0 komentáře

Boracay v rekonstrukci 3.listopadu

Boracay je asi nejznámější a nejnavštěvovanější místo na Filipínách. Je proslulé cca 3km dlouhou nádhernou pláží, krásným mořem a všem co k tomu patří. Oblíbené je poslední dobou zejména mezi Korejci, kteří sem jezdí po tisících. Bohužel to s sebou přináší i problémy – neustále přibývaly hotely, bary a infrastruktura nezvládala (zejména kanalizace). V únoru 2018 ostrov navštívil president Duterte a když se postavil na pláži, viděl v jakém je stavu okolí a ucítil závan splašků z moře, nekompromisně nakázal ostrov na půl roku uzavřít a kompletně vyčistit – klobouk dolů, tohle si neumím představit, že by prošlo v jakékoliv jiné zemi. Duterte je navíc proslulý tím, že (občas hodně drsně) likviduje korupci, kterou jsou asijské země prolezlé a Filipíny nebyly výjimkou. Výsledkem toho je, že se začalo přestavovat, dělat opravdová kanalizace, likvidovat všechny budovy zasahující do 30ti metrové zóny kolem pláže (včetně luxusních hotelů).

Někdy koncem léta ohlásili, že oficiální otevření ostrova bude 26.10, takže já si koupil první volnou letenku, abych viděl ostrov co nejdříve po rekonstrukci a hlavně jsem doufal, že tam ještě nebude moc lidí a já tak budu mít zátoku na kite-surfing sám pro sebe. Myšlenka dobrá, ale provedení nedopadlo úplně dle očekávání. Začalo to tím, že 14 dní před mým příletem ohlásili, že na ostrov pustí jenom 6 tisíc turistů a ti musí mít rezervaci v jednom z cca 30ti „certifikovaných“ hotelů. Já měl zarezervované AirBnb. No, nakonec se to vyřešilo rezervací bungalovu za 5tisíc dolarů na týden v certifikovaném resortu a promptním bezplatným stornem – potvrzení rezervace z Agody už ale bylo v kapse :) Další ránou bylo, že vyhlásili zákaz veškerých vodních sportů – po konzultaci s Francois z Isla Kitesurf jsem se ale rozhodl to risknout – byla velká šance, že kitesurfing povolí.

Přílet byl do nově postavené provizorní haly (nové letiště se staví) – nadále je možné akorát vylézt před budovu a vzít si tricykl do přístavu za 100php (takže zbytečně neutrácet za „cestovky“, co přesun vnucují organizovaně za 800). V přístavu přibyl stoleček pro turisty, kde kontrolují hotelové rezervace. Moje z Agody prošla bez mrknutí oka, dostal jsem razítko na ruku a mohl radostně valit na loď. Zbytek se od loňska nezměnil – jenom tricykl na Boracay z přístavu k ubytku byl první mírný šok – Boracay vypadalo jako po explozi – silnice rozkopané, spousty budov v různém stavu rozbořenosti, atd… Rozhodně tedy nic „hotového“. I centrální oblast kolem dmall je na tom stejně. Ubytko jsem měl hned na pláži a super.

Největší šok ale pro mě byl, když jsem se šel podívat do Isla Kitesurf – býval to kite shop hned na pláži, z velkým zázemím vzadu. Ted je místo něj silnice! Z kiteshopu zůstala poslední malá budova za silnicí… Zákaz vodních sportů bohužel trval téměř do konce mého pobytu, takže jsem dny trávil kombinací plážování a práce. Ale na poslední dva dny se bohové kitesurfingu smilovali – povolení přišlo a vítr se rozfoukal, tak jsem je strávil šťastným brázděním vody. Od minulého roku jsem kupodivu nic nezapomněl a mohl jsem pokračovat kde jsem skončil – tj. v trénování otoček a s tím spojeným padáním a pitím oceánu – tentokrát aspoň ta voda už byla relativně čistá :) Příští rok znovu a lépe!

0 komentáře

40 hodin pod vodou na Ambonu 25.října

Ostrov Ambon je mezi milovníky vzácných podmořských potvor skoro stejně známý jako Lembeh. Naštěstí ještě ale ne tolik, a tak je potápění zde ve znamení pohody bez zástupů potápěčů s kamerami většími, než jsou oni sami :) My jsme se na Ambonu zastavili s Pephánkem již před pár lety při naší cestě na ostrov Banda (tam mimochodem prý letos viděli hejna kladivounů). Naprosto nás nadchlo jak potápění, tak i přistup Miky – majitele Dive Blue Motion Ambon. Mika už majitel není a diveshop se nyní jmenuje Critter Junkies, ale jinak zůstalo mnohé při starém, včetně naší oblíbené místní průvodkyně Ariy.

