0 komentáře

Vegas baby! 11.října

Moje druhá návštěva Vegas – tentokrát díky pozvání jednoho z klientů, kteří tam prezentovali na výstavě o letectví NBAA. Měla to pro nás být příležitost poznat víc lidí z týmu, okouknout konkurenci a taky si trošku užít zábavy. Ubytování jsem nám (hlavně z finančních důvodů) vybral kousek stranou od stripu v Ellis Island Casino – a podle toho co jsme slyšeli od klienta o kvalitě pokojů v MGM, dobře jsem udělal. Pěšky na monorail a strip to bylo 10 minut, takže za rohem :)

Cestou do LV nás potkaly dvě nepříjemnosti. První byl v New Yorku výpadek imigračního systému (i to se evidentně může stát), takže jsme strávili ve frontě přes hodinu, než ho nahodili – to mělo za následek zběsilý úprk na spojení (stihli). Druhá nepříjemnost byl bacil, kterého na mě nějaký dobrák v letadle plivnul a který se mě držel i ještě pár dnů po návratu do Prahy. Díky tomu jsem sotva fungoval a místo nočního života odpadal do postele už v pozdních odpoledních hodinách :(

Z Vegas jsme si tak moc neužili – já prohrál $50 na ruletě, zato Peťovi se povedlo naopak $100 na automatech vyhrát :) Jeden večer jsme vyrazili na představení O od Cirque de Soleil (nějaké jejich představení tu má každý večer v podstatě každé větší kasino). Já si vybral O2 kvůli unikátnosti – téměř celé se odehrává ve/nad vodou a artisti předváděli opět věci nevídané... Rozhodně doporučuji!

Poslední den jsme měli pracovně volno, tak jsme vyrazili na výlet k Hoover Dam. Já jsem o přehradě a její minulosti viděl pár dokumentů, ale projít se po ní je zážitek. Vyrazili jsme i na prohlídku do vnitra přehrady, která také rozhodně stojí za to. Tak celkově Vegas hezké, jenom přístě pokud možno bez bacilů, aby si tam člověk užil taky trochu toho nočního života a měl pak doma co zapírat :)

0 komentáře

Izrael pod vodou i nad 30.září

Izrael je jednou ze zemí, o které jsem si nikdy nemyslel, že uvidím. Historie náboženství mě moc nezajímá, zbraně a vojáky nemám rád a o potápění v té oblasti jsem nikdy ani neslyšel. Pak se tam ale přesunul Ondřej s rodinou, já si z neznámého důvodu pořídil rEvo rebreather a tak nezbylo než vyrazit. Původní plán byl potápět se v Eilatu, zajet do Jordánska do Petry a ve zbylém čase zkouknout i nějakou tu památku v Izraeli. No, jak už to tak bývá, plány se malinko změnily, ale kdo by si stěžoval :)

Předně k potápění. Na rEvu  jsem se potápěl naposledy před pěti lety a neplánoval k rebreatheru návrat. Je to hezké, ale náročné na provoz a údržbu, velice nepraktické na cestování a má smysl ho mít jenom když je hodně příležitostí ho potápět. No jo, pak se ale udály věci (více infa v létě 2018 :) a Ondřej mě zlomil k nákupu. To ale znamenalo někde začít trénovat – tudíž cesta za Ondřejem. Po příjezdu jsme strávili příjemný večer sestavováním a přípravou mého monstra – nastaly i chvíle, kdy Ondřej čistil kartáčkem o-kroužky nad záchodovou mísou (nekecám :). Po přípravě jsme k mírnému zděšení ochranky naběhli s naší výbavou do společného domovního bazénu a já zase po dlouhé době ochutnal rozkoš dýchání recyklovaného vzduchu. K mému velkému překvapení jsem toho zase tolik nezapomněl.

Úžasná Ondřejova manželka se uvolila pár dní pohlídat malou a my tak mohli vyrazit na pánskou jízdu do Eilatu za potápěním. Množství vybavení předčilo i moje nejhorší představy. Ještě, že Ondřej má minivan. Jak tohle v létě nacpeme do letadla opravdu netuším… V Eilatu jsme bydleli v parádním AirBnB u přátelského dědy a potápěli se s Palamida dive.  První den jsme dali přes 3h pod vodou a druhý den podobně. Poslední den jsem já už bohužel ochořel a tak musel pod vodu Ondřej s kamarádem beze mne – samozřejmě ten den viděli 3 delfíny… Ach jo! No ale celkově si rEvo docela pochvaluji, teď už jenom mít víc příležitostí k potápění na něm :) Pouze na okraj zmíním, že v Eilatu jsme byli na židovský nový rok, který poznáte podle toho, že celých 24hodin se doslova celé země zastaví – auta, letadla, obchody, automatické pračky (elektřinu kupodivu nevypnuli) a silnice pro jednou místo aut okupují děti na kolech.

