0 komentáře

Potápěcí macro-heaven na Ambonu 26.února

Oba s Pephánkem máme rádi “makro” – t.j. malinké potvory, které se pokud možno moc nehýbou a tím pádem se dobře fotí :). V ideálním případě jsou navíc i velice vzácné a k vidění na jen pár místech na světě. Lembeh už jsme před 2ma lety navštívili, takže bylo na čase vyzkoušet Ambon. S levnými letenkami z Bali nám pomohl Ivan Cerovic (přes email) a světe div se, navzdory problémům Lion-air se nám povedlo přeletět dle plánu :) Na ambonu už si nás na letišti (překvapivě veliké) vyzvedl Majkl a pomohl s ubytováním v homestay Patra, cca 50m pěšky od diveshopu. 

Potápění jsme měli domluvené s Dive Blue Motion – je to dive-shop, co před pár lety založil německý hipík Mika, kterého už po 20ti letech nudilo Thajsko. Začal nejdříve na Banda, ale tam ho to přestalo bavit a když se uklidnila polická situace na Ambonu (=přestalo se tam střílet a vraždit), přesunul se tam. Velkou výhodou DBM je to, že se většinu času člověk potápí přímo z pláže před diveshopem. Pokud je proud, tak stačí jít 50m vedle za roh do velkého přístavu a hledat štěstí tam.

A hledat je opravdu co… Za těch 6 dní potápění nebyl jediný, kdy bysme se nevrátili plní nadšení a nenašli něco dalšího, co jsme předtím ještě neviděli. Koníci, nudibranchi, krabíci, chobotnice, miniaturní potvory všeho druhu – opravdu neuvěřitelné kousky a spousty. Téměř každý den jsme vyrazili na i noční potop, které se prostě musí zažít. DBM mají navíc jen jedno pravidlo – vrátit se zpět s 30ti bary v tanku. Pravidlem tak byly potopy 70+ minut a já si jednou dal i krásných nočních 130 minut pod vodou :) Jediné nebezpečí spočívá v rybářích, kteří už na háček ulovili nejednoho potápěče (včetně mě :).

Po třech dnech na Ambonu jsme odjeli na týden na Bandu (viz dále). Z Bandy jsme se vrátili a pokračovali další 3 dny v potápění zde. Poslední den se ale málem vše zkazilo. Začalo to nevinnou otázkou Miky, jestli bychom nechtěli zkusit najít Rhinopia (vzácná ryba), že je to kousek lodí, ale v hloubce. Tomu se samozřejmě nedalo odolat. Dorazili jsme na místo a zjistili, že „mírný proud“ se změnil ve slušnou divočinu. Naskákali jsme do vody a snažili se udržet za lodí na laně. V tu chvíli Pephánek vedle mě najednou povídá „ty ***, mně upad foťák“. Pro ty, co neví jak Pephánkova výbava vypadá – představte si monstrum 1m široké konstrukce s velkým foťákem uprostřed, blesky kolem, světlem, atd… Já se okamžitě potopil a šel co nejrychleji dolů doufaje, že foťák někde kolem uvidím.

Jeden by si řekl, že přece nemůže být problém něco tak velkého ve vodě najít, navíc sotva pár sekund po tom, co vypadl z ruky. Problémem byl silný proud v kombinaci velkou hloubkou a velice malou viditelností. Velice těžko se odhaduje jak rychle taková věc klesá, jak moc ji proud odnáší a navíc i po dopadu na dno (které se svažuje) ji proud dál sráží pryč. No, napoprvé jsme foťák nenašli, ale hned po vynoření (šli jsme nahoru jakmile bylo jasné, že už jsme odneseni proudem příliš daleko) jsme zkusili podruhé a k obrovské úlevě nás všech se Mirandě (místní DM) povedlo na Pephánkův poklad natrefit. Takže nakonec vše dobré a já mohu Ambon a Dive Blue Motion všem milovníkům makra vřele doporučit.

