0 komentáře

Pohoda a krásné útesy na Cabilao 29.října

Další destinací na letošní cestě po Filipínách byl malý ostrůvek Cabilao v jiho-západní části ostrova Bohol. Cesta není úplně nejjednodušší – já jsem přiletěl z Manily na Bohol (letiště Tagbilaran). Z letiště tricyklem na místní jeepney stanici (50 PHP), kde jsem se doptal na jeepney směrem Mocpoc. Po klasické hoďce čekání, než se naplní konečně odjezd a následovalo 2 hodiny klasického asijského drncání (40 PHP) se zastavováním každých 50 metrů. Mocpoc je pár baráčků na konci (polo) ostrova, ale hlavně je tu molo, ze kterého se dá místní lodičkou dostat na Cabilao. Místní neváhali a hned se mě snažili nacpat „soukromý trip“ za 600, ale na mě si nepřijdou, já už mám po Asii něco nacestováno! Stačilo trvat na „regular boat“ a zázračně se za 5 minut objevilo dost lidí a lodička vyrazila (60 PHP) na 20 minut krátkou cestu přes průliv. Na Cabilao už jsem jenom oslovil prvního motorkáře, který mě prašnou pěšinkou mezi kozami a slepicemi odvezl do Polaris Beach and Dive Resort (60 PHP).

Následující týden jsem strávil mezi potápěním a prací - Polaris mají internet přes satelit, takže na práci ok. Dive-sites jsou kolem celého ostrova, ale z větší části jsou to stěny do cca 50m hloubky. A parádní – korály jsou nádherné a zdravé (neviděl jsem snad jedinou známku dynamite fishing) a je na co koukat. Místní divemasteři mají místa pod palcem a vědí kde co žije. To zahrnuje třeba i Lemebeh sea dragon nebo pygmy sea-horse. Trošku zklamáním byli nudibranches – „běžných“ je tu k vidění spousty, ale snad mimo „banana“ nudibranche jsem tu neviděl žádného extra. Pobyt v Polaris je opravdu o relaxu – široko daleko kolem nic není. Resort je ale docela luxusní – mají velký bazén, hernu, beach-bar, atd… a 90% klientely z Německa :) 

0 komentáře

Vraky v Subic Bay 22.října

Podzimní deprese se nejlépe zahánějí cestováním – tím spíš, že se rychle blíží „velká 4“ a života už mnoho nezbývá :) No a kam lépe za teplem a mořem, než na Filipíny. Jako první zastávku jsem si vybral zátoku Subic Bay, která je proslulá množstvím vraků. Již se pomalu stává tradicí, že mému odjezdu předchází živelná katastrofa. Tentokrát to byl super-tajfun, který začal devastovat oblast severně od Manily pár dní před mým příletem a jen těsně se vyhnul právě Subic Bay.

Dostat se z Manily do Subic Bay je nejjednodušší autobusem – v mém případě s Victory Liner z Passay. Autobus jede cca 4h do městečka Olongapo (230 PHP), kde pak už stačí jen přehodit věci na nejbližší trike a nechat se odvézt až do hotelu (150 PHP). Já jsem si vybral Treasure Island Resort na Baloy Long Beach. Ubytko super, hned na pláži a těsně vedle Johans place, se kterými jsem se nakonec potápěl.

Byl hodně začátek sezóny (konec řijna) a bylo to znát – většinu dní jsem byl na lodi jediný a mohl si tak vybírat kam jet a pod vodou si dělat co chci :) Viditelnost v Subic Bay obecně není nic moc – v ideálních podmínkách prý až 15m. Těsně po tajfunu byly podmínky od ideálních hodně daleko a některé vraky v menší hloubce (16m) jsem víc nahmatával, než viděl. Pod 20m se viditelnost většinou zlepšila z 1m na cca 5m, tak to už šlo občas zahlédnout i siluetu vraku :)

Většina vraků je hodně stará a ne úplně bezpečná na penetraci. Já teda vlezl kam jsem mohl, ale když jsem kolem viděl propadlé paluby a spadané příčky, tak jsem si dával sakra pozor na co sahám. V zátoce je cca 6 vraků, na které se běžně jezdí – všechny do 30m hloubky (ideální na nitrox). Pak je možné vyrazit na vzdálenější a ve větší hloubce, ale to se povede málokdy (musí mít dost zájemců). Takže v mém případě byly 4 dny potápění tak akorát. 

