0 komentáře

Potápění v Cebu a na Sipaway 23.listopadu

Když jsem si plánoval cestu, ke svému překvapení jsem zjistil, že se dá potápět i přímo v Cebu (jmenovitě z Lapu Lapu). Ubytko jsem si našel přes Airbnb kousek od Scottys dive shopu – byl to apartmán v úplně novém věžáku, kterých tam kolem staví spousty. Po příletu jsem vybaven mapou na mobilu vyrazil pěšky do Scottys – to se ukázalo jako mírně naivní :) Procházel jsem staveništěm, kde po mě zvláštně pokukovali stovky dělníků (asi tam opravdu cizince moc často nevidí). Pak jsem pokračoval po zarostlé pěšině až k místu, kde podle mapy měl být diveshop. Místo toho tam byla 3m vysoká zeď, která se táhla od nevidím do nevidím. No, nezbývalo než do Scottys zkusit zavolat. Dozvěděl jsem se, že diveshop je součástí obrovského resortu ShangriLa – no a to byla ta 3m vysoká zeď :) Takže od diveshopu jsem skutečně fyzicky byl tak 100m, ale musel jsem vrátit zpátky na silnici a motorkou se nechat odvézt k bráně resortu – takový hezký 3km velký okruh.

ShangriLa je luxusní resort pro japonce a bohužel tomu odpovídají i ceny za potápění. Myslím, že jsem byl první zákazník v jejich dějinách, co nebyl ubytován přímo v resortu :) Za dopolední 2 potopy chtěli p4,500 a to se mi trochu protočily panenky. Nakonec sami nabídli velkou slevu „pro instruktory“, tak jsme se dohodli. Potápění nebylo nic extra zajímavého, ale překvapivě nebylo ani úplně špatné – zhruba na stejné úrovni jako na Boracay. Další dva dny v Cebu jsem pak bohužel musel strávit prací, takže skončilo u jednoho potápěcího dne.

Další zastávkou bylo Sipaway. Je to malý ostrov hned vedle Negros, na kterém jsem objevil Whispering Palms resort. Dopravit se na Sipaway není zase až tak komplikované. Taxi na South Bus Termina v Cebu a tam autobus do Toleda. Jen je dobré neudělat stejný omyl jako já – mně se podařilo naskočit na „public“ bus, kterému cesta trvá dvojnásobek času (3h, p80). Lepší je si připlatit a jet s Ceres expresem. V Toledu mě klučina na kolo-tricyklu hodil cca 300m do přístavu. Tam je možné chytit buď Express boat (45m) nebo pomalejší Lite ferry (2h) do San Carlos. Mě express ujela, takže jsem si užil pohodičku na ferry. V San Carlos jsem hned vedle brány přístavu nastoupil na pumpboat (p20, 20 minut) na Sipaway. Finální část cesty je na motorce (p50, 20 minut), kterých na molu na Sipaway čekají spousty, po prašných mini-cestičkách až do resortu.

Resort je krásný (německý vlastník je vidět) – asi nejvíc mi to připomnělo loňský pobyt na Cabilau. Drobné rozčarování nastalo po příjezdu – chtěl jsem se jít rovnou potápět (byl jsem akorát na čas na noční potop). Místní divemaster (švýcar) mi ale rozšafně sdělil, že mě nevezme, protože mě neviděl potápět a ON nikoho nevyzkoušeného na noční potop nebere. Protočil jsem oči a šel si místo toho na uklidněnou dát drink do baru :) Další dny bylo počasí hodně ovlivněné tajfunem, takže jsme měli omezená místa, kam se dalo jet. Potápění ale i tak bylo hezké – speciálně místní marine sanctuary je jako kdyby člověk plaval v akváriu – rybičky všude kolem.