Ještě musím zmínit jednu příhodu, která krásně ilustruje pohodu, která v DBM panuje. Je takovou mojí tradicí, že když se mě některý z divemasterů zeptá „co bych chtěl vidět“, tak odpovídám whaleshark. Za poslední dva roky jsem ho navíc postupně „obohacoval“ o další parametry důvěrně známé milovníkům „makra“ – takže teď už moje odpověď zní „baby pygmy hairy whaleshark“. Nejvíc mě dostane, když divemaster zadumaně pokývá hlavou a odvětí, že „neslibuje, ale zkusí“ :) Pro lidi neznalé – to je asi něco jako říct si o mládě polárního tečkovaného slona. No ale! Plavu si takhle z potápění v přístavu když najednou Miranda přede mnou zuřivě ťuká do tanku a gestikuluje, ať se valím rychle podívat. A tam TOHLE… Klobouk dolů – můj první pygmy hairy whaleshark :) Od teď hledám psychedelic mola-mola…

0 komentáře

Znovu do Indonésie za potápěním na Bali 21.února

Stalo se už hezkou tradicí, že začátkem jara vyrazíme s Pephánkem za potápěním do Asie. Po loňských Filipínách jsme se letos rozhodli pro návrat do Indonésie, kde se nám předtím moc líbilo. Tři týdny k dispozici přímo vybízely k vyzkoušení minimálně tří různých destinací. Vzhledem k tomu, že momentálně bydlím v Austrálii, jsme se rozhodli potkat na Bali a při té příležitosti tu vyzkoušet i potápění – já tu tedy už byl před pár lety s Kačkou, ale Bali je veliké a možnosti také :) Odlet z Brisbane byl pro mne trošku dramatický, páč se zrovna ten víkend přes nás prohnal cyklón, ale naštěstí se mi povedlo odletět jen s pár-hodinovým zpožděním.

Jako základnu jsme si vybrali Padang Bai – je to vesnička na východním pobřeží, kterou většina turistů zná jen jako přestupní místo pro trajekty na Lombok a Gili. Pro nás bylo důležité, že je plná dive-shopů a je ideální základnou pro výlety do okolí. Původně jsem pokukoval po OK Divers, což je jedna z největších českých potápěcích základen na Bali, ale bohužel také ceny tomu odpovídaly. Takže místo českého luxusu jsem vybral místní Geko Divers a pro bydlení místní home-stay Celagi Inn. V Padang bai je v podstatě jen jedna silnice kolem zálivu, takže je všechno blízko a v pohodové pěší dostupnosti.

Jeden z největších taháků potápění na Bali je možnost vidět Mola-mola a manty. Na mola-mola nebyla bohužel zrovna sezóna, ale za mantama jsme vyrazili hned třetí den. Počasí nevypadalo nic moc, ale bouřka nás naštěstí minula a štěstí nás provázelo i dál – na Manta Point jsme dorazili jako první loď a měli cca 20 krásných mant sami pro sebe. Některé plavaly tak blízko, že bych na ně mohl pohodlně sáhnout. Jediný smutný fakt na pozorování takhle z blízka je, že člověk vidí, jak jsou plné háčků od rybářů a jedna s sebou chudák vláčela i na několikrát provlečené kusy vlasce. Bohužel jsem se nedostal dost blízko na to, abych jí je aspoň odřezal. Pephánek tou dobou ještě neměl dostatečně oprášené fotografické schopnosti a své nové go-pro sice zapnul, ale už ho nenapadlo pustit nahrávání, takže nakonec z jeho fotek nebylo nic a z mých vyšlo jen pár.

Další dny jsme zkoušeli různá místa kolem Padang bai – některá jsou stěny, některá písek a proudy, prostě je z čeho vybírat a všechny stojí za vyzkoušení. Naše asi nejoblíbenější bylo „opuštěné molo“ – místo původně určené pro přistávání velkých cruise-ships, které se povedlo postavit tak, že vydrželo necelou jednu sezónu a pak se rozpadlo (hmm… proč mi to připomíná stavební projekty v ČR? :). Následně se stalo oblíbeným místem rybářů a hlavně potápěčů, protože se tam dá najít spousta krásně havěti. A z nějakého důvodu tam v době našeho pobytu byly snad stovky porcupine fish – netušíme proč, ale byly naprosto všude a člověk aby je odstrkoval, když chtěl vyfotit něco jiného :)

0 komentáře

Den v Soulu 17.října

Na cestě do Austrálie sem měl celý den volno mezi lety a tím deální příležitost vyrazit do města, které jsem ještě neviděl – do Soulu. Nejřív pár praktických rad – na letišti je možné si u informačního stánku před gate 25 zadarmo půjčit klíček ke skříňce. Takže já prošel skrz transfer, zahodil si tam všechno mimo lehkého baťůžku a vyrazil do města. Cesta je jednoduchá – z letiště jede  vláček až do centra (cca hoďka). Tam už je pak jednoduché přestoupit na metro.

Já si dal na jeden den tři cíle. První byla památka – královský palác Gyeongbokgung. Upřímně – nic moc. Když to srovnám s výletem na Kokořín.. :) V paláci je pár starších budov, docela hezká zahrada s jezírkem a k tomu všemu miliardy korejských studentů. A všichni se chtěli se mnou vyfotit. Evropsky vyhlížejících turistů tam bylo, NULA, takže ja jsem byl IT. No, párkrát jsem se nechal přesvědčit, ale pak už jsem normálně zbaběle utíkal, páč den byl krátký.