Mimo vraků tam moc života v moři není – macro téměř žádné (chudáci korály jsou udušené pod nánosy jemného bahna) a ryb taky poskrovnu. Je vidět, že Subic je hlavně přístav (je tam třeba obrovská továrna na stavění lodí) a běžnému provozu navíc občas brání vojáci – já se třeba nedostal na vrak New York, protože byl v přístavu americký torpédoborec a bylo zakázáno se přiblížit. No, prý jsem o moc nepřišel, protože viditelnost na něm byla 1m. Takže Subic ok, ale vraky v Coronu jsou o několik tříd lepší.

0 komentáře

Žraloci a Barong na Padang Bai 3.března

Po návratu z Ambonu na Bali jsme se rozhodli pokračovat v potápění z Padang Bai. Měli jsme naplánován jeden den vyrazit na vrak Tulamben, zkouknout znovu naše oblíbené molo, atd. Bohužel počasí nám nepřálo – v podstatě každý den pršelo a foukal vítr, takže z výletu sešlo a my se potápěli jen místně. Byla to škoda, ale zase ne taková – míst kolem Padang Bai je opravdu spousta. Nám se navíc poštěstilo na jednou narazit na rodinku žraloků, kteří nebyli plaší a strávili s námi tak 10 minut – Pephánek tak konečně viděl opravdového žraloka! :)

Večer jsme vyrazili na místní oslavu Barong. My byli naprosto nepřipravení a netušili, co nás čeká – já myslel, že to bude trošku pískání a poskakování na ulici, ale to jsem se velice mýlil. Ulice před klášterem byla plná sedících lidí, když se najednou zezadu přiřítil řvoucí chlap, kterého bravurně sejmuli na zem a fixovali, zatímco on pokračoval v neartikulovaném řevu a trhání těla. Vzápětí to samé začala dělat ženská vedle nás (opět bravurně složena na zem a zafixována) a takhle to pokračovalo minimálně půl hodiny. My byli trochu v šoku, ale místní to evidentně nerozrušovali, tak jsme usoudili, že to patří k folklóru.

Další fází bylo „vyhánění zlých duchů“, kterými byli řvouni podle všeho posedlí. Na to je vcelku jednoduchý recept. Jednoho po druhém je postavili, dali jim napít Araku (místní alkohol – něco jako slivovice, ale silnější a horší), pak před nimi zamávali hořícím snopem, do kterého se oni s nadšením vrhli a ejhle, zlý duch byl pryč :) Alternativou je prý ještě ukusovat hlavy kuřatům, ale to jsme nikde kolem neviděli… No a tím se uzavřel náš letošní výlet a nejvyšší čas přemýšlet kam příští rok!

 

0 komentáře

Potápění mimo civilizaci na ostrově Banda 3.března

Naší třetí a nejvzdálenější destinací na této cestě Indonésií byla Banda – malý ostrůvek půl dne lodí na jih od Ambonu. Doprava je možná 3mi způsoby – buď 2x týdně mini-letadýlkem nebo 2x do měsíce velkou ferry a nebo nově (naše volba) 2x týdně rychlou menší ferry. Původní informace byla dokonce 2-3 hodiny cesty. To je ale potřeba uvést do indonéských relací – ve finále cesta trvá cca 5 hodin, plus je potřeba započítat i patřičnou toleranci k odjezdu v 7:00 (reálně po desáté... snad…) Takže z plánovaného krásného příjezdu před obědem zbylo nadšení, že jsme to stihli před setměním :)

Banda má zajímavou historii spojenou s kořením, ale my jsme se přijeli potápět – opět s Dive Blue Motion, ale na Bandě. Ostrov je relativně civilizovaný – dokonce i mobilní síť tu je se šnečím internetem. Co tu ale není je jakákoliv jiná forma zábavy – opravdu nevím, co sem jezdí dělat všichni ti cestovatelé, kteří se nepotápí. Když jsem se jich ptal, tak pouze neurčitě odpovídali něco ve smyslu „pohoda a klid“. Troška pohybu se tu ale přece jenom najít dá – hned proti přístavu je 800m vysoká sopka, na kterou se dá za dopoledne v pohodě vyšlápnout – já se na to chystal, ale bohužel se mi povedlo rozříznout si chodidlo o korál a tím jsem byl odsouzen pouze k lenošivému potápění :)