Posledně jsme se ubytovali v Patra – ta má výhodu toho, že je doslova pár kroků od diveshopu, ale jinak je to zablešená smradlavá díra. Proto jsem tentokrát zvolil hotel Crecia – ten je sice až na hlavní silnici u letiště, ale bydlení tam je příjemné, a hlavně tam je relativně ok WiFi a výborný 4G signál – pro práci mezi potápěním jako dělané. Do diveshopu mě většinou hodil některý z projíždějících „ojeků“ (motorek) za pár drobných. Několikrát jsem to šel i pěšky a je to příjemná 15ti minutová procházka, takže také žádná katastrofa.

Potápění se nedá popsat jinak než jako úžasné – téměř každý potop jsme objevili něco nového. Konečně jsem si zde odškrtl další dvě ultra-vzácné potvory ze svého bucket listu – hairy frogfish a dokonce i psychedelic frogfish! I tentokrát neměli absolutně problém s tím, mě nechat jít kdykoliv na sólo potop a já se tak mohl vyřádit, jak jsem chtěl. Jedinou nevýhodou Ambonu jsou proudy – poměrně často (hlavně při nočních potopech, které jsou ale jinak úžasné) se to rozjede tak, že je opravdu těžké se proti proudu prosadit. Vždy se ale dá schovat v přístavu nebo na některém ze vzdálenějších divesites. Tentotokrát jsem se dostal dokonce i na místní vrak – 150m velká nákladní loď, co se potopila v cca 30ti metrech u přístavu. Také na protější stranu zátoky došlo, takže se mi za těch 11 dní povedlo vidět téměř všechny divesites, co Ambon nabízí. Popisovat co jsem viděl nemá cenu, mrkněte do galerií.

Celkem jsem zvládl cca 30 potopů a přes 40 radostných hodin pod vodou :) Navíc mám takový pocit, že tu na mne už nikdy nezapomenou. Začalo to hned třetí den – po návratu z nočního potopu jsem zjistil, že jsem někde ztratil makro-předsádku na foťák (jde tam špatně našroubovat a nedrží). Věděl jsem, že to muselo být někde v posledních cca 8mi metrech vody od posledního focení. Ráno jsem vyhlásil odměnu pro nálezce a čočka se doslova během minuty objevila – našla ji u lodi kapitánka :) Moje radost neměla ale dlouhého trvání. Šestý den se situace přesně stejně zopakovala. Tentokrát jsem ztrátu ale zjistil až další den odpoledne, a navíc mi chyběl i pointer (kovová tyčka). Bohové potápění mě ale milovali – čočku opět objevil kapitán blízko lodi a tyčku prý někdo našel dopoledne na potopu… To už si ze mě začínali ostatní dělat legraci. Osmý den… snad už ani nebudu psát. Opět to samé místo, opět noční potop, opět čočka. Tentokrát jsem ale nelenil a našel si ji ráno sám! Ač je to neuvěřitelné, tak celkový počet ztracených věci na Ambonu zůstal nula! :) 

0 komentáře

Vraky na Truku 9.září

Jednoho dne, ještě v roce 2016, se mi ozvala manželka Ondřeje, že prý by mu chtěla k narozeninám věnovat výlet na Truk a jestli bych nechtěl jet s ním. Nadšeně jsem souhlasil, netuše, co vše mne bude čekat. V krátkosti – Truk (Chuuk) během druhé světové války měli Japonci jako hlavní základnu v Pacifiku. V roce 1944 tam na ně Američané vletěli a během dvou dnů potopili přes 50 lodí. Vraky jsou díky tvaru laguny relativně chráněny před bouřkami a od doby války stále ještě poměrně dobře zachovalé. No a díky tomu a jejich koncentraci se stal Truk jedním z nejlepších míst na světě pro milovníky potápění na vracích.

K čemu jsem se to upsal jsem začal postupně zjišťovat od vánoc 2016. Ještě mezi svátky mi celý nadšený Ondřej volal a začal spřádat plány. O Truku už měl vše nastudováno a hned mě ujistil, že to musíme určitě dát na rebreathrech. Já jsem sice technicky byl certifikovaný na REVO, ale od kurzu v roce 2010 jsem se na něm nepotápěl a hlavně jsem ho ani nevlastnil. V následujících 18ti měsících jsem tak byl donucen (za vydatné pomoci a asistence Ondřeje) starší koupit a dvakrát odjet za Ondřejem do Izraele, abych nabral trochu praxe (potápěli jsme se v Eilatu).