Další zastávka byla N Seoul Tower – to je vysíláč (bývalá nejvyšší budova v asii – ale to už asi hodně dávno) na kopci. Problém bylo najít cestu – já si na webu našel, že tam jezdí nahoru lanovka, ale stanice nebyla úplně u metra, tak jsem šel podle vizuální navigace – drátů :) Hezky masňácky jsem se nechal vyvézt nahoru a pak vyběhl pár schodů k patě věže. Tam už je to klasika – zaplatil jsem vstupné, výtahem nahoru a vyhlídka. Soul je fakt VELIKÝ. Na všechny strany. No, hezké, ale v podstatě jen paneláky. Na lanovku zpět fronta miliard studentíků (asi se tam přesunuli z paláce), tak jsem si to dolů seběhl.

Poslední zastávka bylo akvárium v jednom z nákupních center. To už jsem měl metro zmáknuté (systém lístků je trošku nepraktický – musíte si dopředu koupit přesně z-do a tím pádem nejde vystoupit jinde). Stejně jako palác – i akvárka docela zklamalo. Minimálně polovina byly sladkovodní korejské ryby (takže šedivé čudly) a asi jediné rozumnější bylo velké akvárko se žraloky, ale upřímně třeba v Bangkoku jsme viděli lepši. No, myslím, že jeden den na Soul byl tak akorát :)

0 komentáře

Safari a výlety v Keni 27.ledna

Nejenom paraglidigem živ je člověk, takže při našem pobytu v Kerio Valley došlo i na výlety. Asi nejpamátnější byl výlet na motorkách do údolí – Tomáš se doslechl, že tam jsou divocí slony, tak jsme to vyrazili zkouknout. Půjčení motorek bylo překvapivě jednoduché – místní chlapci svoji motorku radostně za relativně levný peníz na celý den půjčí bez jakýchkoliv záloh nebo papírování. Já teda díky svým kyčlím jízdu na motorce nijak nemiluji, ale jiná možnost nebyla, tak jsem naložil verču a vyrazili jsme. Do údolí jsme jeli v pohodě po asfaltce a samozřejmě jen co jsme sjeli na vedlejší prašnou cestu a kousek popojeli, Petrovi se vypustilo kolo.

Opraváři motorek jsou v Keni naštěstí doslova všude, takže první projíždějící maník se s radostí ujal opravy a my za chvíli mohli pokračovat. Jeli jsme cestou-necestou přes hodinu až jsme od místních zjistili, že kousek před námi je malá odbočka, co vede k řece. No a neuvěřitelné se stalo – po chvíli jízdy jsme najednou před sebou měli přecházející stádo cca 40ti slonů. Moc se nedá popsat magie takového zážitku. Ani jsme si neuvědomovali v jak moc nebezpečné situaci jsme (sloni každý rok zabijí desítky domorodců a ti před nimi prchají jak mohou). Cesta zpět byla docela dobrodružná – Tomáš se usnesl, že zkusíme nějakou cestičku co vedla do šíleného kopce – to už naštěstí Verču vezl Petr, protože takový terén jsem měl co dělat abych vyjel sám. Jo a Petrovi cestou samozřejmě praskla duše, takže jsme asi na 3x opravovali a do hotelu dorazili už skoro za tmy a úplně hotoví :)

Jeden den jsme vyrazili k jezeru Baringo. To je cca 3h cesty od Keria směrem na východ. Po příjezdu na místo jsme skočili do lodičky a místní průvodce (s velice dobrou angličtinou) nás povozil kolem, ukazoval nám spousty ptactva a hlavně místní rodinu hrochů (jen z velice uctivé vzdálenosti). Pak nás odvezli k „ostrovu lásky“, pojmenovaném po majiteli, co má 5 manželek a 27 dětí (chudák). Tam došlo i na koupání – průvodce se dušoval, že je tam voda čistá a bezpečná, tak jsem navzdory všem varováním do vody vlezl a zaplaval si. Snad nebudu v budoucnu litovat.