Potápění je tu moc krásné, ale úplně jiné než na Ambonu. Já třeba trávil většinu času kus od stěn v „modré“ a vyhlížel žraloky, želvy a další velkou havěť, kterou jde jinak těžko zahlídnout. Korály jsou tady nádherné a relativně nezničené. Na „makro“ to ale moc není a Pephánkovi se na to těžko zvykalo – po Ambonu to byl velký přechod. No ale, odškrtnul jsem si tady další položku ze svého bucket-listu – a to žraloka kladivouna. Skočil jsem do vody mezi prvními a než se ostatní na hladině připravili, tak jsem se potopil kus dolů a dál od lodi – no a v ten moment jsem ho viděl… je hodně plachý (plaší ho i bubliny co potápěči vydechují), takže jsem se ani nesnažil zapnout a nastavit foťák a raději si tu krátkou chvilku vychutnal, než mi zase zmizel v modru…

Odjezd z Bandy se nesl v tradičním Indonéském duchu – původně plánovaných 9h ráno se nejdříve o hodinu protáhlo, aby nám pak oznámili, že „jsou přiliš velké vlny a dnes se nepojede“. No jo, to si ale kluci neuvědomili, že shodou okolností zrovna to odpoledne připlouvala velká ferry (jede 2x do měsíce) a že tím pádem všichni odjedeme na ní… Najednou problém s vlnami zmizel a my ještě před polednem vyrazili na cestu (bez vln) zpátky na Ambon :)

0 komentáře

Potápěcí macro-heaven na Ambonu 26.února

Oba s Pephánkem máme rádi “makro” – t.j. malinké potvory, které se pokud možno moc nehýbou a tím pádem se dobře fotí :). V ideálním případě jsou navíc i velice vzácné a k vidění na jen pár místech na světě. Lembeh už jsme před 2ma lety navštívili, takže bylo na čase vyzkoušet Ambon. S levnými letenkami z Bali nám pomohl Ivan Cerovic (přes email) a světe div se, navzdory problémům Lion-air se nám povedlo přeletět dle plánu :) Na ambonu už si nás na letišti (překvapivě veliké) vyzvedl Majkl a pomohl s ubytováním v homestay Patra, cca 50m pěšky od diveshopu. 

Potápění jsme měli domluvené s Dive Blue Motion – je to dive-shop, co před pár lety založil německý hipík Mika, kterého už po 20ti letech nudilo Thajsko. Začal nejdříve na Banda, ale tam ho to přestalo bavit a když se uklidnila polická situace na Ambonu (=přestalo se tam střílet a vraždit), přesunul se tam. Velkou výhodou DBM je to, že se většinu času člověk potápí přímo z pláže před diveshopem. Pokud je proud, tak stačí jít 50m vedle za roh do velkého přístavu a hledat štěstí tam.

A hledat je opravdu co… Za těch 6 dní potápění nebyl jediný, kdy bysme se nevrátili plní nadšení a nenašli něco dalšího, co jsme předtím ještě neviděli. Koníci, nudibranchi, krabíci, chobotnice, miniaturní potvory všeho druhu – opravdu neuvěřitelné kousky a spousty. Téměř každý den jsme vyrazili na i noční potop, které se prostě musí zažít. DBM mají navíc jen jedno pravidlo – vrátit se zpět s 30ti bary v tanku. Pravidlem tak byly potopy 70+ minut a já si jednou dal i krásných nočních 130 minut pod vodou :) Jediné nebezpečí spočívá v rybářích, kteří už na háček ulovili nejednoho potápěče (včetně mě :).

Po třech dnech na Ambonu jsme odjeli na týden na Bandu (viz dále). Z Bandy jsme se vrátili a pokračovali další 3 dny v potápění zde. Poslední den se ale málem vše zkazilo. Začalo to nevinnou otázkou Miky, jestli bychom nechtěli zkusit najít Rhinopia (vzácná ryba), že je to kousek lodí, ale v hloubce. Tomu se samozřejmě nedalo odolat. Dorazili jsme na místo a zjistili, že „mírný proud“ se změnil ve slušnou divočinu. Naskákali jsme do vody a snažili se udržet za lodí na laně. V tu chvíli Pephánek vedle mě najednou povídá „ty ***, mně upad foťák“. Pro ty, co neví jak Pephánkova výbava vypadá – představte si monstrum 1m široké konstrukce s velkým foťákem uprostřed, blesky kolem, světlem, atd… Já se okamžitě potopil a šel co nejrychleji dolů doufaje, že foťák někde kolem uvidím.

