však k neprospěchu města, které pod nadvládou Evropanů postupně upadalo v zapomění. Jediné, co po nich zůstalo, jsou architektonické památky - portugalská pevnost Formosa, holandský hřbitov námořníků, holandská radnice, britský kostel, fontána......
Kde je obchod, tam jsou i Číňané a jak se tu po století míchali s místními ženami, vznikla celá ojedinělá kultura baba-nyonya, která má svou vlastní kuchyni, ale taky architekturu. Jejich domečky jsou na první pohled uzoučké do ulice, ale prostorné do dvora (platila se tu daň z oken, tak proto). No a pokud chcete vidět pravé melacké domečky, musíte vyrazit do Village Morten,do části města s asi sto domečky typickými pro tuto oblast - dřevěné domy postavené "na chůdách" (to kvůli cirkulaci vzduchu), s dlouhými obdelníkovými místnostmi, úzkou verandou, vyřezávaným schodištěm a divně špičatou střechou. My jsme měli to štěstí, že nás jedním takovým domečkem provázel sám pan majitel, takže jsme to měli z první ruky a viděli všechny ty staré almary, čajové sety, rodinné fotky, pokoj pro svatebčany a taky gong štěstí. Jestli se nám nesplní, co jsme si přáli, tak to budem u dědy reklamovat ;-)
Možná jsme trochu toho štěstí od gongu dostali, neboť když  jsme už asi půl hodiny čekali na místní autobus, kterým jsme se měli dostat na autobusové nádraží, tak se jeden hodný pán nad námi slitoval a odvezl nás svým vlastním autem. Ta malajská pohostinnost!

0 komentáře

Cameron Highlands 6.října
Další ze zástávek na cestě Malajsií byly Cameron Highlands. Proti pralesu to byl docela rozdíl - teplotní i prostředím. Cestou do Tanah Rata jsme viděli stovky plastových "skleníků", ve kterých pěstujíc od květin, přes zeleninu až po jahody (je srandovní, že musíte vyjet až do 1500 m.n.m. abyste mohli pěstovat stejné plodiny jako u nás v nížině). Na kopcích byly vysázeny vysoké domy úplně jako z rakouských alp - jenom Milka tam chyběla. Druhý den jsme vyrazili na organizovanou tůru, která slibovala vše v jednom.
První na programu byla Rafflesia - největší květina na světě. Technicky je to sice houba, ale to jí na kráse neubírá. V pralese ji pro turisty hledají místní domorodci - začíná jako malá bobule a průběžně se 9 měsíců zvětšuje. Pak jeden den rozkvete a po 9ti dnech odumře. To znamená, že domorodci průběžně monitorují a hledají květiny neustále. Cestou do pralesa jsme se vezli solidním jeepem a bylo proč - cesta byla mírně řečeno blátivá :) Cestou zpět jsme se ještě zastavili ve vesnici domorodců a zkusili si střílet z foukačky - není to zase tak těžké - Kačka i já jsme terč trefili napodruhé.
Druhou zastávkou byly čajové plantáže, kterými jsou Cameron Highlands proslulé. Já jsem sice o značce BOH (Best of Highlands) nikdy neslyšel, ale to pouze svědčí o mé neznalosti. Nikdy jsem nevěděl jak si čajovou plantáž představit - jsou to obrovská pole (celé údolí osázené keři patří jedné firmě) keřů zhruba do pasu, které česáči pravidelně zastřihují. Ostřihané listy pak vysypou na velkou hromadu a ručně třídí podle kvality. Z plantáži jsme pak pokračovali do místní zoo, kde mají motýly, hmyz, ještěrky a hady - některé z nich si můžete podržet a to včetně štíra. Finální zastávkou byla jahodová farma, kde bych si přál jednou bydlet :)
Další den jsme vyrazili na sólo trek po okolních kopcích. Byla to v celku pohodová procházka, hezké výhledy a po cestě zpět i s nezbytnou zastávkou na další farmě s jahůdkami.