Ještě se vrátím k resortu jako takovému – je opravdu krásný a vhodný i pro rodinu (mají tu zázemí pro děti). Mají dva bazény, vyhlídkovou věž a dokonce i mini-zoo (opice, krokodýl, hadi, papoušci). Co mě překvapilo asi nejvíc, byla kvalita Wifi – internet tu byl dost rychlý i na volání přes skype! Pro cestu zpět je dobré vědět, že v Toledu se dá nasednout do express dodávky přímo do Cebu (p100), popřípadě na Lite ferry zkusit řidiče Ceres autobusu, jestli by se nedalo přidat. Já nakonec jel opět místním loudavým autobusem, užíval si úžasné výhledy a mačkání s polovinou filipín na dřevěných lavicích :)

0 komentáře

Podzimní Filipíny se Zdeničkami 7.listopadu

Po prací nabitém roce jsem usoudil, že by bylo vhodné vyhnout se podzimním plískanicím a místo toho čas strávit někde v teple – no a kde lépe než na Filipínách.  Vyhradil jsem si tentokrát celých 7 týdnů (na to už jsem si musel v Praze na filipínském zastoupení vízum – standardní je omezené na 28 dní pobytu). Aby mi tam samotnému nebylo smutno, na dva týdny se za mnou přijela vydovolenkovat část mé nevlastní rodiny – jmenovitě Zdenička s mamčou. Itinerář jsem měl následující: Boracay, Bohol, Cebu, Sipaway, Padre Burgos a na konec Anilao.

Před rokem jsem strávil pár dní na Boracay kitesurfováním – přesněji řečeno pokusy :) Letos jsem se rozhodl se na místo činu vrátit a pokusit se v učení pokročit.  Na první dva dny jsem si u Isla Kitesurf dohodl instruktora a další dny už piloval pokusy samostatně. Bohužel, největším problémem se ukázalo počasí. Říjen je ještě před-sezóna a vítr není stabilní. Takže z plánovaných cca 17 dní kitování vyšla sotva polovička. I tak jsem ale trochu pokročil – rozjezdy už se začínají dařit a jezdit už také šlo. Jen na otočky nedošlo, tak budu muset zase pokračovat příští rok :)

Po cca 10ti dnech po mně dorazily Zdeničky – zajel jsem je vyzvednout do Manily, aby se necítily úplně ztracené. Poprvé jsem vyzkoušel ubytování přímo u letiště a opravdu doporučuji – levnější (a hezčí) než hotel a je to doslova pár kroků od terminálu 3, takže odpadá stres s čekáním na taxi a hlavně šílené manilské dopravní zácpy. Boracay přivítalo Zdeničky nádherným počasím, které vydrželo téměř přesně na minutu do odjezdu (na loď už jsme šli v dešti). Holky si užívaly nejen nádhernou pláž, ale i výlety do okolí a hlavně se obě potápěly. Pro Zdeničku to bylo už jenom opáčko známého z Austrálie, ale zato mamča si to ve svých 60+ zkusila poprvé a přes mírnou nervozitu to zvládla výborně.

Z Boracay jsme se přes Cebu přesunuli na Bohol – do resortu Tropical Beach na Alona. Pláž i moře je tam nádherné, takže jsme strávilyi i pár dní relaxováním. Jeden den jsme vyrazili na organizovaný okruh po Boholu. Mimo jiné jsme se zastavili v Eco Parku, kde jsme se projeli zip-line přes údolí (Zdeničky byly nadšené – další nový životní zážitek). Zajeli jsme i do rezervace opiček Tarsier – jsou tak neuvěřitelně roztomilé! Poslední zastávka byla na vyhlídce na „chocolate hills“ – kopečky, které Bohol světově proslavily (a stále ještě není geology jejich původ spolehlivě vysvětlen). Mě na Boholu příjemně překvapilo potápění. Nic moc jsem nečekal, ale kupodivu to opravdu stálo za to. Zdenička si to zde také zopakovala a už byla naprosto samostatná – myslím, že z ní příště už uděláme certifikovaného potápěče :)

Po Boholu už následoval návrat do Manily, kde jsme strávili den a půl turistováním. Vyrazili jsme do místního akvária – to relativně příjemně překvapilo (mají tam opravdu jen místní potvory), ale je vidět, že neměli moc peněz („útesy“ jsou z plastu, chybí jakékoliv popisky, každá sekce je placená zvlášť). Prošli jsme si také Intramuros a Rizal park a tím v podstatě vyčerpali manilské pamětihodnosti :) Holky druhý den večer odletěly do Prahy a já pak ráno vyrazil do Cebu za potápěním.