No a co památky a cestování kolem? Cestou z Eilatu jsme se zastavili u mrtvého moře, což byla paráda – téměř doslova sedět na vodě je opravdu zážitek a slané opravdu je (vyzkoušeno :). Pak jsme s Ondřejem a malou Abinkou probrouzdali Jaffa, Jeruzalém, udělali si výlet do Caesarea, atd. – takže jsem památkám neutek a mám teď daleko lepší představu o skutečném utrpení Ježíše :) Z Tel Avivu mě nejvíc zaujala pláž, protože je plná krásných mladých lidí a v mém pokročilém věku je radost se na to koukat :) A nakonec i na tu bezpečnost došlo – při odletu jsem díky razítkům v pase absolvoval detailní pohovor o mých cestách (hlavně Indonésie zaujala – muslimové…) a následně strávil hodinu u rentgenu, kdy holčina hadříčkem otírala každou součástku foťáku od Pepouška (a že jich bylo). No, letadlo jsem stihl, takže všechno dobré :)

0 komentáře

Okruh po Srí Lance 26.srpna

S plánováním okruhu nám pomáhal Praneeth a musím ho pochválit, opravdu to měl dobře vymyšlené. Chtěli jsme vidět téměř vše hlavní co na Srí Lance je a skloubit to do 2 týdnů nebylo úplně jednoduché. Ale povedlo se!



Anuradhapura – je původní hlavní město, kde byl založen na Srí Lance budhismus. Různých „stup“ a památek je tam k vidění spousta, ale v tom vedru jsme to nepřeháněli. Od průvodce jsme se dozvěděli mimo jiné i to, že stupy jsou vyplněné materiálem a každá by měla obsahovat nějaký posvátný předmět. V blízkém okolí je i místo (převis ve skále), kde bydleli první Buddhovi mnichové a také první nápisy (s pravidly jak se chovat, jak jinak ;). Vojtíška nejvíc zaujali netopýři usmažení na elektrickém vedení :)

Nilaveli – tady jsme původně chtěli strávit pár dní plážováním, ale bohužel nebyl čas. Nakonec nám tak musely stačit dva dny. Já s Pephánkem jsme jeden den vyrazili na potápění s Pearl Divers – bylo to ok, ale žádný zázrak. Na pláži se dělaly perfektní vlny, naprosto ideální na body-surfing, tak toho jsme si my i děti užili spousty.

Habarana – tady jsme udělali krátkou zastávku v místní řezbářské dílně. Holky neodolaly a nakupovaly se suvenýry :) Mistr řezbář nám ukázal různé druhy dřeva a dokonce i jak je možné je zbarvovat reakcí s citronem. Také se nám pochlubil velkou sochou slona, kterou za 4500 EUR prodal někomu do ČR. Další na řadě byla projížďka na slonech. No, kdybychom bývali věděli, tak bychom tam nelezli – rozhodně nedoporučuji. Bylo to trápení jak pro nás, tak i pro ta ubohá zvířata...

Pidurangala rock – je to skála naproti Sigirila. Výstup nahoru je trošičku náročnější (musí se místy šplhat po kamenech), ale zvládly to i děti v pohodě. Nahoře je pak nádherná vyhlídka do okolí a na Sigiriu. Rozhodně doporučuji nevynechat.

Sigiria - jedna z hlavních atrakcí na Srí Lance a podle toho také vypadá. Turistů je tam víc než prostoru, takže při výstupu nahoru jsem si přišel jako ve frontě k pokladně v Albertu. Ale i tak to stálo za to – nahoře jsou zbytky původního města, které mi hodně připomínaly Macchu Picchu. Perličkou je, že poslední část výstupu (od lví brány) je lemována hnízdy divokých vos, které se prý občas zblázní a začnou útočit na lidi – podle některých je to pomsta duchů za zneuctění památky :)

Kawdulla – je rezervace pro slony a safari, spojená s Minneriya. Místní průvodci poradí do kterého parku vyrazit, podle toho kam se zrovna sloni přesunuli. My jsme měli štěstí, že jsme vyrazili hned po obědě, kdy v parku nebylo tolik aut, takže jsme viděli víc slonů než turistů. Při návratu už přes hradby jeepů sloni v podstatě nebyli vidět. Sloni byli ale krásní, přišli se na nás podívat i docela blízko a dokonce jsme viděli i 4-týdny staré mládě. Jinak z další fauny pár ptáků, krokodýl a opice. Zajímavostí je, že v období dešťů je v podstatě celý park zatopený.

Dambula cave temple – obrovský zlatý Buddha a jedním slovem kýč (tedy přesněji spodní chrám u silnice). Pak jsme vyšli nahoru po schodech do starého chrámu (jeskyně ve skále) a tam to bylo moc hezké. Navíc si tam hrála tlupa moc roztomilých a fotogenických pidi-opiček. Cestou dolů zpět jsme poprvé a naposledy na Srí Lance zmokli :)

Matale spice and herb garden – tady jsme se zastavili cestou do Kandy. Věnoval se nám super chlapík, co dokonce uměl trošku česky (asi se tam Praneeth s turisty z ČR zastavuje často :). Holky byly unešené z různé přírodní kosmetiky a léků. Největší úspěch sklidil krém na likvidaci chlupů – chlapík provedl demonstraci ne Pepouškově lýtku a opravdu po cca 5ti minutách nanešení krému měl Pephánek na jinak chlupatém lýtku slušivou lysinku :) Já se ještě k vyzkoušení na tvářích (a hlavě) neodvážil, ale velice vážně o tom uvažuji – konec holení!