S Ondřejem jsme se potkali nejdříve na Filipínách, kde jsme se 4 dny potápění z Puerto Galera s Paulem od Technical Divers. Hlavní důvod byl pro mne zvyknout si na REVO natolik, abych měl jistotu pak při potápění na vracích a ve větších hloubkách. To se z velké části povedlo, i když jsme (až na výlet na Verde Island) z potápění v PG nijak nadšení nebyli. Z Manily jsme odletěli na Guam, tam strávili den cestováním po ostrově a pak už konečně odletěli na Truk, kde jsme se v resortu Blue Lagoon setkali se zbytkem skupiny z Floridy.

Truk jako ostrov je opravdu chudý a je to vidět na každém kroku. Jediným zdroj obživy je rybolov a pak potápěči. Resort je opravdu hezký a dobře vybavený i pro technické potápěče. Z naší skupiny cca 15ti potápěčů nás bylo celkem 5 s rebreathery. Měli jsme tak samostatnou loď i program, vše přizpůsobené pro nás. Jedna z hlavních výhod rebreatheru oproti „standardnímu“ potápění je možnost zůstat déle ve větší hloubce. A na Truku je to opravdu znát – většina vraků je minimálně ve 30ti metrech, zajímavější pak v 50 a více. No a jestli dole můžeme zůstat 10 minut nebo 30 je již opravdu rozdíl.

Každý den jsme se potopili na dva různé vraky. Je to úplně zážitek proplouvat opravdovými vraky z války. Jsou plné munice, různých zásob a některé mají i specialitky jako náklaďáky či dokonce tanky. Většina z nich jsou velké lodi a zvládnout je prolézt celé za jeden potop nebylo možné – proplouvali jsme strojovnami, kuchyněmi, vznášeli se nad živými torpédy a minami, nakukovali do kabin náklaďáků a občas natrefili i na smutné připomenutí ve formě kostí, kolik japonských vojáků při náletu zemřelo.

Na Truku jsme měli strávili celkem 12 dní potápěním – upřímně, ke konci už to začalo být trošku jednotvárné, ale výbornou tečkou na závěr byl potop k ponorce. Protože v ní několik potápěčů dříve umřelo, tak se dovnitř nesmí, my ale stejně aspoň na kousek nakoukli a zažili na vlastní kůži, v jak moc stísněných prostorách žili – docela děsivé. Odjezd z Truku pak byl minimálně pro mě nad očekávání náročný – nakonec jsem si kvůli počasí a zrušeným letům na Truku pobyt o 4 dny nedobrovolně prodloužil. Oba s Ondřejem jsme si navíc z Truku odvezli ošklivě infikované rány na nohou, které jsme pak ještě týdny po návratu domů léčili antibiotiky.

0 komentáře

Zapomenutý ostrov Kei 7.října

O potápění na ostrově Kei (souostroví Maluku) jsem se dozvěděl úplnou náhodou. Přemýšlel jsem o návratu na Ambon a na stránkách Dive Blue Motion byla zmínka o Kei Pirate Divers na Kei. Ostrov na kterém jsem ještě nebyl a podle všeho téměř nepotápěný? To jsem si nemohl nechat ujít :) Doprava je velice snadná – na Kei létá několik spojů denně z Ambonu, jenom pozor na omezení zavazadel na 10kg (neukecal jsem to a musel doplácet pár drobných). Z letiště je to pak ještě půl hodiny autem k diveshopu a homestay.

Ubytování jsem měl na doporučení z diveshopu v Mercy homestay – postavili si dva pidi baráčky blízko pláže a pronajímají je turistům. Největším překvapením byl internet – normálně je to v takových místech boj, ale Kei je napojené optickým kabelem a wifi v homestay svištěla lépe než v Austrálii :) Horší to už bylo s komáry – je jich tu požehnaně (bez malárie) a bez repelentu se venku moc dlouho přežít nedá. Vesnička je to malinká s pár mini-obchůdky a ožije jenom v neděli v noci, kdy si místní omladina dělá párty na pláži do pozdních ranních hodin.

První dojem z potápění byl velice rozpačitý. Přiletěl jsem z Raja Ampat, kde byla absolutně průzračná voda. To na Kei byl pravý opak – voda do zelena s viditelností tak 15m. Navíc teplota kolem 27C, takže to už s mým letitým (původně) 3mm neoprénem bylo docela znát, ale zvykl jsem si rychle. Asi největší zklamání bylo, že byl zrovna pryč jejich lokální indonéský dive guide a Janosch se sice snažil, ale i tak hledání potvor bylo z valné části na mě.