Jeden by si řekl, že přece nemůže být problém něco tak velkého ve vodě najít, navíc sotva pár sekund po tom, co vypadl z ruky. Problémem byl silný proud v kombinaci velkou hloubkou a velice malou viditelností. Velice těžko se odhaduje jak rychle taková věc klesá, jak moc ji proud odnáší a navíc i po dopadu na dno (které se svažuje) ji proud dál sráží pryč. No, napoprvé jsme foťák nenašli, ale hned po vynoření (šli jsme nahoru jakmile bylo jasné, že už jsme odneseni proudem příliš daleko) jsme zkusili podruhé a k obrovské úlevě nás všech se Mirandě (místní DM) povedlo na Pephánkův poklad natrefit. Takže nakonec vše dobré a já mohu Ambon a Dive Blue Motion všem milovníkům makra vřele doporučit.

Ještě musím zmínit jednu příhodu, která krásně ilustruje pohodu, která v DBM panuje. Je takovou mojí tradicí, že když se mě některý z divemasterů zeptá „co bych chtěl vidět“, tak odpovídám whaleshark. Za poslední dva roky jsem ho navíc postupně „obohacoval“ o další parametry důvěrně známé milovníkům „makra“ – takže teď už moje odpověď zní „baby pygmy hairy whaleshark“. Nejvíc mě dostane, když divemaster zadumaně pokývá hlavou a odvětí, že „neslibuje, ale zkusí“ :) Pro lidi neznalé – to je asi něco jako říct si o mládě polárního tečkovaného slona. No ale! Plavu si takhle z potápění v přístavu když najednou Miranda přede mnou zuřivě ťuká do tanku a gestikuluje, ať se valím rychle podívat. A tam TOHLE… Klobouk dolů – můj první pygmy hairy whaleshark :) Od teď hledám psychedelic mola-mola…

0 komentáře

Znovu do Indonésie za potápěním na Bali 21.února

Stalo se už hezkou tradicí, že začátkem jara vyrazíme s Pephánkem za potápěním do Asie. Po loňských Filipínách jsme se letos rozhodli pro návrat do Indonésie, kde se nám předtím moc líbilo. Tři týdny k dispozici přímo vybízely k vyzkoušení minimálně tří různých destinací. Vzhledem k tomu, že momentálně bydlím v Austrálii, jsme se rozhodli potkat na Bali a při té příležitosti tu vyzkoušet i potápění – já tu tedy už byl před pár lety s Kačkou, ale Bali je veliké a možnosti také :) Odlet z Brisbane byl pro mne trošku dramatický, páč se zrovna ten víkend přes nás prohnal cyklón, ale naštěstí se mi povedlo odletět jen s pár-hodinovým zpožděním.

Jako základnu jsme si vybrali Padang Bai – je to vesnička na východním pobřeží, kterou většina turistů zná jen jako přestupní místo pro trajekty na Lombok a Gili. Pro nás bylo důležité, že je plná dive-shopů a je ideální základnou pro výlety do okolí. Původně jsem pokukoval po OK Divers, což je jedna z největších českých potápěcích základen na Bali, ale bohužel také ceny tomu odpovídaly. Takže místo českého luxusu jsem vybral místní Geko Divers a pro bydlení místní home-stay Celagi Inn. V Padang bai je v podstatě jen jedna silnice kolem zálivu, takže je všechno blízko a v pohodové pěší dostupnosti.