No a finální výlet byl na safari. Nejbližší park je Nakuru – cca na půl cesty (4h) mezi Kerio a Nairobi. Cesta po „dálnici“ je ďábelská – silnice je plná děr, speedbumps, zvířat, trucků... a tohle v kobinaci s technickým stavem našeho vozidla a mírou šílenství řidiče byla doslova hra o nervy. Nakuru je město a rezervace je doslova u něj – snad 5 minut jízdy od „centra“. Vstup pro cizince je docela krutých 90 USD na osobu, plus ještě zaplatit za auto, průvodce, atd... No, ale stojí to za to. Viděli jsme snad vše co se v parku dá vidět a to včetně žiraf, nosorožce a spící lvice :) Celkem jsme po parku projížděli 6 hodin a objeli jsme ho za tu dobu úplně celý. Stejně jako Baringo, i jezero Nakuru se zvedá, takže postupně zatopuje budovy a kempy kolem – za pár let už asi nebude kde kupovat lístky :)

Obecně Keňa za návštěvu určitě stojí. Pro safari bych asi doporučil spíš některý z větších parků, ale my i tak viděli v podstatě vše co jsme chtěli a to ani nemluvím o zážitku s divokými slony – to je prostě jeden z TOP za život a asi neopakovatelný. Lidé jsou v pohodě, akorát je potřeba se obrnit a přijmout fakt, že v nás opravdu vidí jen ty peněženky a zkoušejí co se dá. Angličtina je poměrně rozšířená a neměli jsme se problém dohodnout ani v té nejmenší vesničce. Pokrytí mobilním signálem s 3G je snad všude a místní simka s daty je za pár korun a chodí spolehlivě a rychle (i na skype). Cestování místní dopravou (matatu / motorky) je ... no, místní. Pomalé, zpocené, ale levné a dostupné. Akorát člověk musí brát vzdálenosti trochu jinak – 100km po „dálnici“ může zabrat klidně i 3h a 10km po prašné cestě hodinu. Takže lepší než na vzdálenost je lepší se místních ptát za jak dlouho kam člověk dojede :)

0 komentáře

Paragliding v Keni 20.ledna

O tom, že Hanička a Tomáš pořádají v lednu létací výlety do Keni jsem slyšel už před rokem – a samozřejmě jsem si to letos nemohl nechat ujít. Do Afriky jsem se chtěl podívat už hodně dlouhou dobu a spojení s poletováním znělo naprosto ideálně. Tomáš letos nabídl 10ti denní zájezd do Kerio Valley, což je dlouhé údolí cca 300km severo-východně od Nairobi. Údolí se táhne od severu k jihu a náš hotel se nacházel na západní straně cca 40km od jižního konce údolí.

Doprava nebyla složitá – letěli jsme s Emirates přes Dubai do Nairobi a tam jsme ještě přeletěli místní linkou do Itenu. Z Itenu už to pak bylo cca hodinu cesty autem. Hotel je velice nadstandardní (také podle toho stojí – cca 60 EUR na osobu a noc) a má vlastní startovačku hned u brány. Výhodou létání v Kerio je to, že tam fouká už brzy od rána, takže se standardně dá odletět už kolem osmé ráno. Typický den pak vypadá tak, že v osm hodin se odstartuje a letí se cca 40km na jižní konec. Cestou není třeba v podstatě nikde točit, člověk se jen veze na hraně (i když občas je to pěkný boj s protivětrem). První otočka tak nastane na jižním konci a hurá zpátky – to už je trošku lépe po větru, takže návrat zpět bývá rychlejší. Pokud to člověk valil na speedu, tak se těchhle 80km dá uletět do 3 hodin (takže za dopoledne).

Silnější nátury pak pokračují podle hrany od hotelu dále na sever. Tam už to ale taková pohoda není – musí se hodně často proti sílícímu větru, do toho se začne ozývat termika, takže to pěkně pohupuje a nejsou výjjimkou situace, kdy jediná šance na prosazení je stát ve speedu, jinak by padák odcouval za hranu do rotoru. Takhle se dá letět dalších cca 20km a pak už je nutné začít dotáčet základny mraků a letět více „standardním“ způsobem, protože se údolí zploští a přeskakuje se jako v alpách z žebírka na žebírko.

Startování bývá i po ránu výzva – tradičně tu fučí minimálně 5 či více, takže je běžné vidět piloty vláčené po startu, padáky pověšené na živých plotech kolem a podobně. Mě tu Tomáš naučil startovat na „kobru“ – t.j. padák pěkně postupně nafouknout ze strany – ideální pro starty v silném větru. Pro přistání je k dispozici pole cca 200m níže pod hranou. Z něj se člověk vrací buď na motorce (místní si z toho udělali výhosný business) a nebo silní jedinci se mohou vyškrábat prudkou pěšinkou do kopce za cca 20 minut. Pro každý případ je ale dobré mít připravený pytlík bombónů – je úplně jedno kde člověk přistane a je do pár minut obklopený přihlížející masou dětí a dospělých. Ti rádi na vše sahají (ale nekradou) a vše zkoušejí (včetně oblečení a helmy :). Tak se člověk musí obrnit a balit mezi lesem nohou a zkoušet je odstrkovat aby měl aspoň trochu prostoru. Po zabalení samozřejmě dojde na „hladové oči“ a prosby o příspěvek. Tady přijde na řadu pytlík bombónů – doporučený postup je hodit batoh na záda a pytlík dát jednom z přihlížejících. Ostatní se na něj sesypou a člověk má čas nerušeně zmizet :)