0 komentáře

Taman Negara - Nejstarší prales na světě 3.října
Taman Negara byl naší první zastávkou na cestě po pevninské části Malajsie. Oficiálně je to nejstarší prales na světě a i cesta tam je stylová. Ze Singapuru jsme dorazili vlakem do Jerantut. Tam jsme zůstali přes noc a pak druhý den ráno autobusem vyrazili do Tembeling Jetty, kde už na nás čekal sampan (tradiční asijská lodička, přesně jak ji znám z Ramba :) a vezl nás další hoďku do Kuala Tehan - vesnice uprostřed pralesa. Cestou jsme u řeky viděli rodinku divokých buvolů, tak jsme byli patřičně natěšení.
Vybaven papírem se seznamem hostelů a cenou za ubytování jsem neomylně zvolil nejlevnější, ale také nejodlehlejší místo - také jsme tam byli v podstatě sami. Bydleli jsme v "challet" - což je mini-chatka s koupelnou a záchodem v jednom. Hned za dveřmi nás přivítal pavouk velikosti buvola (dobrá, možná maličko přeháním), který se nám pak v nepravidelných intervalech ukazoval po celou dobu, abysme na něj náhodou nezapomněli. V porovnáním s ním už komáři a ještěrky byli v podstatě vítanými hosty. Venku se pak večer rozjel koncert pralesa - žáby bučely (doslova), hmyz bzučel a ... pršelo jako o život ...
První výlet jsme podnikli  na Bukit Teresek (kopec uprostřed pralesa) ještě ten samý den. Vyrazili jsme až odpoledne a dle obdržené mapy to mělo být relativně kousek. Začátek cesty jsme si užívali - byla dobře značená a viděli jsme spoustu exotické zvěře - divné veverky, velké motýly a hmyz, veleještěrky... a Kačka se rozplývala i nad rostlinstvem. Pak jsme narazili na odbočku k našemu cíli a byl to pěkný stoupáček. V tom vlhku a horku jsme byli totálně propocení během minuty. Po vystoupání nahoru jsem se usnesl, že dolů půjdeme jinou cestou - podle mapy to nevypadalo o moc dál. Nicméně se z toho vyklubala typická zkratka - delší, zato horší :) Navíc nebyla moc značená, tak jsme byli rádi, že máme GPSku pro případ, že bysme se ztratili. Pomalu se blížil večer a do toho začalo pršet - byli jsme ale tak zpocení, že brát si bundu ani vlastně nemělo smysl. Jediný následek tak bylo probuzení pijavic - ani jeden jsme nevěděli jak si je představit a první setkání opravdu není příjemné. Po návratu domů na nás čekal - jak jinak - náš domácí dino-pavouk.
Druhý den jsme plní sil vyrazili nejdříve ke Canopy Walkway (lanová lávka v korunách stromů) - byly tam hordy turistů (kupodivu lokálů), ale i tak to stálo za to - jedna paní, co šla předemnou, nádherně kvičela když jsem lávku rozhoupával :) Pak jsme vyrazili k další atrakci - jeskyni Gua Telinga. Cesta přesně splňovala moje představy o cestě pralesem - nahoru/dolů, spadané stromy, blátivá a plná pijavic. Je maximálně odpuzující je vidět jak se píďalí (jinak ten pohyb popsat neumím) po botě nahoru, aby se vzápětí přisály. Průběžně jsme se s Kačkou navzájem ohledávali a sundavali je z bot a ponožek, brrr... Jeskyně byla mírným zklamáním - je to taková malá mokrá a blátivá díra. Já jsem statečne na začátek vlezl, jenom abych tam objevil praotce všech pavouků (měl minimálně 15cm) na stěně a tím prohlásil jeskyni za dostatečně prozkoumanou :) Cesta  zpátky pak už byla ve znamení snahy nepodlehnout hordám pijavic, co na nás byly nachystané.
Celkově se nám v pralese ale moc líbilo. Viděli jsme spousty zvířátek, kytičky byly hezké a ani déšť, pijavice a pavouci to nedokázali zkazit. Jediným vážným problémem se ukázalo šílené vlhko - z každé tůry jsme se vraceli kompletně propocení a boty zablácené. Ty jsme se pokoušeli umýt, ale pak zase nic neschlo... takže při odjezdu jsme špinavé prádlo a boty zabalili do dvojitého igelitu - obojí bylo na vyvolání toxického poplachu...

0 komentáře

Odpoledne v Singapore 1.října
V Singapuru jsme se zastavili na cestě mezi Indonézií a Malajsií. Přiletěli jsme z Yogyakarty a dál jsme chtěli pokračovat vlakem do Malajsie. Hotel jsem našel online za nějakou úžasnou cenu a taky stál za to - byl v čínské čtvrti a jak jsme dorazili k recepci, tak se tam akorát dohadovali s dvěma chlapíkama, že přetáhli čas a že mají doplácet. Chlapce doprovázely dvě děvčiny v pracovním a já začal vzpomínat jestli cena co jsem platil byla za celou noc nebo za hodinu :) Pokoj byl nakonec v pohodě a i v noci byl relativní klid.
Hlavním cílem odpoledne bylo zakoupit lístek na vlak. To se ukázalo jako nemožné - po dlouhém hledání jsme objevili nádraží (provozují ho Malajci, takže na mapě není a doprava je k němu mírně komplikovaná) a na místě nám suše sdělili, že "computer not working", takže lístky koupit nejde. Druhým úkolem bylo zakoupit mně sandálky - navzdory černým obavám se nám poštěstilo v podstatě prvním obchoďáku a zbyl tak čas i vyrazit do kina. Po dlouhém vybírání jsme zvolili "9" (děvět) - moc hezké...
Odjezd proběhl v pohodě a další zastávka už tak byla v Jerantut v Malajsii.
Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page