0 komentáře

Do Washingtonu za Ondřejem 25.září

Ondřej se mi přiženil do Ameriky a po narození malé Abi se s rodinou přesunuli do Washingtonu. No a já, když už jsem byl za velkou louží, jsem se za nimi na pár dní zastavil konečně poznat hlavní město of the USA :) Ondřej byl jako vždy skvělý hostitel – měl zmáknuté do podrobností kdy kde co je k vidění, jak se kam dostat, prostě dokonalé. Ani kočárek s dítětem ho neomezuje a my tak zvládli téměř vše zajímavé. Jenom připodotknu, že jsme s Ondřejem sklízeli (hlavně v metru) vroucí pohledy spolucestujících – dva tatínci s miminkem v kočárku evidentně nejsou ještě ani v americe úplně běžní. A to jsme se nedrželi za ruce! :)

Velká výhoda Washingtonu je, že vstupy do téměř všech muzeí a galerií jsou zadarmo. Hromadná doprava po centru je také super (všude jede metro), takže pro turisty je to město jako stvořené. Vše, co jsme prolezli, opravdu stálo za to. Viděl jsem milion dolarů v tiskárně peněz, mamuta v životní velikosti v přírodním muzeu, lány náhrobních kamenů v Arlington Cemetery, dům George Washingtona a spoustu dalšího.

Asi největší zážitek ale jsou obě muzea letectví. Jedno je přímo v centru Washingtonu a druhé pak blízko letiště. K vidění jsou tu opravdu unikátní kousky (vše originály) – původní Apollo moduly, bombardér B52 co shodil bombu na Hiroshimu, raketoplán Discovery a spousty dalších. Dokonce tam mají i rogala a paraglider! To vše doplněno super výkladem místních dobrovolníků – z velké většiny bývalých pilotů, kteří prý prochází 6ti měsíčním školením, než je nechají pracovat jako (neplacené) průvodce.  Takže ještě jedno virtuální poděkování Stephanie a Ondřejovi za pohostinnost a těším se, že se v budoucnu přesunou na další hezké místo, abych je zase mohl navštívit :)

0 komentáře

Podzimní Kanada 10.září

Nejen zábavou živ je člověk a občas je potřeba i udělat nějakou tu práci – v tomto případě navštívit klienty v Kanadě. No a když už se jeden vláčí přes oceán, bylo by škoda to nespojit i s nějakým výletem. Plán byl strávit pracovní týden v Montreálu, pak týden strávit přejezdem do Waterloo přes různé národní parky a pak na poslední týden odjet za Ondřejem do Washingtonu. První týden v Montreálu přeskočím a jenom zmíním, že je to opravdu hezké město s „evropským duchem“ a rozhodně stojí za návštěvu.

V sobotu jsem vyrazil na letiště vyzvednout auto a vyrazit na cestu. V půjčovně mě překvapili – místo mého zarezervovaného matize (nejmenší a nejlevnější :) mi vrazili klíče od Jeep Wrangler, prý nic jiného neměli. No, spotřeba mírně nadstandardní, ale kdo by odolal :) První zádrhel nastal hned při vyjíždění z letiště. Zastavil jsem u závory a horečně začal hledat čudlík na stažení okénka. Na dveřích nic, nikde nic! 5 minut, za mnou už se štosovala auta a čudl pořád nikde. Dveře jsem otevřít také nemohl, protože jsem chytře stál hned u sloupku a couvat nebylo kam, páč za mnou už stáli další. No, po 10ti minutách zběsilého mačkaní všeho jsem čudly našel uprostřed palubovky nad rádiem – logické! Ještě, že kanaďani jsou slušní a ani na mě moc netroubili :)

První zastávkou na cestě byl park Parc Omega – mým hlavním cílem v kanadě bylo vidět medvěda a tady to bylo tak trochu garantované :) Je to v podstatě safari, autem se projíždí park a kolem stojící zvířena žebrá u aut o mrkvičky. Odvážnější z okénka krmili i bizony, ti méně odvážní skončili jenom s poslintanými skly. Medvědi viděni, úkol splněn a já vyrazil dál – cíl národní park Algonquin. Původně jsem chtěl dojet až na místo a hned se ubytovat v kempu, ale také díky počasí jsem nestíhal a místo toho musel strávit noc o 100km blíže v motelu.