Ne vždy se ale podaří doletět zpět k hotelu, takže pak přijde na řadu návrat po vlastní ose. Údolím vede jedna asfaltová cesta, na které je možné počkat na projíždějící „matatu“ (dodávku), která vás za pár drobných doveze až do Itenu. Problém je, že člověk často přistane docela daleko od téhle cesty (často i desítky kilometrů) a pak záleží. Já třeba jednou přistál doslova uprostřed kopců bez silnice a jakékoliv známky civilizace. I přesto se u mě bůh ví odkud do 2 minut zjevili dva domorodci, do 5ti minut už jich tam bylo dvacet. Jeden se hned nabídl, že mě odvede 7km k cestě, samozřejmě za bašiš. Podruhé se mi povedlo přistát kousek od prašné cesty a hned byl u mě klučina na motorce a nabídl odvoz. Ti motorkáři jsou vůbec kapitola sama pro sebe – jak člověk vyhnívá, tak už se pod ním začínají sjiždět a jsou jako hyeny na lovu :) Občas v zápalu boje (kdo je u pilota první má právo ho odvézt) to přeženou a nejednou se stalo, že přejeli šňůry nebo dokonce spadli a zamotali se do padáku...

Obecně je létání v Kerio dobré – občas fouká až moc, takže ne úplně všechny dny jsou letové, ale většina ano. Dobrodružnější a zkušenější piloti zvládají přelety přes 200km a to i napříč údolím. Na let je dobré se vybavit – pití a hlavně docela teplé oblečení a rukavice. Odpoledne jsou relativně běžné dostupy i do 4000m, takže tam už to pak zastudí :)

0 komentáře

Výlet s rodinou a potápění v Marsa Alam 27.června

Pephánek vyjádřil přání si letos vyjet ještě jednou zapotápět , když se nám tak hezky vydařila Indonésie a navrhl Egypt, lokalitu Marsa Alam na jižním konci. Egypt znamená pobyt v all-inclusive resortu se všemi pro a proti. Takže týden s rodinami je tak akorát ideální. Pár hodin hledání skončil výběrem hotelu Three Corners Fayrouz – ideální kombinace blízkosti letiště, dobrého zázemí a hlavně kvalitního dive-shopu. Jednou z velkých nevýhod výletů s cestovkami je to, že do poslední chvíle netušite hodinu odletu. My se pár dní před odjezdem dověděli, že nás čeká odlet o půlnoci s přijezdem do hotelu v 5h ráno – pro cestování s Nicolkou ideální :(

Cesta zvládnuta a na hotelu byli tak úžasní, že nás ani nenechali čekat do oficiálního check-in času ve 14:00, ale rovnou nás ubytovali. Takže jsme dopoledne dospali a odpolčo vyrazili na pláž. Jinak pobyt v all-inclusive v podstatě od prvního dne nabere rytmus snídaně-pláž-oběd-siesta-pláž-večeře-rumík-postel. Né, že by to bylo špatné, ale dlouho se to vydržet nedá.

V pondělí jsme s Pephánkem vyrazili na první potápění (s Extra Divers) – jeli jsme na Sheikh Malik, kde měla být šance vidět mořské krávy (dugong – vypadá něco jako lvoun). S mým štěstím samozřejmě zůstalo u šance a z dugongů jsem měl pouze akustický zážitek (vydávají zvuky podobné delfínům). Jinak korály dobré, ale žádný zázrak. Další den měl Pephánek výlet s rodinou za památkami, takže jsem jsem sám vyrazil na house reef (hned u hotelu) – pár rejnoků, morén a želva, ale zase žádný extra zážitek. Ve středu jsme už společně dali jižní stranu house reef, ale hlavně noční potop. Ten se konečně vydařil a my se vrátili s pár pěknými fotkami.