Trvalo mi to tak den, dva, ale postupně jsem vzal potápění na Kei na milost (a s místním diveguidem by to určitě bylo mnohem lepší). Jsou tu nádherné korály, na mnohých místech téměř panenské. A na každé potopu jsem si našel něco, co mě překvapilo. Asi největší zážitek byl pár mořských krajt, které s námi plavali snad 20 minut a byly opravdu hodně přítulné :) Navíc se mi povedlo objevit dva různé druhy pygmy seahorses a další zajímavosti. Takže na konec nelituji – vracet se na Kei asi nebudu, ale těch 5 dní potápění za to určitě stálo.  

0 komentáře

Raja Ampat pro baťůžkáře 1.října

Kdo se potápí, tak pravděpodobně zná oblast Raja Ampat – je to několik ostrovů v severozápadní části Papui proslulých úžasnými korály a množstvím ryb. Pro mne to byla jedna z mála oblastí Indonésie, do které jsem ještě nezavítal. Potápění se zde většinou děje z liveaboard lodí a tomu odpovídají i ceny. Náhodou jsem se ale dozvěděl o možnosti ubytování na ostrově Kri a potápění z něj. Cesta není nijak náročná – doletět do Sorongu, z něj pak přeskočit na 2h ferry do Waisai a tam už jenom odchytit loďku některého z house-stays (ubytování) a vyjednat si rozumnou cenu.

Ostrov Kir je malinkatý, ale i tak se na něj vejde téměř dvacítka home-stays. Nejlepší zdroj informací je StayRajaAmpat.com – já si na doporučení vybral Koranu Fayak. Příjezd byl trošku kulturní šok – loďka mě vyhodila na rozvrzaném molu před polorozpadající se budovou. Nikde nikdo a až po chvíli se mi povedlo odlovit místně vypadajícího člověka, který chvíli někam odběhl a pak se podivil, co že to tam dělám, když mám přijet zítra… No, volno naštěstí měli a v rekordním čase 4 hodin už jsem si mohl dát věci do své chatky. Na Kri není mimo house-stays opravdu nic – projít se dá po pláži mezi chatkami z jednoho konce na druhý, ale to je tak vše. Jídlo je součástí ubytování.

Samozřejmě jsem se jako první začal zajímat o potápění na další den. To jsem si ale naběhl – v neděli se totiž NIC nedělá, tím méně potápí. Na mě si ale nepřišli, uzmul jsem si dva tanky a vyrazil na sólo potopy z pláže :) Na Kri jsem strávil 6 dní potápěním a musím se přiznat, že jsem byl docela zklamaný. Podle toho, co jsem o Raja Ampat slyšel, jsem čekal opravdu hodně, ale tohle bylo takové průměrné. Na některých místech (sardine reef, cape kri) bylo spousty ryb, v podstatě na každém potopu jsme viděli žraloky (blacktip, whitetip, wobbegong), barracudy, často humphead wrasses, želvy, atd.. Pořád bylo na co koukat. Ale macro bylo vyloženě zklamání – povedlo se nám objevit jednoho pygmy seahorse, jednu robust ghost pipefish a jednoho netypického nudibranche a to je vše. Dokonce i noční potop byl zklamání – umocněné tím, že mě z vody doslova vyhnali fireworms, kteří zde zdatně plavou a pronásledovali mé světlo. 

Ubytování je kapitola sama pro sebe. Bydlí se zde v chatkách z palmových listů, velkých tak akorát na jednu postel a v podstatě otevřených do okolí. Třetí den večer zapršelo a já měl z postele vodní lázeň. Noc jsem přežil na prknech a druhý den si vymohl přesunutí do jiné (novější) chatky – do té už nepršelo tolik, jenom mrholilo… No, naštěstí bylo většinu času hezky, ale tajfun bych tu zažít nechtěl – doslova se není kde schovat, protože i sdílená jídelna je beze stěn a s děravou střechou. Přítomnost havěti je samozřejmá – pavouci, švábi, komáři… A moskytiéra plná děr :) Navíc je Raja Ampat červená zóna pro malárii, takže repelent je absolutní nutnost. Elektřinu si každý house-stay vyrábí generátorem sám a ten se většinou zapne tak na 3 hodiny po západu slunce. Překvapivý byl ale super 4G signál, takže minimálně digitálně je člověk v současném století (dokud stačí baterie :)

Cesty sem nelituji, ale jsem přesvědčený, že Kri není ta pravá Raja Ampat. My se bohužel celý týden motali jenom v blízkosti ostrova a přestože některá místa byla hezká, jiná byla vysloveně podprůměrná. Potápění je zde jenom pro zkušené – proudy umí být docela silné a když jsem viděl přístup místních divemasterů, tak bych si sem začátečníka poslat nedovolil. Pro milovníky pohody s minimem turistů, pláží, čisté vody a šnorchlování je to ale ráj.