Ráno jsem dojel zbytek a konečně mohl vytáhnout stan a zakempovat. V Kanadě to mají hezky vymyšlené – kempy jsou rozdělené na dvě části. Jedna pro „standardní“ hosty a další část „klidná“, kde se nesmí pouštět hlasitá hudba a mít psiska. Jednotlivá místa jsou od sebe navíc poměrně hezky oddělená stromy, takže kempovací zážitek na jedničku. Na zbytek dne jsem vyrazil na kratší trek, hledat divoké medvědy :) Další dva dny jsem strávil chozením různých treků – lesy jsou tam v podstatě úplně stejné jako v ČR a to včetně křemenáčů :) Cesty jsou dobře značené a vcelku opuštěné, i když v sezóně to tam asi může být docela husté. Z fauny se zadařila rodinka losů, hadi, žáby a děsně drzé veverky, co mi kradly oříšky ze stolu u stanu :)

Další na plánu jsem měl Bruce Peninsula park. Opět jsem nestíhal přesun a místo toho musel zůstat přes noc v motelu u Wiarton. Krásné místo přímo na jezeře a já neodolal a šel si i zaplavat – kupodivu to nebylo tak studené, jak jsem myslel. Při listování brožurami na pokoji jsem narazil na inzerát propagující potápění v Tobermory. Hmmm – zkusit nebo nezkusit? Krátký telefon a velké štěstí – dive trip potvrzen na další den po obědě. No, přiznám se, že jsem měl strach. Kadana, podzim, jezero… ale voda prý „teplá“. Nafasoval jsem 2x7mm neoprén a hurá na loď. Dali jsme dva potopy a velké překvapení – bylo mi teplo! Viditelnost také dobrá a vraky byly moc hezké – dřevo ve sladké vodě vydrží i 100 let, takže bylo na co koukat (ryby žádné).

Na noc jsem se přesunul do dalšího kempu v parku Bruce Peninsula a další den vyrazil na poslední trek před odjezdem do Waterloo. Byl sice relativně krátký a na můj vkus až příliš „civilizovaný“, ale výhledy na jezero byly nádherné a rozhodně to stálo za to. Celkově byl výlet super, jenom jsem čekal trošku větší „divočinu“ – na to je asi potřeba vyrazit někam více na sever, dál od velkých měst. No, aspoň mám důvod se vrátit :)

0 komentáře

Kulatiny s romantikou na Bali 19.dubna

Oslavit kulatiny se dá mnoha způsoby. Verča si ke svým přála vyrazit na Bali a to já samozřejmě nemohl odepřít – nakonec, byl to tak trochu i dárek pro mne :) Z Gold Coast je Bali téměř za rohem a kamarádi se nám nabídli s hlídáním, takže hurá pryč.  Za 6 dnů se dá užít spousta zábavy a tak jsem se snažil nakombinovat dohromady potápění, cestování a kulturu.

První 3 dny jsme strávili s OK Divers v Padang Bai – je to česká (slovenská?) potápěčská základna a akorát si tam dostavěli úplně nový resort. A opravdu se povedl – měli jsme exklusivní apartmán, dokonce i se soukromou masérnou :) Verča se přemohla a zvládla i delší cestu lodí na „Manta Point“ – měli jsme štěstí a celou hodinu jich kolem nás kroužilo minimálně deset – parádní zážitek. Ostatní potápění na Padang Bai se moc nelišilo od předchozího pobytu a opět to stálo za to. Jenom drobná příhoda na okraj – úplnou náhodou jsme v OK Divers narazili na lidi, co dobře znám z Čech z paraglidingu – svět je opravdu malý!