Ve čtvrtek jsem já byl přihlášený na výlet na Elphinstone (to je pinacle kus od pobřeží) – Pephánka tam nepustili, protože měli jako požadavek minimum 50 ponorů a do toho má ještě daleko :( No, nakonec jsem se tam nepodíval ani já – kapitán po vyplutí z přístavu usoudil že moc fouká a že jedeme jinam. Takže jsme místo toho skončili na dvou reef sites u pobřeží – nebylo to špatné, ale... Mé „štěstí“ mě neopustilo ani tentokrát – byli jsme rozdělení na dvě skupiny a ta druhá viděla guitar ray, ach jo! Aspoň toho dugonga jsem nakonec viděl – ale jenom z lodi ve vodě v přístavu :)

Když tak porovnám potápění v Marsa Alam se Sharm El Sheikh, kde jsme byli před 2ma lety, tak mi z toho skoro lépe vychází Sharm. Ne, že by Marsa Alam bylo špatné – šance vidět dugongy je unikátní – ale ryb mi tu obecně přijde výrazně méně (hlavně těch velkých – tuňáci, atd.) a ani voda není tak čistá. Jako jedna dovolená dobrý, ale na opakování to nevidím...

0 komentáře

Jarní paragliding crossík s JEMM 12.června

Po propršeném dubnu a květnu jsem se již opravdu nemohl dočkat prvního létacího výletu. Počasí sice nevypadalo moc slibně, ale Hanka s Renčou najdou sluníčko všude :) Výlet byl typu cross – tj. naším cílem bylo uletět co nejdelší vzdálennost a pokud možno zvládnout i návrat. Krásou „krosíku“ je ale to, že i když se návrat náhodou nepovede (ehm, to je v mém případě téměř pravidlo :), tak je k dispozici auto s řidičem, který nás postupně sbírá a odveze zpět – odpadá tak potřeba shánění stopů, autobusů a podobných radůstek.

S Martinem jsme v pátek v poledne vyrazili směr Tolmin ve Slovinsku – cesta z Prahy cca 9 hodin. Zbytek pilotů dorazil do kempu „u motorky“ během noci a ráno jsme hned vyrazili na kopec. Létání nebylo špatné, ale po poledni se začalo kazit a na nějaký velký přelet to nebylo. V neděli jsme jeli pro změnu na Lijak a tam už to bylo výrazně lepší – doletěli jsme cca 40km daleko. Pondělí propršelo, ale i tak jsme stihli dopolední sletík při kterém nás ještě ve vzduchu stihl déšť. Tím jsme uzavřeli slovinskou část a před blížící se frontou ujeli do Itálie do Basána.

Úterý v Basánu bylo náročné – počasí bylo prostě divné. Normálně zde nebývá problém s vyhníváním, ale ten den většina lidí popadala. Mě se jako jednomu z mála povedlo udržet skoro 3 hodiny ve vzduchu, ale za cenu motání se v relativně malém prostoru – večer po stažení track-logu se všichni smáli, protože mi to napočítalo „krásných“ 17km vzdálennost :) Středa byla o něco lepší, to už jsme ve skupině přeletěli přeskok na Malou Grapu a dále podél hřebene, kde jsme ale bohužel všichni vyhnili. Odpoledne byl ještě jeden pokus – tentokrát se naše skupina hodně roztrhala. Pár lidem se povedlo odletět, ale já to po hodině položil cca 5km od kempu a došlapal do zpátky. Největším pozitivem dne byl strom třešní, který jsem cestou potkal a mírně protrhal :)

Ve čtvrtek jsme jeli na pro mě nový terén – Feltre. Je to další hřeben za grapou s luxusní obrovskou startovačkou. Počkali jsme si do půl dvanácté na interval a vyrazili přes údolí a dál podél hřebene na přelet. Ve předu nás vedla Renča a dařilo se – povedlo se nám doletět k přehradě a dokonce pokračovat dál. Nejen to, po otočení nás pár dokonce doletělo zpátky ke startu a mě se tak poprvé v životě napičítal tzv. trojúhelník s oficiální velikostí 65km (podle GPSky jsem za ten den naletěl skoro 120km). Takže crossík stejně jako loni parádní a zcela určitě vyrazím při další přiležitosti znovu.

0 komentáře

Potápění na Togian Islands 20.března

Togian Islands je několik ostrovů uprostřed zálivu Tomini v severní části Sulawesi. Na mapě to vypadá od Jakarty relativně kousek, ale v Indonésii není kousek jako kousek. Po noci v Jakartě jsme skočili ráno na letadlo směr Gorontalo. Přiletěli jsme krátce po obědě a následně strávili příjemné tři hodiny cestou taxikem z letiště do přístavu. Ne, že by to bylo až tak daleko, ale cestou jsme měli několik zastávek, protože naše spolucestující chtěla předat něco v bance, potom jí hodit domů... Zkrátka a dobře, měli jsme to jako hezký výlet po okolí. 