0 komentáře

Whalesharks a manty na Sangalaki 19.března

Před rokem a půl otevřeli Scuba Junkie nový resort na Sangalaki. Přesněji tedy na Derawanu, ostrůvku na východní straně indonéského Bornea. Vzdušnou čarou je to cca 300km na jih od Sipadanu. Resort je kompletně postaven na vodě a vede od něj molo k místní vesničce. První vkročení do bungalovu je nádherné – z pokoje vedou prosklené dveře na balkón a všude kolem je nádherné moře. Ještě jsem snad nespal v místě, kde jsem z balkónu mohl pozorovat želvy ve vodě a z postele pozoroval západ slunce nad mořem.

Každý den se lodí vyráží na některý z ostrovů v okolí na 3 potopy. Některé jsou blíž, jiné dál a cesta je průměrně kolem hodiny. Ostrov Sangalaki je hlavní destinací pro manty – my jsme sem jeli 2x. Poprvé jsme viděli tak 4, ale podruhé jsme měli výrazně větší úspěch a můj odhad byl cca 25. Nejvíc jsem jich viděl při šnorchlováni – jednou kolem mě proplavalo hejno 8mi najednou! Jediný problém je viditelnost – viditelnost je tak 10 až 15 metrů a fotky tak nejsou nic moc ani na blízko.

Ostrov Kakaban je proslulý jezerem, které se kdysi oddělilo od moře a přes tisíce let se tam vyvinuly vlastní druhy živočichů (na světě jsou celkem pouze 2!). V případě Kakabanu je to hlavně množství nežahavých medúz, které se každé ráno vynoří z hloubky k hladině se napapat a večer zase sestoupí zpátky. V jezeře je možné za mírný poplatek plavat (bez ploutví) o přestávce mezi potopy a rozhodně to stojí za to. Při potápění jsme našli banana nudibranche, který se jen tak někde nevidí a dále například pygmy seahorse, žraloky atd.

Maratua je malinkatý, ale nádherný ostrov. Hlavním tahákem zde jsou opět „velké věci“ – my jsme to štěstí neměli, ale druhá skupina tu viděla thresher žraloky! Kolem ostrova se pohybuje hejno pár set chevron barakud – není tak obrovské jako na Sipadanu, ale i tak je parádní. Navíc voda tu byla nádherně modrá s velkou viditelností, ideální pro fotky na dálku. Mimo barakud jsme tu zahlédli pár žraloků, želvy, ale i zajímavé macro.

Hlavním tahákem Derawanu je macro – tj. malé potvory. Tohle bylo asi jediné menší zklamání výletu, protože potvor tu není zase tolik a rozhodně nesnese srovnání s místy jako je Ambon nebo Amed. Ani noční potop nebyl nějak výjimečný. Co ale bylo výrazně nad rámec standardu, bylo množství želv – jsou jich tu doslova desítky a to jak menší hawksbill, tak i výrazně větší green turtles. Některé mají výrazně přes metr a je zážitek vidět je pospávat na dně nebo líně plavat kolem.

No a to nejlepší nakonec. Místní rybáři mají cca 15 minut od ostrova plovoucí platformy, které v noci používají k lákání a lovení ryb (na světlo). Ty zároveň přitahují whale-sharky z okolí, protože z nich rybáři vyhazují malé rybky, které nechtějí – takže pohodlná sváča pro whale-sharky zadara :) No a rybáři přišli na to, že se to dá dobře zpeněžit pro turisty. Celé to funguje tak, že nás v 5:30 ráno nabrala malá speedboat a za 15 minut (ještě za tmy) jsme dokovali u jedné platformy. A tam už na nás čekali whalesharci. První skok do vody je skoro až děsivý, když se doslova na dosah od nás pohybovali 8mi metrové potvory. 

První den jsme viděli 4 různé a na druhý pokus o pár dní později dokonce 5 (z toho 3 jiné než posledně). Viditelnost opět není nic moc, a navíc takto brzy po ránu slunce teprve vychází, takže dost světla na lepší fotky je až tak kolem 6:30. Zážitek je to ale neuvěřitelný – žraloci celou dobu plavali kolem, zatímco my na šnorchlu jsme se jenom kochali. To, že je rybáři krmí zbytky je trošku kontroverzní, ale rozhodně to není nic podobného děsivému cirkusu jako je např. v Oslobu na Filipínách. Whale-sharci tu navíc jsou většinou pouze kolem úplňku, a to ještě jenom 6 měsíců v roce, takže pozor na načasování! Pro mě to rozhodně byl jeden z TOP zážitků života. Celkově SJ Sangalaki mohu jenom doporučit.