Nejenom potápěním živ je člověk a byla by škoda na Bali nevidět i nějaké ty památky a přírodu – obojího je zde velká spousta. Na doporučení jsme se spojili se Sukim – je to místní chlapík, který studoval (na základě grantu od vlády z Bali) v Brně Češtinu a je takovým neoficiálním reprezentantem Bali pro ČR. Mimo jiné se ale i živí průvodcováním. Česky mluví skoro lépe než anglicky :) Po třech dnech v Padang Bai jsme se přesunuli do Ubudu, což je takové kulturní centrum Bali. Malé městečko, plné krámků s poklady pro turisty, večerních kulturních představení a hlavně velkého trhu. A hipíků všeho ražení :)

Z Padang Bai do Ubudu jsme jeli minibusem a přivítání bylo docela veselé. Minibus nás vyhodil v Ubudu u jedné restaurace a k hotelu jsme to měli ještě docela daleko. Zkusili jsme oslovit pohotové taxikáře, ale ti po nás chtěli nehorázné peníze. Tak jsem zaexperimentoval a zkusil objednat svezení přes Uber – auto přijelo během chvilinky, ale sesypali se na něj na chudáka taxikáři a vyhrožovali, že mu rozbijí auto, takže raději rychle ujel. Nám nezbylo než poodejít o kus dál a tam už objednání dalšího Uberu proběhlo bez problémů a my se konečně mohli ubytovat v Gajah Biru.

Další dny jsme strávili výlet po okolí se Sukim – na každý den nám sestavil program s památkami a přírodou v jedné části Bali. Byl to trochu maraton, ale asi je to takhle nejjednodušší cesta jak vidět kus Bali. Někteří volí cestu po vlastní ose (půjčí si motorku) – vzdálenosti jsou ale docela dlouhé a na motorce ne moc pohodlné, plus je velice jednoduché se ztratit (značení v Indonésii je mírně řečeno sporadické). Navíc se od průvodce člověk dozví spousty zajímavostí, co se nikde nepíšou. Tak mohu jedině doporučit. Poslední den jsme odlétali z Bali o půlnoci – Suki s námi strávil den po památkách a vše naplánoval tak, aby nás na konci v 10 večer vyhodil na letišti. Prostě parádní servis.

Z věcí, které opravdu stojí za to vidět a zažít na Bali bych doporučil následující. Zajít na ohnivý tanec Kecak v Ubudu, navštívit opičí prales a nepřeskočit ani trh. Tira Empul (svatý pramen) je zajímavý zážitek a dobrodružné povahy se můžou i cáchnout :)  Tirta Gangga (vodní palác) je opravdu krásný a stejně tak chrámy Besakih a Puru Ulun Danu Bratan. Samozřejmě zážitek z Asie by nebyl kompletní bez nějakých těch rýžových políček a sopky :) K vidění je toho ale spousta dalšího a je to asi jenom otázka času a preferencí. Plus nezapomenout na surfování v Kutě!

0 komentáře

Borneo a Sipadan popáté :) 17.února

Na Borneu jsem byl už celkem 4x a vždy to bylo úžasné. Pro Scuba Junkie dodnes udržuji jejich weby a mám tak jistá privilegia, což by bylo škoda čas od času nevyužít :) Po adrenalinové cestě do Manily jsme byli rádi, že cesta proběhla bez zaškobrtnutí. Večer po příjezdu jsme strávili noc v Semporně (neuvěřitelně se za 3 roky, co jsem tam nebyl, proměnila – k lepšímu) a druhý den hned ráno vyrazili lodí na Mabul, kde jsme měli zajištěné na týden ubytko a potápění, včetně jednoho dne na Sipadanu.

Potápění na Mabulu a v okolí je zhruba stejné, jak si ho pamatuju – i ve Scuba Junkie stále ještě zůstalo pár známých tváři z doby, kdy jsem pro ně pracoval a resort je stále příjemný. Viditelnost obecně nebyla nic moc, ale my stejně hledáme hlavně malé věci, tak to moc nevadilo. Nevím, jestli už jsem tak zhýčkaný nebo jestli opravdu života pod vodou i tady ubývá, ale obecně se mi zdálo potápění trošku chudší. Možná nám tu prostě jenom chyběl divemaster Rob, který byl v hledání malých a vzácných potvor nepřekonatelný :)

Hned třetí den po příjezdu jsme jeli na Sipadan – jedno z nejlepších míst na potápění na světě, známý množstvím žraloků, želv a obrovským hejnem malých barakud. Sipadan je národní park, kam pouští pouze 120 potápěčů za den (každý dive-shop má přidělené určité množství), takže se tam dostat bývá problematické. Scuba-Junkie díky blízkosti z Mabulu dokáži do jednoho dne nacpat 4 potopy (odjíždí se v 6 ráno), abychom si to opravdu užili – den je to dlouhý, ale zážitek maximální. Bohužel jsme neměli štěstí na nic „výjimečného“ (jako whaleshark, kladivoun, atd.), ale i tak to byla paráda – spousta různých žraloků a pro mne navíc bonus v podobě největšího tuňáka (cca 1.5m), kterého jsem v životě viděl.