Kandy – naše první setkání s opravdovou Asií jak má být. Úzké uličky, chaotická doprava, charakteristická vůně, prostě paráda :) Půl dne jsme strávili v Royal Botanical Garden, která je opravu hezká (mají tam obrovský bambus a i stromy, na kterých rostou dělostřelecké koule). Večer jsme šli na „kulturní show“, kterou bych slušně nazval nudnou. V Kandy je také Tooth Temple, kde má být uchován zub Buddhy (ale všichni vědí, že tam není, jenom se tváří, že ano). V roce 1988 tam teroristi odpálili bombu a v podstatě celý chrám tak museli znovu postavit. V prvním patře je na stěnách namalován příběh zubu – mně osobně se líbilo jak elegantně zub pomohl vyřešit období sucha (povodní ;).

Tea factory – po cestě do Nuwara Elya jsme se zastavili v jedné z továren na čaj. Továrna vypadá a funguje téměř beze změny snad ještě od dob britského impéria. Stroje jsou minimálně 50 let staré. Ochutnávka čajů dopadla dle očekávání – vyhrál ochucený, protože ty silné černé se prostě nedají pít :) Čas sklízí ručně a keříky orvou vždy celé. Výhledy do okolí jsou tam ale úžasné. Cestou jsme se zastavili ještě u Rambola vodopádů, které jsou unikátní tím, že přistup k nim vede přes restauraci :) Mně osobně nejvíc potěšily jahůdky, co tam babči prodávaly u silnice.

Nuwara Elya – takhle si představuji typické koloniální městečko. Je docela vysoko, takže jsme vytáhli i teplejší oblečení. Večer jsme vyrazili na procházku do místního parku, kde jsme narazili na dětské hřiště. Totálním unikátem bylo ruské kolo poháněné (podle mě) motorem ze sekačky na trávu. Aby se vůbec roztočilo, tak musel vždy jeden z obsluhy vylézt po žebříku nahoru a vlastní vahou přispět k rozpohybování :)

Horton’s plains – další z míst, kam se většina turistů na Srí Lance vypraví. Je to park s pohodovým 11km dlouhým trekem a vyhlídkou „konec světa“, ale ta mě zase tolik neuchvátila. Cestou mě nervoval „klikací“ zvuk, který jsme nedokázali určit, až nám kolemjdoucí poradili, že ho dělají žáby. Hodně překvapila nekompromisní konfiskace veškerých plastových tašek a obalů na začátku treku – v parku je to ale vidět, nikde žádné odpadky nejsou. Na závěr jsme se ještě zastavili v místním „muzeu“ parku, které je pozoruhodné bojkotem umělého světla a téměř absolutní absencí exponátů. Pouze v jedné místnosti jsme našli tři děsivě vypelichaná vycpaná zvířata a strašidelné cosi naložené v lihu :)

Ella – je milé a malé městečko, zjevně oblíbené hipíky a „esoteriky“ všeho druhu. Když už jsme nemohli jít na nejvyšší horu Srí Lanky (Adams Peak), tak tady jsme si to vynahradili výstupem na „Little Adams Peak“ – místní kopeček s výhledem na ten pravý :) Druhý den ráno jsme pěšky vyrazili na 9-arch bridge – pitoreskní železniční most. Vrcholem zážitku bylo mé selhání v navigaci, kdy jsem místo návratu do Ella po kolejích zavelel k cestě po prašné silnici. To jsem ale netušil, že ta je dlouhá dobrých 6km a my měli stihnout za hoďku vlak. Naštěstí nás zachránil kolemjedoucí tuk-tuk, do kterého se nás všech 6 s radostí nacpalo a užili si tak divokou jízdu v pravém asijském stylu. Minimálně děti byly nadšené :) Odpoledne jsme jeli vlakem ve vyhlídkovém vagonu do Haputale – panoramata cestou byla moc hezká.

Cesta do Yala – první zastávka v Dowa Rajamaha klášteru, který je zajímavý ´pouze tím, že je v něm ve skále vytesaný Buddha. Dále po cestě Rawana vodopády – vcelku žádný zázrak a nejvíc pozornosti tak lákala cedule s varováním, že tam zemřelo už 36 lidí (uklouzli a spadli dolů). Když jsme sjeli do rovin, čekal nás klášter Buduruwagala. Ten má pro změnu Buddhů ve skále vysekaných 7 a od průvodce jsem se dozvěděl, že v roce 2400 čekají 30tou reinkarnaci Buddhy, tak to už je za chvilku :) Pro Evu to byl zážitek tak zásadní, že tam doslova omdlela (asi lehký úžeh).

Yala – nejznámější park a safari na Srí Lance. Já ho původně chtěl přeskočit, protože spousta cestovatelů varovala před nájezdy jeepů s turisty – Praneeth nás ale přesvědčil ať na safari jdeme a dobře udělal. Zážitkem už je příjezd do parku – silnici blokovalo několik slonů, kteří nekompromisně vybírali výpalné ve formě malých melounků. V parku samotném jsme viděli spoustu zvířat (jeleni, pávi, opice, orli, atd.), včetně taháku největšího: levharta. Toho jsme zastihli u napajedla a pak se líně prošel pár metrů od našeho jeepu na cestě za odpočinkem do křoví. Paráda!