A úplně na závěr malý fórek, který jsem nachystal na Pephánka. Den předtím jsem nevinně spinkal na lodi cestou zpět a on mě brutálně probudil tím, že mi na obličej vyždímal vodu z wetsuitu. Asi každý souhlasí, že podobná věc nemůže zůstat nepotrestána. Před druhým potopem jsem mu za to pomazal náustek regulátoru pálivým chilli a průběh zaznamenala Debbie :)

0 komentáře

Potápění na Aloru 12.března

Alor je ostrov na severní straně západního Timoru. O potápění zde jsme se dozvěděli minulý rok od Donnovana v Kupangu – podle jeho slov měl být Alor neobjeveným potápěcím rájem, téměř na úrovni bájné (a drahé) Raja Ampat. Od té doby jsem podobné zvěsti zaslechl od více lidí a i stránky Alor Dive slibovaly nevídané. Dostat se na Alor již není takové dobrodružství jako dříve – létá sem pravidelný spoj z Kupangu a i zázemí pro tu trošku turistů, co sem přijedou, je docela slušné. O potápění zde se stará téměř výhradně Thomas z Alor Dive. Ještě je tu jeden resort, ten je ale otevřený jenom pár měsíců v roce. Po pár emailech s Thomasem jsme měli vše zajištěné a zařízené i bydlení v hotelu (jsou tu ale i home-stay). 

Já jsem dorazil den před Pepánkem a první den jsem se tak potápěl jen ve dvou s ještě jedním turistou, který přiletěl stejně jako já. Ráno nás Thomas vyzvedl náklaďáčkem u hotelu a odvezl k pobřeží. Na loď jsme se přemístili pramičkou a nastal první šok. Thomas na lodi evidentně pár měsíců nebyl, ale zato hordy ptactva ano. Nestává se mi to moc často, ale tady jsem se opravdu štítil i chodit. Thomasův pomocník měl snahu loď trošku spláchnout, ale s nevalným výsledkem. Ptačímu trusu jsme se tak (neúspěšně) vyhýbali do konce pobytu. Loď je navíc sice velká, ale pomalá (7 uzlů), takže ráno na první dive-site trvá cesta hodinu a půl. Nevadí říkal jsem si, za to potápění jsem ochotný přetrpět hodně.

První potop byl na místě, kde je ve 20m útes kolem kterého tečou dva proudy a měla tam být velká šance vidět něco „většího“ (žraloci, tuňáci, marlin, atd.). No, velké ryby měly ten den dovolenou (ale hejna menších ryb byla slušná), takže po hodině jsem se vrátil na loď s jednou fotkou nudibranche. Začalo ve mně klíčit temné podezření, ale vnitřní optimista stále převládal. Na druhém dive-site byla dle slov Thomase 75% šance vidět rhinopie – prý „naposledy jsem tu viděl dvě“. Skočili jsme do vody a strávili hodinu marným hledáním v podstatě čehokoliv zajímavého. Vrcholem zážitku byla lion-fish! Z Thomase pak vypadlo, že tu byl naposledy v půlce prosince (a teď byl březen). Třetí potop byl završením zklamání – proklamovaný „muck dive“ (hledání mini-potvor) byl ve skutečnosti „mud dive“ (bahnitý potop) s viditelností tak 3m a dnem pokrytým tak jemným bahýnkem, že nebylo vidět v podstatě nic.

Druhý den už se přidal i Pephánek a já doufal, že se situace dramaticky zlepší. Nezlepšila. Na některých místech byly krásné korálové zahrady a velká hejna menších ryb, ale za celý pobyt jsem zahlédl (z velké dálky) 2x větší grouppery, 1x želvu, 1x stín žraloka (a to si to pravděpodobně jenom namlouvám) a 2x tuňáka asi na 2sec. A ani z malých potvor nic zajímavého – pár hezčích nudibranchů a to je tak vše. Asi nemusím psát, jak obrovské zklamání to pro mne bylo. Vyptal jsem se Thomase a ten přiznal, že velké ryby zmizely tak před 5ti lety a že vše, co má na stránkách, zde sice opravdu viděl, ale v průběhu 12ti let (většinou jednou). Takže Alor dříve opravdu možná býval krásným místem, ale teď bych skoro řekl, že sem nestojí za to jezdit.