Do přístavu jsme přijeli kolem čtvrté a začali zkoumat jak je to s lodí. Z internetu jsem měl zjištěno, že na Togiany jezdí ferry každé úterý a pátek v 8 večer. Kupodivu to tak i bylo, takže jsme si koupili lístky a šli si hodit věci na loď. Čekala nás 12ti hodinová cesta, takže jsme si mírně připlatili (asi dolar ;) za „postel“. No, skutečnost nás mírně překvapila, ale cestu jsme nějak přežili. Já se i relativně vyspal, ale Pephánek trpěl, hlavně kvůli neustálému kouření všech kolem. Do Wakai (hlavní vesnice na Togianech) jsme přijeli kolem osmé ráno a tam už na nás čekala loď z Black Marlin.

Resort Black Marlin Divers je na vedlejším ostrově Kadidiri, cca půl hoďky loďkou od Wakai. Je v klidné zátoce a vedle je už jenom jeden další, jinak totální klid. Elektřinu zajištuje generátor od 7mi do 11ti večer a voda teče také jenom hodinu ráno a večer – takže většinu času jsme si uživali sprchu a záchod hezky po indonézku (mandi – velký džber s vodou a k tomu malý kyblíček na polévání). Jídla byla společně s ostatními, něco jako švédské stoly. Internet nula a telefon (sem tam při dobré konstalaci mraků i 3G na stažení emailu) jen na jednom místě u sloupu ve vstupu :)

Potápění ale stálo za to – hlavně kvůli naprosto úžasné viditelnosti (odhad tak 30m). Prvních pár dní jsme obráželi útesy kolem a většinou se potápěli buď na stěnách nebo na šíkmých korálových útesech (krásných a absolutně zdravých). Jeden den jsme si udělali výlet na Una Una (sopečný ostrov cca 30km od Kadidiri), kde je možné vidět více větších ryb a hlavně ve velkých hejnech. Zbytek bylo převážně macro – sice ne tak úžasné jako třeba na Mabulu, ale i tak super. Bohužel mi tam zakázali učit Pephánka kurz (chtěl jsem tam s ním udělat Advanced) a donutili nás pro něj zaplatit Deep dive a Night dive s nimi, jinak by ho nepustili. No, i tak to stálo za to a Pephánek poprvé zažil krásy nočního potápění. Já jsem si dal night-dive dokonce dvakrát a oba byly naprosto úžasné.

Poslední den Pephánek už bohužel nedopotápěl – rozjel se mu zánět ucha a musel zůstat na suchu. Já si na rozloučenou dal svůj první životní dawn dive (potápění za úsvitu) – sice to znamenalo vstávat ve 4:30 ráno, ale to je při cestování docela běžné :) Nakonec nebyl nic moc – noční život už byl zalezlý pryč a na hledání macra nebylo zase ani po rozednění dost světla. Tím jsme ukončili pobyt na Togianech a ve čtyři odpoledne nasedli na ferry zpátky do Gorontala. Po předchozím cestovním zážitku Pephánek nevydržel a objednal nám kajutu (za $40 se kapitán své rád na noc vzdal :), takže jsme se vyspali dorůžova.

0 komentáře

Výlet za potápěním do Indonésie 16.března

Další rok a byl čas na již tradiční dovolenou s Pephánkem – pro letošek jsme mírně změnili destinaci a místo na Filipíny jsme vyrazili do Indonésie. Hlavním důvodem bylo loňské uvedení Pephánka do světa pod vodou a tím dané téma pro letošek. Indonésie je pro potápěče ráj a na výběr je tu spousta úžasných lokací jako Bali, Komodo, Raja Ampat, Lembeh, atd... Po dlouhém zkoumání jsme se nakonec rozhodli omezit dlouhé přejíždění a pohybovat se jenom v oblasti ostrova Sulawesi.

Po měsíci potápění se Scuba Junkie na Borneu jsem odletěl zpátky do Bangkoku, kde jsem měl druhý den ráno Pephánka vyzvednout na letišti. Vše proběhlo překvapivě hladce a jedinou vadou na kráse byl fakt, že zrovna ten víkend jsem musel strávit nepříjemně mnoho času řešením problémů v práci – jojo, internet je hezký vynález, ale klid už člověk pak nemá nikde :) Pro zpestření jsme alespoň odpoledne vyrazili do Siam Aquarium (velkého akvárka zabírajícího dvě spodní patra obrovského nákupního centra) omrknout co snad budeme mít šanci vidět o pár dní později v moři.