Jeden z největších taháků potápění na Bali je možnost vidět Mola-mola a manty. Na mola-mola nebyla bohužel zrovna sezóna, ale za mantama jsme vyrazili hned třetí den. Počasí nevypadalo nic moc, ale bouřka nás naštěstí minula a štěstí nás provázelo i dál – na Manta Point jsme dorazili jako první loď a měli cca 20 krásných mant sami pro sebe. Některé plavaly tak blízko, že bych na ně mohl pohodlně sáhnout. Jediný smutný fakt na pozorování takhle z blízka je, že člověk vidí, jak jsou plné háčků od rybářů a jedna s sebou chudák vláčela i na několikrát provlečené kusy vlasce. Bohužel jsem se nedostal dost blízko na to, abych jí je aspoň odřezal. Pephánek tou dobou ještě neměl dostatečně oprášené fotografické schopnosti a své nové go-pro sice zapnul, ale už ho nenapadlo pustit nahrávání, takže nakonec z jeho fotek nebylo nic a z mých vyšlo jen pár.

Další dny jsme zkoušeli různá místa kolem Padang bai – některá jsou stěny, některá písek a proudy, prostě je z čeho vybírat a všechny stojí za vyzkoušení. Naše asi nejoblíbenější bylo „opuštěné molo“ – místo původně určené pro přistávání velkých cruise-ships, které se povedlo postavit tak, že vydrželo necelou jednu sezónu a pak se rozpadlo (hmm… proč mi to připomíná stavební projekty v ČR? :). Následně se stalo oblíbeným místem rybářů a hlavně potápěčů, protože se tam dá najít spousta krásně havěti. A z nějakého důvodu tam v době našeho pobytu byly snad stovky porcupine fish – netušíme proč, ale byly naprosto všude a člověk aby je odstrkoval, když chtěl vyfotit něco jiného :)

0 komentáře

Den v Soulu 17.října

Na cestě do Austrálie sem měl celý den volno mezi lety a tím deální příležitost vyrazit do města, které jsem ještě neviděl – do Soulu. Nejřív pár praktických rad – na letišti je možné si u informačního stánku před gate 25 zadarmo půjčit klíček ke skříňce. Takže já prošel skrz transfer, zahodil si tam všechno mimo lehkého baťůžku a vyrazil do města. Cesta je jednoduchá – z letiště jede  vláček až do centra (cca hoďka). Tam už je pak jednoduché přestoupit na metro.

Já si dal na jeden den tři cíle. První byla památka – královský palác Gyeongbokgung. Upřímně – nic moc. Když to srovnám s výletem na Kokořín.. :) V paláci je pár starších budov, docela hezká zahrada s jezírkem a k tomu všemu miliardy korejských studentů. A všichni se chtěli se mnou vyfotit. Evropsky vyhlížejících turistů tam bylo, NULA, takže ja jsem byl IT. No, párkrát jsem se nechal přesvědčit, ale pak už jsem normálně zbaběle utíkal, páč den byl krátký.

Další zastávka byla N Seoul Tower – to je vysíláč (bývalá nejvyšší budova v asii – ale to už asi hodně dávno) na kopci. Problém bylo najít cestu – já si na webu našel, že tam jezdí nahoru lanovka, ale stanice nebyla úplně u metra, tak jsem šel podle vizuální navigace – drátů :) Hezky masňácky jsem se nechal vyvézt nahoru a pak vyběhl pár schodů k patě věže. Tam už je to klasika – zaplatil jsem vstupné, výtahem nahoru a vyhlídka. Soul je fakt VELIKÝ. Na všechny strany. No, hezké, ale v podstatě jen paneláky. Na lanovku zpět fronta miliard studentíků (asi se tam přesunuli z paláce), tak jsem si to dolů seběhl.

Poslední zastávka bylo akvárium v jednom z nákupních center. To už jsem měl metro zmáknuté (systém lístků je trošku nepraktický – musíte si dopředu koupit přesně z-do a tím pádem nejde vystoupit jinde). Stejně jako palác – i akvárka docela zklamalo. Minimálně polovina byly sladkovodní korejské ryby (takže šedivé čudly) a asi jediné rozumnější bylo velké akvárko se žraloky, ale upřímně třeba v Bangkoku jsme viděli lepši. No, myslím, že jeden den na Soul byl tak akorát :)

0 komentáře

Safari a výlety v Keni 27.ledna

Nejenom paraglidigem živ je člověk, takže při našem pobytu v Kerio Valley došlo i na výlety. Asi nejpamátnější byl výlet na motorkách do údolí – Tomáš se doslechl, že tam jsou divocí slony, tak jsme to vyrazili zkouknout. Půjčení motorek bylo překvapivě jednoduché – místní chlapci svoji motorku radostně za relativně levný peníz na celý den půjčí bez jakýchkoliv záloh nebo papírování. Já teda díky svým kyčlím jízdu na motorce nijak nemiluji, ale jiná možnost nebyla, tak jsem naložil verču a vyrazili jsme. Do údolí jsme jeli v pohodě po asfaltce a samozřejmě jen co jsme sjeli na vedlejší prašnou cestu a kousek popojeli, Petrovi se vypustilo kolo.