No a na závěr ještě pár věcí, které já osobně považuji za důležité. Thomas nemá žádný dive-shop a vše se odehrává na lodi. Problém je, že tam nemá ani barel na umytí věcí ve sladké vodě. Takže po posledním potopu se nahází věci od soli jak jsou do beden, on je uklidí a zamkne do podpalubí a druhý den krásně plesnivé a slané vyndá na další použití. Bucket na kamery sice na lodi má, ale plní ho mořskou vodou, takže jako by nebyl. No a to nejhorší – něco je špatně s jeho kompresorem. Po prvním potopu jsem měl děsně divný pocit v krku a puse. Na dalších se to opakovalo a už i přičichnutím k regulátoru bylo cítit něco špatného. Pephánek nezávisle můj pocit potvrdil. Ptal jsem se na to Thomase a prý má elektrický kompresor (takže výfukové plyny nasávat nemůže), filtry mění a prý mu vzduch i někdo testoval, ale já jsem přesvědčený, že plnění není v pořádku. Na druhou stranu, ostatní potápěči si nestěžovali (respektive neptal jsem se), tak to možná opravdu byl jen můj pocit. Nepíši to často, ale v tomto případě Alor opravdu jako potápěcí destinaci nedoporučuji…

0 komentáře

Gorontalo – i tady se potápí! 4.března

Díky Pephánkově změně rozvrhu jsem měl ještě týden k dobru do jeho příletu a přemýšlel kam vyrazit. Někde jsem narazil na odkaz na potápění v Gorontalu. To mě docela překvapilo – projížděli jsme tudy před pár lety na naší cestě na Togean Islands a pamatoval jsem si Gorontalo jako menší městečko s přístavem, nic kde bych čekal diveshop. Stránky Miguels Diving mě ale přesvědčily, že by to mohlo stát za to. O dva emaily později jsem měl pobyt zajištěný a mohl se těšit. 

Do Gorontala z Bali byla cesta jednoduchá – let přes Makassar. Z letiště to je ještě další hodina do města, kam evidentně moc cizinců nezavítá. Po celou dobu mého pobytu mě provázelo zírání celého okolí a neustále mávání a volání „hello mister“. Zpočátku roztomilé, ale po čase už trošku psychicky náročné… Navíc je Gorontalo převážně muslimské, takže volání k modlitbě zní z některé mešity snad neustále. Ubytovaný jsem byl v nejluxusnějším hotelu ve městě (kvůli internetu) a přišel jsem si tam v kraťasech a tričku trošku nepatřičně :) Internet opravdu docela fungoval, ale stabilní a rychlý byl jenom v brzkých ranních hodinách, takže jsem každý den vstával ve 4 ráno a pracoval až do příjezdu řidiče. Občas jsem se svezl i „bemem“ (místní specialita) napůl motorka, napůl kočárek :)

S potápěním jsem měl opět štěstí. Celých 6 dní jsem byl jediným zákazníkem, takže jsem měl loď i divemastera sám pro sebe. Co mě opravdu překvapilo bylo, jak krásné korály tu jsou. 10 minut lodí od města na jednu nebo druhou stranu a člověk má pocit, že je na Togean Islands. Viditelnost většinou výborná (20+ metrů), korály krásné a zdravé a malých rybiček jako v akváriu. Většina dive-sites jsou walls – někde padají do 50ti metrů, jinde jsem dolů ani nedohlédl. Navíc tady mají Salvador Dali sponge, která je endemická pouze pro tuto oblast a vypadá krásně.

Co mě ale překvapilo, byla v podstatě absolutní absence jakýchkoliv větších ryb. Evidentně je vše vylovené :( Za celou dobu jsme zahlédli jednu hump-head parrot fish a jednoho většího snapper. Jo a jednu želvu. Jinak občas velká hejna, ale vždy jenom malinkých rybek. Žraloka tu prý neviděli roky… I když divemaster vysvětlil, že když je v provozu místní továrna na krevety, tak prý vídají whalesharky a občas dokonce i orcas. No, já nic takového neviděl a musel si vystačit s menší havětí. A té je tady požehnaně. Mají i několik míst na muckdiving a musím říct, že snad nebyl jediný potop, ze kterého bych se nevracel s „úlovkem“ něčeho nového. Tady musím složit poklonu divemasterovi – bez něj bych viděl věcí sotva desetinu. Takže Gorontalo vřele doporučuji, potápění je tu opravdu super! 

0 komentáře

Potápění na severo-západě Bali 27.února

Poslední dobou jsem na Bali nějak podezřele často :) Na konci minulého roku jsem tu uvízl kvůli soptění Baturu a letos jsem se potřeboval zastavit kvůli prohlídce školy. No a když už jsem byl na Bali a měl pár dnů k dobru, rozhodl jsem se navštívit oblast, kde jsem ještě nebyl. Na doporučení Yvonne z TwoFish jsem si vybral SeaRovers v Pemuteranu. Cesta z Denpasaru je dlouhá – více jak 3 hodiny autem (700k IDR), ale dá se zpříjemnit zastávkami na památkách a rýžových polích. Výhledy jsou opravdu nádherné a stoupání/klesání občas zkouší nervy – řidiči na Bali nejsou z nejtrpělivějších a předjíždění na úzkých a točitých silničkách mi evokovalo hru Carmageddon :)