Gale a okolí – tohle byla naše poslední zastávka. Cestou do pevnosti Gale jsme si vyfotili ikonické „rybáře na kůlech“ (chtějí za fotku 500!), zastavili se u zavřeného majáku a pak strávili pár hodin procházením po pevnosti Gale. Je to takové mini-městečko postavené a opevněné Holanďany, se spoustou kostelů. Na válení u moře byly příliš velké vlny, tak jsme se ještě zajeli podívat do dolu na měsíční (a jiné kameny) a pak na želvičky do jednoho z chráněných center. Tady jsem se dozvěděl, že samiček se líhnou jenom 2%, takže ty si nechávají až do 3 let a pak je teprve vypouští. To želví kluky předhodí přírodě hned – spravedlnost? :)

0 komentáře

Prázdniny na Srí Lance 12.srpna

Nejen potápěním živ je člověk a občas je potřeba někam vyrazit i s rodinou a nasbírat nějaké ty bílé body :) Pephánek přišel s dobrým nápadem vyrazit na Srí Lanku – sice tam přes léto není úplně ideální sezóna na válení se u moře, ale na cestování je to ideální. Po delším zkoumání místní dopravy a zkušeností ostatních jsem se rozhodl pro variantu pronajmutí auta i s řidičem. Na hedvábné stezce lidé hodně doporučovali Sri Lanka Ridic a s ním jsme nakonec cestu i k naší velké spokojenosti absolvovali. Pro rodiny s dětmi je to ideální řešení a i bez dětí je to výrazně pohodlnější a rychlejší než místní doprava, takže rozhodně doporučuji.

Praneeth nám pomohl i s naplánováním našeho dvou-týdenního okruhu tak, aby nám to co nejvíce navazovalo, každý den jsme něco viděli a netrávili příliš mnoho času přejezdy. Ubytování také vybíral on a až na jednu výjimku bychom si sami asi lépe nevybrali. Nakonec jsme zvládli vidět téměř vše, jenom na tu nejvyšší horu se už nedostalo.  Já a Pephánek jsme zkusili v Nilaveli potápění, ale žádný zázrak to nebyl. Jediné drama se tak odehrálo až při odletu – letěli jsme s FlyDubai, kteří usoudili, že je dobrý nápad nás každého posadit někam jinam. Že by 6ti leté dítě asi ještě mělo být s rodičem je nenapadlo a my tak museli prosit spolucestující o výměnu místa.

To bylo ale jediné zaškobrtnutí. Naštěstí i horečka dengue se nám vyhnula, přestože si na nás komáři s radostí smlsli, repelentům navzdory. Výlet na Srí Lanku vřele doporučuji – je to ideální kombinace moře, pláží, přírody, safari a památek.

0 komentáře

Konečně Taal a zima v Puerto Galera 20.března

Vízum do Indonésie je jenom na 4 týdny, tak jsem si na poslední týden pobytu naordinoval co jiného než své oblíbené Filipíny. Na Palawan a Malapascuu jet sám nesmím, to by mi Pephánek neodpustil. Navíc jsem tušil hodně práce, takže jsem zvolil jistotu v Puerto Galera – relativně dobré potápění a hlavně solidní internet. Z Bali mají Cebu Pacific Air let přímo do Manily a to tak dokonale, že jsem ještě stihl ten samý den přesun do Tagaytay (ten jsem si natrénoval již minule). Chtěl jsem tentokrát totiž konečně vidět jezero v sopce, která je v jezeru – Taal.

No, je to typická turistická past. Na internetu jsem si načetl, jak se tam dostat po vlastní ose a vyhnout se „cestovkám“. V Tagaytay jsem si druhý den ráno chytil tricycle a dohodl se s ním, že mě hodí do Talisay a pak zase vyzvedne (500php). Původní idea byla (dle internetu) si v Talisay najít loď, která by mě hodila na ostrov za nějaký rozumný peníz. To se nakonec ukázalo jako téměř nemožné – ani po velkém smlouvání na několika místech jsem se nedostal pod 2500php, uf :( No nic, cesta na ostrov je cca 30 minut a dál následuje další etapa turistického cirkusu. 

Při vyjednávání vám dramatickým hlasem líčí, že výstup je 5km dlouhý, celý do kopce a bez koně je prakticky nemožné ho fyzicky zvládnout. Já, díky internetu (a navíc nechuti ke koním :), jsem jim na to neskočil a trval na pěší tůře. Pozor, ale i na takové jsou tu připraveni – průvodce (samozřejmě nutnost, protože na vyšlapané pěšině bych se jinak sám ztratil…) po cca 500ti metrech pohodové chůze do mírného svahu zastavil u prvního křížku a zahlásit, že tohle je první ze 14ti „stanic“ a jestli se na to necítím, že tady je poslední možnost zapůjčit koně. Pche, ulice v Praze jsou horší než tohle. Vzdálenosti mezi následujícími „stanicemi“ se pak zázračně zkracovaly až na závěrečných cca co 50 metrů :)Taal je druhá nejaktivnější sopka na Filipínách. Už cestou nahoru jsem na pěšině viděl několik míst s unikající párou a troškou síry kolem. Po výstupu na hranu kráteru (můj odhad je tak 2km, převýšení možná 150m – pohodová chůze cca 30 minut od přístavu) se nabídne výhled na jezero v kráteru. Technicky je to vlastně kráter v kráteru a jezero v jezeru :) Výhled je bohužel vše, co se tu dá zažít. Sestoupit dolů k jezeru se smí prý jenom na zvláštní povolení od úřadů. Škoda je to o to větší, že voda v jezeře je prý vařící a plná síry. Pro všudypřítomné korejce a číňany (které tam vyvláčeli chudáci zmožení mini-koníci) místní připravili zábavu spočívající v odpalování golfových míčků do jezera. Takže výhled pěkný, ale když to (dle slov klasika) srovnám s výletem na Kokořín, tak nevím, jestli to opravdu stálo za to.