Opraváři motorek jsou v Keni naštěstí doslova všude, takže první projíždějící maník se s radostí ujal opravy a my za chvíli mohli pokračovat. Jeli jsme cestou-necestou přes hodinu až jsme od místních zjistili, že kousek před námi je malá odbočka, co vede k řece. No a neuvěřitelné se stalo – po chvíli jízdy jsme najednou před sebou měli přecházející stádo cca 40ti slonů. Moc se nedá popsat magie takového zážitku. Ani jsme si neuvědomovali v jak moc nebezpečné situaci jsme (sloni každý rok zabijí desítky domorodců a ti před nimi prchají jak mohou). Cesta zpět byla docela dobrodružná – Tomáš se usnesl, že zkusíme nějakou cestičku co vedla do šíleného kopce – to už naštěstí Verču vezl Petr, protože takový terén jsem měl co dělat abych vyjel sám. Jo a Petrovi cestou samozřejmě praskla duše, takže jsme asi na 3x opravovali a do hotelu dorazili už skoro za tmy a úplně hotoví :)

Jeden den jsme vyrazili k jezeru Baringo. To je cca 3h cesty od Keria směrem na východ. Po příjezdu na místo jsme skočili do lodičky a místní průvodce (s velice dobrou angličtinou) nás povozil kolem, ukazoval nám spousty ptactva a hlavně místní rodinu hrochů (jen z velice uctivé vzdálenosti). Pak nás odvezli k „ostrovu lásky“, pojmenovaném po majiteli, co má 5 manželek a 27 dětí (chudák). Tam došlo i na koupání – průvodce se dušoval, že je tam voda čistá a bezpečná, tak jsem navzdory všem varováním do vody vlezl a zaplaval si. Snad nebudu v budoucnu litovat.

No a finální výlet byl na safari. Nejbližší park je Nakuru – cca na půl cesty (4h) mezi Kerio a Nairobi. Cesta po „dálnici“ je ďábelská – silnice je plná děr, speedbumps, zvířat, trucků... a tohle v kobinaci s technickým stavem našeho vozidla a mírou šílenství řidiče byla doslova hra o nervy. Nakuru je město a rezervace je doslova u něj – snad 5 minut jízdy od „centra“. Vstup pro cizince je docela krutých 90 USD na osobu, plus ještě zaplatit za auto, průvodce, atd... No, ale stojí to za to. Viděli jsme snad vše co se v parku dá vidět a to včetně žiraf, nosorožce a spící lvice :) Celkem jsme po parku projížděli 6 hodin a objeli jsme ho za tu dobu úplně celý. Stejně jako Baringo, i jezero Nakuru se zvedá, takže postupně zatopuje budovy a kempy kolem – za pár let už asi nebude kde kupovat lístky :)

Obecně Keňa za návštěvu určitě stojí. Pro safari bych asi doporučil spíš některý z větších parků, ale my i tak viděli v podstatě vše co jsme chtěli a to ani nemluvím o zážitku s divokými slony – to je prostě jeden z TOP za život a asi neopakovatelný. Lidé jsou v pohodě, akorát je potřeba se obrnit a přijmout fakt, že v nás opravdu vidí jen ty peněženky a zkoušejí co se dá. Angličtina je poměrně rozšířená a neměli jsme se problém dohodnout ani v té nejmenší vesničce. Pokrytí mobilním signálem s 3G je snad všude a místní simka s daty je za pár korun a chodí spolehlivě a rychle (i na skype). Cestování místní dopravou (matatu / motorky) je ... no, místní. Pomalé, zpocené, ale levné a dostupné. Akorát člověk musí brát vzdálenosti trochu jinak – 100km po „dálnici“ může zabrat klidně i 3h a 10km po prašné cestě hodinu. Takže lepší než na vzdálenost je lepší se místních ptát za jak dlouho kam člověk dojede :)