Paul z SeaRovers mi v Pemuteranu zařídil ubytování v menším home-stay Giri Sari, kousek od diveshopu. Bylo mimo sezónu a tak jsem měl jak ubytování, tak i potápění, většinu času sám pro sebe. Hned po příjezdu jsem nelenil a skočil s divemasterem do vody v přístavu kousek od dive-shopu. No, pár věcí k vidění tam bylo (frogfish, harlequin ghost pipefish, atd.), ale viditelnost tak 3m a na dně místo písku snad prach – stačil sebemenší pohyb a člověk byl okamžitě zahalen v oblaku. Druhý den jsme vyrazili do chráněné oblasti Menjangan Island. Měl jsem velká očekávání, ale byl jsem docela zklamán. Korály tam jsou ještě relativně ok, ale žádný zázrak. Viditelnost nic moc (tak 15m) a ani jsme nenatrefili na nic zvláštního.

Třetí den byl pro mě nejzajímavější – výlet do Secret Bay. To byl hlavní důvod, proč jsem se sem vlastně hnal – má to být „TO“ pro muckdiving. Divemaster trochu chladil mé nadšení, že prý Secret Bay už dávno není co bývalo a často se jim stává, že kvůli mořským řasám ani nic nevidí. No, řasy mě opravdu překvapily. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděl – nejvíc asi sedí přirovnání k velkým igelitovým plachtám, jenom zeleným. A je jich tam opravdu hodně. My měli ale štěstí a oba potopy se vydařily – našli jsme potvor docela dost a zelené řasy na některých fotkách udělaly docela hezké pozadí :)

Poslední den jsme vyrazili na útesy v okolí Pemuteranu, které se mi nakonec asi líbily víc, než celý slavný Menjangan. Dva dny jsem přemluvil divemastera na noční potop v přístavu – v noci byla viditelnost o něco lepší a bylo tam živo! Hned na prvním mě ale vyučil můj nový foťák – při vstupu do vody baterka ukazovala ještě 75%, ale po 5ti fotkách najednou napsal „out of battery“ a konec… No, teď už aspoň vím, kdy baterku měnit :) Celkově tak výletu na sever nelituji, ale nadále zůstává mojí nejoblíbenější destinací na Bali Amed…

0 komentáře

Amed – skrytý poklad Bali 10.prosince

Opět začnu sopkou Agung. Jak jsem psal v předchozím článku, na Alor jsem se díky bublání Agungu nedostal (zavřeli letiště na Bali). Amed je vesnice cca 15km od Agungu a byl tak zahrnutý do evakuační zóny. Po týdnu na Lembonganu se ale situace trošku uklidnila a díky mému každodennímu vyptávání „neotevřete Amed?“ si u Two Fish řekli, že vlastně proč ne. Lidem výplatu stejně dávat musí, evakuační zóna byla zmenšena na 10km a tak dive-shop otevřeli jenom pro mě :) Bylo trošku zvláštní být jediným zákazníkem, ale tím pádem jsem měl moře sám pro sebe a co si víc přát! Každé ráno jsme zkoukli jak moc se kouří z Agungu a vyrazili pod vodu.

Amed jsem objevil letos na jaře a zjistil, že je to opravdový ráj. Navíc je polohou super jako poslední zastávka před cestou domů – člověk se tu může potápět do poslední chvíle a je jistota, že stihne letadlo. Hned po příjezdu jsem přesvědčil divemastery na noční potop – po Lembonganu jsem měl absťák. A zcela oprávněně – hairy frogfish, starry night octopus a spousty dalších potvor hned během první hodiny. Navíc se tu jede podle „muck-dive“ pravidel, takže z vody nás vyžene buď limit vzduchu nebo 75 minut. Většinou dojde až na to druhé a i to je relativně pružná hranice :) 

Další dny se potápěcí nirvána opakovala s každým dalším potopem. Občas jsem sám sebe překvapil. Povedlo se mi kupříkladu samotnému najít blue-ring octopus (takový zlatý grál potápěčů) – navíc byla neuvěřitelně přátelská a nechala se ode mne fotit snad 5 minut. Opravdu snad nebyl jediný potop, kdy bychom neobjevili něco výjimečného – ostatně mrkněte do galerie na fotky. To vše navíc korunované absolutní pohodou díky absenci jiných potápěčů. Něco mi říká, že jsem tu nebyl naposledy a jenom doufám, že se sláva Amedu příliš nerozkřikne a nestane se tady z toho druhý Lembeh.

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Indonézie

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page