O Puerto Galera snad už ani nemá cenu psát – byl jsem tu potřetí a nic moc se tu nezměnilo. Tentokrát jsem na bydlení zvolil LaLaguna Villas a mohu jenom doporučit. Bydlení krásné, na samém konci Sabangu, takže klid a po troše pátrání i internet super rychlý. To s potápěním byla trochu potíž. Srovnávat s Amedem, Lembeh nebo Komodo to tu samozřejmě nelze a ani jsem nic velkého nečekal. Ale co mě velice nepříjemně překvapilo, byla teplota vody. V Indonésii jsem si zvykl na krásných 29-30C. Tady jsem skočil do vody a málem se teleportoval zpátky na loď – 24C! To je teplota, při které už po 20ti minutách koukám na hodinky kolik ještě zbývá, po 30ti doufám, že někomu dojde vzduch a po 40ti už se těším na safety-stop. Takže jsem skončil na jednom potopu denně a většinu času strávil prací - u bazénu a s drinkem, takže vlastně dovka jak má být :) 

0 komentáře

Lembeh a Amed je macro-ráj 12.března

Pephánek po Komodo a Kupangu odsvištěl zpět do práce, ale já v Indonésii plánoval ještě dva týdny strávit. Oba pobyty jsem si zařídil u Two Fish Divers, se kterými jsem měl již předchozí výborné zkušenosti. První na řadě byl Lembeh – světově proslulý mezi potápěči, co mají rádi malé a zvláštní potvory. Já tam již jednou s Pephánkem před lety byl, ale černého písku a malých potvor není nikdy dost a tady se dá vidět opravdu hodně. Nebyl jsem si jistý, jestli mi pobyt opravdu vyjde, protože týden před mým příjezdem se nad nimi utrhl kus svahu a resortem se prohnala řeka bahna. Naštěstí vše zvládli rychle opravit a já na místě (až na velké holé místo na vršku svahu) téměř nic nepoznal.

Potápění ani resort nemá cenu popisovat znovu – od mého posledního pobytu se nic nezměnilo. Celých šest dní jsem udržel rutinu dvou potopů dopoledne a jednoho nočního. Denní byly na střídačku (některé úžasné, jiné „jen průměrné“), ale noční byly téměř bez výjimky super. Two Fish se také hodně zlepšili s internetem, takže jsem v mezerách mezi potápěním (a po nocích) mohl bez problémů dohánět práci. A ještě jedna věc se za ty léta (kupodivu) zlepšila – moje hledací schopnosti. Průvodcům se samozřejmě ani zdaleka nevyrovnám, ale třeba když jsem sám objevil baby ambon scorpionfish, chlubil jsem se tím na lodi každému :)

Z Lembehu jsem se přesunul do Amedu na Bali. Upřímně se přiznám, že jsem o existenci Amedu neměl ani tušení – myslel jsem, že na Bali už mám odpotápěno vše, co stojí za to. Jaký omyl! Narazil jsem na něj díky Two Fish, kteří tu mají jednu ze svých základen. Už na Lembeh mi jeden z návštěvníků bájil, jaké je na Amedu potápění a že tam dokonce jsou rhinopias. Cesta z letiště je ještě o hodinu delší než do Padang Bai – to je ta špatná zpráva. Všechny další už jsou jenom dobré :) Resort je relativně malý, ale hned u moře, s bazénem a vesnička Amed je pidi, takže pro relax a potápění dokonalé. Jo a internet rychlejší než kdekoliv jinde, takže i pro práci dobré.

No a teď konečně to potápění. Jedním slovem nádhera. Hodně mi to tu připomnělo pláž v Dauinu na Filipínách. Hned první den jsem měl soukromý výlet na místo Sidem – kombinace černé pláže a sutě, plná nádherných překvapení. Jen jsme se potopili, hned na prvním větším šutru na nás čekala mosaic chobotnička. O kousek dál pár Harlequine krevetek, následovaných dvěma rhinopias… Tohle je jedno z míst, kde ani 75 minut na jeden potop prostě není dost a člověk by tam nejraději bydlel. Noční potop na pláži přímo před resortem se nesl v podobném duchu – uvítala nás mimic chobotnice a dál už nechám básnit fotky :) Tři dny tu byly jednoznačně málo – Amed si tak přidávám na svůj „to-do again“ list. A brzy, než se to tu moc proflákne :)