0 komentáře

Paragliding v Keni 20.ledna

O tom, že Hanička a Tomáš pořádají v lednu létací výlety do Keni jsem slyšel už před rokem – a samozřejmě jsem si to letos nemohl nechat ujít. Do Afriky jsem se chtěl podívat už hodně dlouhou dobu a spojení s poletováním znělo naprosto ideálně. Tomáš letos nabídl 10ti denní zájezd do Kerio Valley, což je dlouhé údolí cca 300km severo-východně od Nairobi. Údolí se táhne od severu k jihu a náš hotel se nacházel na západní straně cca 40km od jižního konce údolí.

Doprava nebyla složitá – letěli jsme s Emirates přes Dubai do Nairobi a tam jsme ještě přeletěli místní linkou do Itenu. Z Itenu už to pak bylo cca hodinu cesty autem. Hotel je velice nadstandardní (také podle toho stojí – cca 60 EUR na osobu a noc) a má vlastní startovačku hned u brány. Výhodou létání v Kerio je to, že tam fouká už brzy od rána, takže se standardně dá odletět už kolem osmé ráno. Typický den pak vypadá tak, že v osm hodin se odstartuje a letí se cca 40km na jižní konec. Cestou není třeba v podstatě nikde točit, člověk se jen veze na hraně (i když občas je to pěkný boj s protivětrem). První otočka tak nastane na jižním konci a hurá zpátky – to už je trošku lépe po větru, takže návrat zpět bývá rychlejší. Pokud to člověk valil na speedu, tak se těchhle 80km dá uletět do 3 hodin (takže za dopoledne).

Silnější nátury pak pokračují podle hrany od hotelu dále na sever. Tam už to ale taková pohoda není – musí se hodně často proti sílícímu větru, do toho se začne ozývat termika, takže to pěkně pohupuje a nejsou výjjimkou situace, kdy jediná šance na prosazení je stát ve speedu, jinak by padák odcouval za hranu do rotoru. Takhle se dá letět dalších cca 20km a pak už je nutné začít dotáčet základny mraků a letět více „standardním“ způsobem, protože se údolí zploští a přeskakuje se jako v alpách z žebírka na žebírko.

Startování bývá i po ránu výzva – tradičně tu fučí minimálně 5 či více, takže je běžné vidět piloty vláčené po startu, padáky pověšené na živých plotech kolem a podobně. Mě tu Tomáš naučil startovat na „kobru“ – t.j. padák pěkně postupně nafouknout ze strany – ideální pro starty v silném větru. Pro přistání je k dispozici pole cca 200m níže pod hranou. Z něj se člověk vrací buď na motorce (místní si z toho udělali výhosný business) a nebo silní jedinci se mohou vyškrábat prudkou pěšinkou do kopce za cca 20 minut. Pro každý případ je ale dobré mít připravený pytlík bombónů – je úplně jedno kde člověk přistane a je do pár minut obklopený přihlížející masou dětí a dospělých. Ti rádi na vše sahají (ale nekradou) a vše zkoušejí (včetně oblečení a helmy :). Tak se člověk musí obrnit a balit mezi lesem nohou a zkoušet je odstrkovat aby měl aspoň trochu prostoru. Po zabalení samozřejmě dojde na „hladové oči“ a prosby o příspěvek. Tady přijde na řadu pytlík bombónů – doporučený postup je hodit batoh na záda a pytlík dát jednom z přihlížejících. Ostatní se na něj sesypou a člověk má čas nerušeně zmizet :)

Ne vždy se ale podaří doletět zpět k hotelu, takže pak přijde na řadu návrat po vlastní ose. Údolím vede jedna asfaltová cesta, na které je možné počkat na projíždějící „matatu“ (dodávku), která vás za pár drobných doveze až do Itenu. Problém je, že člověk často přistane docela daleko od téhle cesty (často i desítky kilometrů) a pak záleží. Já třeba jednou přistál doslova uprostřed kopců bez silnice a jakékoliv známky civilizace. I přesto se u mě bůh ví odkud do 2 minut zjevili dva domorodci, do 5ti minut už jich tam bylo dvacet. Jeden se hned nabídl, že mě odvede 7km k cestě, samozřejmě za bašiš. Podruhé se mi povedlo přistát kousek od prašné cesty a hned byl u mě klučina na motorce a nabídl odvoz. Ti motorkáři jsou vůbec kapitola sama pro sebe – jak člověk vyhnívá, tak už se pod ním začínají sjiždět a jsou jako hyeny na lovu :) Občas v zápalu boje (kdo je u pilota první má právo ho odvézt) to přeženou a nejednou se stalo, že přejeli šňůry nebo dokonce spadli a zamotali se do padáku...