Cesta do Indonésie byla klopotná – Sulawesi není zrovna centrem civilizace a najít nějaké rozumné spoje bylo relativně náročné a o navazování jsme si mohli nechat jenom zdát. Vstupní branou byla Jakarta, kde jsme strávili první noc a další den pokračovali do naší první destinace – Togian Islands.


0 komentáře

Měsíc potápění na Borneu 14.března

Tenhle rok jsem si chtěl Asii opravdu užít. Mezi Kambodžou a Indonésií mi vyšel měsíc volna a bylo vyloženě škoda letět do Prahy a zpátky :) Místo toho jsem si naplánoval návštěvu Scuba Junkie – mého oblíbeného diveshopu na Borneu. Dělám jim už roky (od mé poslední návštěvy) webové stránky, takže mi nabídli měsíc pobytu a potápění zadarmo. Protože otevřeli novou pobočku v Kota Kinabalu, rozhodl jsem se strávit prvních 14 dní tam a pak se na druhou polovinu přesunout na starý známý a oblíbený Mabul.

Scuba Junkie v Kota Kinabalu funguje necelý rok. Je tam hodně velká konkurence a většina turistů je z Koreje, takže ne ideální cílová skupina. Nicméně za ten rok už se docela etablovali a loď vyjíždí v podstatě denně. Nikdy by mě ani nenapadlo považovat Kota Kinabalu za destinaci vhodnou k potápění. Je to docela velké město s hodně rušným přístavem. Kousek od něj (20 minut lodí) je ale několik ostrovů, které jsou překvapivě hezké – jak pláže, tak i na potápění. Viditelnost většinou není žádný zázrak (kolem ámi metrů), ale korály jsou tu nádherné a i života tu člověk najde spousty. Mabul to není, ale dal bych to zhruba na úroveň potápění kolem Phi-Phi v Thajsku. Velkým lákadlem v KK (Kota Kinabalu) je možnost setkání s whalesharky.

Cesta z Bangkoku do KK je jednoduchá a levná - nejlépe s AirAsia přes Kuala Lumpur. Po příletu si mě vyzvedla Judy (jeden v divemasterů) a odvezla mě do bytu, kde jsem s pár ostatními divemastry strávil náseldujících 14 dní. Potápět jsem se šel samozřejmě hned další den a pokračoval tak 3 dny v kuse, až mě najednou sklátila nemoc – 5 dní jsem strávil s horečkou v posteli, pravděpodobně moje nejdelší nemoc v životě. Samozřejmě, během těch 5ti dnů se v KK ukázali whalesharci a než jsem se doléčil, tak zase vzali roha :( Víc asi nemá cenu popisovat – hezké potápění, ale žádný zázrak.

Na druhé 2 týdny jsem se přesunul na Mabul. Scuba Junkie mě dali do bungalovu v resortu co mají na ostrově a musím řict, že to byl opravdu luxus. Potápění snad ani nemá cenu rozepisovat – pro mě je to (zatím) nejlepší místo na světě. Co tady člověk najde za jeden den jinde nevidí ani za rok. V podstatě nebyl jediný potop, ze kterého bych se nevracel s fotkou něčeho „nového“. Dostal jsem se i 2x na Sipadan – podruhé jsem se většinou potápěl solo, takže to byl zážitek o to větší. Tolik žraloků jsem nikde jinde neviděl – první den jsme jich napočítali přes 60. K tomu obrovské hejna jacks, baracud, humphead parrotfish... Jenom těm whalesharkům a hammerheadům se nějak nechtělo :)

Samozřejmě bych to nebyl já, abych i pobyt na Mabulu neměl okořeněný nějakým průšvihem. Tentokrát to byla invaze cca 150ti islámských filipínců do blízkého městečka Dahab Latu. Jeden z nich se prohlásil za potomka jakéhosi sultána Sulu z 18tého století, vzpomněl si, že mu tím pádem patří Sabah (severní část malajského Bornea), sebral pár kámošů se samopalama a z filipín doveslovali až sem. Zní to jako vtip, ale zrovna v den co jsem přiletěl do Tawau a odjel do Semporny se začalo střílet a v Semporně vyhlázili zákaz vycházení. Tahle „napjatá mezinárodní situace“ trvala celých 14 dní, takže se nesmělo jezdit na vzdálenější ostrovy a já se tak plácal jenom kolem Mabulu a Kapalai :( Dokonce pro jistotu zrušili i noční potápění. No nic, zcela jistě jsem tu nebyl naposledy a už teď se těším na další návrat...

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Kde se právě nacházím

flag
Česká Republika

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page