0 komentáře

Potápění v Kupangu na Západním Timoru 27.února

Druhou zastávkou na naší letošní potápěcí dovce v Indonésii byl Kupang na západním Timoru. Narazil jsem při hledání alternativ náhodou na stránky Donovana a řekli jsme si s Pephánkem proč nezkusit něco jiného a mimo běžné turistické cesty. Kupang tohle rozhodně splňuje. Je to sice docela velké město, ale o turistu tu člověk opravdu nezakopne. Důvod? Nic tu není! Téměř doslova – opravdu sem není důvod jezdit. Potápění je výjimka a i o to se tu stará Donovan (původně australan) sám – má doma kompresor, pár lahví a nějaké to vybavení a sem tam bere náhodné kolem-cestující potápět. Kupodivu ho to takhle živí už 25 let :)

Přímý let z Bali nás po necelých 2 hodinách dopravil do Kupangu, ubytovali jsme se a hned odpoledne si nás přijel vyzvednout Donovan a šup pod vodu. Dovezl nás do přístavu, kde už na nás čekala malá bárka (za normálních okolností sloužící k přepravě věcí na okolní ostrovy). Tu jsme povýšili na potápěcí loď a vyrazili na první dive site – to byl „náhodný reef číslo 2“ kus od přístavu podél pobřeží. Viditelnost tak 5 metrů, ale jinak hezké korály a i nějaký ten zajímavý život jsme tam našli. Pepouška bohužel hned jak vylezl z vody rozbolela hlava – začal se mu rozjíždět zánět ucha :(

Následující tři dny jsem se tak s Donovanem potápěl sám a Pephánek léčil ucho na hotelu. Upřímně, po té parádě na Komodo byl Kupang docela zklamání – potápění je tam relativně hezké, ale prostě jenom průměr. Středa byla výjimka. Vyrazili jsme totiž místo k moři kousek do vnitrozemí do Crystal Cave. Mírná odbočka – ke Crystal Cave mám velice osobní vztah – druhé jméno Nikolky je Crystal právě po stejnojmenné jeskyni na Bermudách :) Takže příležitost potopit se do další Crystal Cave jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít.

V jeskyni je sladká voda a vstup je relativně přístupný (cca 100m pěšina mezi políčky). Prý tam občas chodí ženy z okolí prát prádlo, když jim doma neteče voda :) Donovan má v jeskyni nataženou permanentní line od vstupu až do poslední dostupné místnosti se vzduchovou kapsou – ta je vzdálená cca 150m. V jeskyni sice nejsou žádné formace (stalagmity, atd.), zato je ale místy spousty fosilizovaných mušlí a korálů. Strávili jsme tam skoro 2 hodiny a rozhodně to byl zážitek, pro který stálo za to do Kupangu jet, doporučuji!

0 komentáře

Týden u Scuba Junkie na Komodo 20.února

Únor dorazil a s tím i příjemná povinnost vyrazit s Pephánkem na naší tradiční dovolenou za potápěním. Tento rok měl Pephánek volno jenom dva týdny, tak jsme museli vybírat pečlivě. Volba padla na Indonésii a to hlavně kvůli Komodo. Scuba Junkie tu před cca 2ma roky otevřeli dive resort a to jsme se nemohli nechat ujít. Z Prahy jsme letěli s Emirates na Bali a tam další den brzy ráno přesedlali na lokální let s Wings Air do Labuan Bajo. Tam mě osobně čekalo velké překvapení. Labuan Bajo jsem navštívil už před cca 8mi lety a pamatoval jsem si to jako kompletní díru s malinkatým letištěm. Tak díra je to pořád, ale letiště je úplně nové (prý 2 roky) a veliké :)

Na letišti si nás vyzvedli SJ a přesunuli do „centra“, kde mají malý krámek. Loď nás měla vyzvednout až za pár hodin, tak jsme si zkrátili čas výpravou pro místní naprosto výbornou zmrzku :) Ve 13h dorazila SJ loď a za další hoďku už jsme byli v SJ Komodo Beach resort. Nastalo velké vítání – téměř všechny lidi si pamatuji ještě ze své doby na Borneu. První noc jsme strávili v „bale“ (pidi rákosová chatka, tak akorát na dvě matrace, pokoj se pro nás uvolnil až od dalšího dne. Upřímně, já bych býval v „bale“ klidně zůstal dál – spalo se tam výborně a přes noc vyloženě příjemně profukovalo :) Jako VIP nás na zbytek pobytu ale přesunuli do normálního pokoje.

Potápění… Komodo je rozhodně jedno z NEJ míst na světě, hlavně kvůli mantám, které jsou tu téměř na denním programu. Ale popořadě. Komodo je mimo jiné známé silnými proudy. O tom jsme se přesvědčili hned první den při „check dive“, který se dělá z pláže před resortem. Skočili jsme do vody a zjistili, že musíme kopat jako o život a i tak nás proud stejně pomalu unášel. Do toho začal Pephánek simulovat křeč v holeni, takže já jsem si připomněl kurz rescue diver a zachraňování unaveného potápěče :) Proud byl takový, že se divemaster rozhodl potop zrušit. Krásný začátek!