Obecně je létání v Kerio dobré – občas fouká až moc, takže ne úplně všechny dny jsou letové, ale většina ano. Dobrodružnější a zkušenější piloti zvládají přelety přes 200km a to i napříč údolím. Na let je dobré se vybavit – pití a hlavně docela teplé oblečení a rukavice. Odpoledne jsou relativně běžné dostupy i do 4000m, takže tam už to pak zastudí :)

0 komentáře

Výlet s rodinou a potápění v Marsa Alam 27.června

Pephánek vyjádřil přání si letos vyjet ještě jednou zapotápět , když se nám tak hezky vydařila Indonésie a navrhl Egypt, lokalitu Marsa Alam na jižním konci. Egypt znamená pobyt v all-inclusive resortu se všemi pro a proti. Takže týden s rodinami je tak akorát ideální. Pár hodin hledání skončil výběrem hotelu Three Corners Fayrouz – ideální kombinace blízkosti letiště, dobrého zázemí a hlavně kvalitního dive-shopu. Jednou z velkých nevýhod výletů s cestovkami je to, že do poslední chvíle netušite hodinu odletu. My se pár dní před odjezdem dověděli, že nás čeká odlet o půlnoci s přijezdem do hotelu v 5h ráno – pro cestování s Nicolkou ideální :(

Cesta zvládnuta a na hotelu byli tak úžasní, že nás ani nenechali čekat do oficiálního check-in času ve 14:00, ale rovnou nás ubytovali. Takže jsme dopoledne dospali a odpolčo vyrazili na pláž. Jinak pobyt v all-inclusive v podstatě od prvního dne nabere rytmus snídaně-pláž-oběd-siesta-pláž-večeře-rumík-postel. Né, že by to bylo špatné, ale dlouho se to vydržet nedá.

V pondělí jsme s Pephánkem vyrazili na první potápění (s Extra Divers) – jeli jsme na Sheikh Malik, kde měla být šance vidět mořské krávy (dugong – vypadá něco jako lvoun). S mým štěstím samozřejmě zůstalo u šance a z dugongů jsem měl pouze akustický zážitek (vydávají zvuky podobné delfínům). Jinak korály dobré, ale žádný zázrak. Další den měl Pephánek výlet s rodinou za památkami, takže jsem jsem sám vyrazil na house reef (hned u hotelu) – pár rejnoků, morén a želva, ale zase žádný extra zážitek. Ve středu jsme už společně dali jižní stranu house reef, ale hlavně noční potop. Ten se konečně vydařil a my se vrátili s pár pěknými fotkami.

Ve čtvrtek jsem já byl přihlášený na výlet na Elphinstone (to je pinacle kus od pobřeží) – Pephánka tam nepustili, protože měli jako požadavek minimum 50 ponorů a do toho má ještě daleko :( No, nakonec jsem se tam nepodíval ani já – kapitán po vyplutí z přístavu usoudil že moc fouká a že jedeme jinam. Takže jsme místo toho skončili na dvou reef sites u pobřeží – nebylo to špatné, ale... Mé „štěstí“ mě neopustilo ani tentokrát – byli jsme rozdělení na dvě skupiny a ta druhá viděla guitar ray, ach jo! Aspoň toho dugonga jsem nakonec viděl – ale jenom z lodi ve vodě v přístavu :)

Když tak porovnám potápění v Marsa Alam se Sharm El Sheikh, kde jsme byli před 2ma lety, tak mi z toho skoro lépe vychází Sharm. Ne, že by Marsa Alam bylo špatné – šance vidět dugongy je unikátní – ale ryb mi tu obecně přijde výrazně méně (hlavně těch velkých – tuňáci, atd.) a ani voda není tak čistá. Jako jedna dovolená dobrý, ale na opakování to nevidím...

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page