Denní režim se SJ Komodo je poměrně náročný. Budíček chvíli po šesté a odjezd lodí krátce poté. Na první dive site to bývá kolem hoďky a tak se snídaně pohodlně zvládne po cestě tam. V průběhu dne se přesunujeme na 3 různá místa a i se zastávkami mezi potopy návrat vychází někdy po páté odpoledne. Je to dlouhý den, ale o přestávkách lze pospávat, takže jsme to zvládli i my starší ročníky :) Už jsem zmiňoval, že Komodo je hlavně o mantách – a zklamáni jsme rozhodně nebyli! V podstatě každý den jsme jich několik viděli, někdy z takové blízkosti, že by si na ně jeden mohl i sáhnout. Je to parádní zážitek.

Nejen mantami živ je potápěč – oba s Pephánkem máme rádi hlavně malé věci a i v tomhle není Komodo zklamáním. Několikrát jsem musel rychle přepínat foťák z režimu „pygmy seahorse“ na režim „sakra další manta nade mnou a ještě k tomu mi stíní toho koníka!“ :) Náš divemaster Solemon je známý jako plovoucí mikroskop a nezklamal – věcí, které nacházel, bychom si jinak v životě nevšimli. Jednou to došlo tak daleko, že na něj už byl Pephának naštvaný - prý už žádné další pidi-nudibranche nechce :) Měli jsme štěstí – za celý týden jsme v podstatě (až na úvodní zážitek) žádné silnější proudy nezažili. Dokonce i slavný „shotgun“ byl relativně pohodový. 

Poslední den jsme odlétali odpoledne (takže den před jsme se mohli ještě v pohodě potápět). Ráno nás naložila loď a odvezla do národního parku, kde jsou Komodo varani. Stejně jako před lety, k vidění jsou v podstatě jenom u jedné dřevěné chatky, kde se povalují a celkově tváří znuděně :) Je hezké je vidět, ale žádný zázračný výlet to není. Takže kdo chcete zažít manty, žraloky, želvy, nádherné korály a spousty malých vzácných potvor, šup na Komodo! A opravdu doporučuji Scuba Junkie – jejich resort je hned na hranici národního parku, takže oproti diveshopům z Labuan Baja jsou denní cesty minimálně o hodinu kratší a navíc bývají ráno na místě jako první :)

0 komentáře

Potápěcí nirvána na Anilao 7.prosince

Nejdříve k přesunu. Oproti původnímu plánu jsem nestrávil po příletu z Taclobanu noc v Manile – místo toho jsem se rozhodl vyrazit do Tagaytay. Je tam krásné jezero se sopkou uprostřed a navíc je to tak nějak na půl cesty (podle mapy) mezi Manilou a Anilao, tak jsem si řekl proč to nezkusit. Z letiště jsem skočil na taxi (p250 – cca 30 minut) a nechal se vysadit u South-West bus terminal (hned vedle Coastal Mall). Po cca 2.5h v autobuse (p85) jsme byli v Tagaytay. Večer jsem vyrazil na obhlídku Sky Ranch, ale je to více méně jenom pár kolotočů pro děti. Původně jsem chtěl druhý den ráno vyrazit na sopku, ale zjistil jsem, že by mi to zabralo skoro celý den a já potřeboval ještě odjet do Anilao.

Cesta z Tagaytay do Anilao se ukázala překvapivě náročná – na mapě to vypadá kousek, ale přímé spojení s Batangas není. Takže jsem nasedl na autobus směr Nasugbu a nechal se vysadit v Palico (p60 – 1h). Tam stojí van, co jezdí do Batangas – já řidiči řekl, že chci vysadit na křižovatce v Bauan (p175 – 1.5h). Po vysazení jsem hned na stejné křižovatce chytil jeepney směr Mabini (p21 – 45m) a vystoupil na „crossroads“ v Mabini. Tam následovala tradiční diskuse s tricyklisty – z původních p500 jsme se nakonec dostali na p350 a mohli konečně vyrazit do Planet Dive. Upřímně, kdybych tušil jak daleko to je (dobrých 30 minut) a jak vypadá cesta (krpály nahoru a dolů jak …), tak jsem snad ani o těch p500 tolik nediskutoval :) Celkově mi tak cesta z Tagaytay do cíle zabrala asi 5 hodin.

V Planet Dive resortu mě čekalo trošku nepříjemné překvapení. Nefunguje totiž jako klasický diveshop, ale jsou orientovaní na „skupiny“ – tj. každý si sám organizuje loď a program. To je pro solo potápěče trochu problém, protože mě tak vyšlo dopoledne s 2ma potopy na p5,000 :( Původně jsem doufal, že se připojím k někomu jinému (a první den se mi to opravdu povedlo se skupinou kluků z Thajska), ale další dva dny už jsem skončil na lodi sám. To se nakonec ukázalo jako výborná věc (až na ty peníze teda) – měl jsem místního guida sám pro sebe a Herbert měl snad místo očí rentgeny. Navíc přesně věděl, co se kde dá vidět, takže mi každý den doporučil na které místo jet (podle počasí a života). Navíc jsem nebyl omezený limity ostatních, takže jsme se většinou vynořovali s 80+ minutami. 

Vyzkoušel jsem si nejproslulejší místa (jako je Red Rock), viděl ůžasné rhinopias, nudibranche a vůbec si to celé moc užil. Každý den jsem navíc chodil s Herbertem na noční potop na „house reef“ (přímo před resortem), které byly pokaždé naprosto úžasné a i když jsem zrovna nefotil, tak jsem měl neustále na co koukat. Tady jsem konečně pochopil proč má Anilao pověst ráje pro makro-fotografy a jsem si jistý, že jsem tu nebyl naposledy. Mimochodem, bylo mi doporučeno přijet spíš na jaře (únor), kdy je voda sice studená (23C, brrrr), ale úžasných potvor je k vidění prý řádově více.

Ještě krátce k cestě zpátky. Do Manily se člověk dostane bez problémů – tricyklem zpátky na crossroad, přestoupit na jeepney do Batangas (p30, 1.5h), tam je ale potřeba na velké křižovatce přeběhnout na druhou stranu na další jeepney směr Batangas bus station (p8, 15minut). Autobusů do Pasay (nebo Buendia) je tam spousty (p160, 2h). Návrat do Prahy jsem tentokrát neplánovaně zkomplikoval tím, že odlet jsem měl z Clarku (Emirates berou Clark jako Manilu, hmmm). Z hotelu v Makati jsem vyrazil krátce před 14h a odlet jsem měl ve 20h. Taxíkem (p200, 1h) jsem se nechal hodit na Pasay do Victory liner terminálu a nasedl na autobus do Dau – tady nastaly potíže, protože autobus se prodíral dopravou v Manile 3 hodiny! Takže v Dau jsem byl v 18h a cestou měl velké obavy, že odlet nestihnu. Z Dau na letiště jezdí speciální jeepney (má stanoviště hned na autobusovém nádraží, p100, 30minut). Příště bych rozhodně doporučil z Makati nejet na autobus do Pasay, ale místo toho na Cubao – taxi tam neradi jezdí (a chtějí minimálně p400), ale člověk se tak vyhne dvojí zácpě (do a z Pasay). 

0 komentáře

Zpátky za whalesharky do Padre Burgos 30.listopadu

Na Padre Burgos jsem měl výborné vzpomínky – mimo jiné jsem tam poprvé potopil v bazénu Pephánka a započal tak jeho potápěcí kariéru! Hlavně jsem si tu ale pamatoval hezké potápění a možnost vidět whalesharky. To je nyní na Filipínách problém – dříve je bylo možné je vidět v Donsolu, ale tam už (prý) téměř nejsou. Další možností je Oslob, ale tam je pro změnu krmí a to nechci podporovat. Přesun z Cebu je asi nejlepší rychlou Weesam lodí (p750, 3h) z Cebu (pier 3) do Maasinu – ta ale jede jenom jednou denně v 6 ráno. A pozor, na lodi je neuvěřitelná kosa, takže jsem byl velice vděčný za mikinu a deku. V Maasinu jsem naskočil na místní minibus (doslova) směr Padre Burgos (p50, 1h) – stojí přímo proti molu přístavu a řidič mě dokonce hodil přímo až do Peters Dive resortu.

Potápění asi nejlépe popisují fotky – jedním slovem super. Hlavně noční potopy, které jsou buď v přístavu nebo v house reef. Mně se na jednom nočním potopu v přístavu povedlo pod vodou najít neotevřenou láhev rumu Tanduay – tak jsme si hned po návratu zpátky všichni připili na zdraví :) Nebývale dobře se vydařil i výlet za whalesharky – jenom v krátkosti zopakuji, jak to tu funguje. Ráno jsme vyrazili na druhý konec zátoky, ve vesničce naše loď za sebe připojila asi 5 lodiček s místními rybáři, které jsme odtáhli na cíp poloostrova. Tam se chlapci rozvinuli do rojnice a začali „panáčkovat“ (dávat hlavu do vody a koukat, jestli nevidí whalesharka). Po dvou hodinách pokusů už jsme všichni ztráceli naději, ale najednou poplach – jednoho zahlídli. Takže naše loď se přesunula kus před něj, všichni jsme se šnorchly naskákali do vody a kopali jak o život, abychom s whalesharkem plavali co nejdelší dobu. Povedlo se nám natrefit na dvojici – menší samec (3m) a větší samice (7m)  - oba jsme viděli několikrát, jen tak si poklidně plavali kolem a moc si nás nevšímali. Je to úžasný zážitek a rozhodně doporučuji. 

Peters Dive resort je už letitý a je to na něm vidět – ale pro potápění ideální. Jen ten internet je horší (tak na email) a ani 3G tu bohužel nejede. A ještě jedna poznámka k dopravě – já si zabookoval letenku z Taclobanu do Manily. Problém je, že Tacloban je 170km daleko a dopravit se tam místní dopravou by bylo minimálně na 7 hodin. Takže já si musel objednat soukromé auto, které to sice dá za 3.5 hodiny, ale taky stojí p4,000 :( Daleko lepší by bývalo bylo jet zpátky stejnou Weesam ferry – ta odjíždí z Maasinu v 9:30 ráno, takže člověk je v Cebu krátce po poledni a dostat se do Manily není problém.

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page