Smůla nás ale bohužel pronásledovala i tady. Hned třetí den se s Pephánkem rozloučilo i tělo foťáku, co jsme původně mysleli, že vykoupání přežilo. To znamenalo, že máme z Bornea minimum fotek, ale na druhou stranu měl Pephánek šanci si konečně také užít potápění bez rozptylování s kamerou. Já jsem zase projevil další příznak pokročilého věku – nějak jsem si v hlavě posunul den našeho odjezdu a se všemi se v pátek ráno začal loučit, že odpoledne odjíždíme. Pak se ke mně přitočila Chris (manažerka) a upřímně se podivila, protože nás měla napsané ten den ještě na potápění. No, nakonec pořád je lepší být překvapený dnem potápění navíc než naopak, že? Ale Pephánek si ze mě kvůli tomu bude dělat legraci asi už pořád :)

0 komentáře

Návrat za potápěním v Dauinu 9.února

Třetí a poslední naší zastávkou bylo Dumaguete – tentokrát byla cesta lehká, jen návrat lodí zpátky a ubytko jsme měli v Harolds, kousek od přístavu. Já už v Dumaguete 2x byl a moc jsem se těšil, že Pephánkovi ukážu svoji oblíbenou pláž s černým pískem v Dauinu, kde je spousta macro-života. Trošku to kazil fakt, že jsme byli bez foťáku, ale co se dalo dělat. Další pihou na kráse byl fakt, že zrovna probíhal činský nový rok a všude tak byly mraky čínských turistů.

Potápění jsme si dohodli s Harolds (mají hned vedle hostelu svůj docela velký diveshop). První den jsme chtěli jet na Dauin beach a další potom na ostrov Apo (tam jsou nádherné korály). První den na Dauinu to bylo ještě relativně v pohodě – sice jsme přijeli a oni na místě zahlásili, že sorry, ale mají moc lidí a není pro nás divemaster. To pro nás ale naštěstí nebyl problém – já to tam už dobře znám :) Navíc si mě jeden z místních divemasterů pamatoval z posledně a tak mi jenom stručně připomněl co kde je. 

Druhý den výlet na Apo už byl horší – ráno byl v diveshopu neskutečný bordel (snad 50 lidí se snažilo najednou platit, brát si věci, zjišťovat které auto kam jede…). Když jsme konečně přijeli do Dauinu a nasedli na loď, tak ta se sice vydala na cestu, ale po 10ti minutách kapitán zahlásil, že je moc těžká a že se výlet ruší. No, rušení spočívalo v tom, že nás s cca 10ti dalšími lidmi z lodi vyhodili zpátky na pláž, vyložili 30 tanků a se zbytkem turistů hurá na Apo… Tak jsme si pro jistotu znovu zopakovali potápění na mé oblíbené pláži – a stejně to bylo zase úžasné! Večer jsme se pak ještě dozvěděli, že lodi odpoledne cestou zpátky z Apo umřel motor a přes hodinu ho uprostřed moře opravovali, tak jsme to možná nakonec i docela vyhráli :) 

Nebyl by to výlet do Asie, aby se něco nepokazilo s létáním. Já myslel, že už jsme si vybrali svoji porci smůly utopením Pephánkova foťáku – chyba! Plán byl následující – v 11h odletět z Dumaguete, v poledne být v Manile a tam v pohodě do večera vyzvednout v jednom z nákupních center objednaný nový objektiv. Už když jsem bookoval letenku, tak jsem schválně vybral sice dražší, ale „jistější“ aerolinky (Philippines Air) a navíc ověřil, že pro případ nejvyšší nouze mají ještě další let odpoledne. Vše vypadalo ok, nastoupili jsme do letadla a pak nic – po cca půl hodině posádka zahlásila sorry letadlo je rozbitý, let se ruší. Paráda!

Následovala typická scéna, kterou už jsem v podobných situacích zažil mnohokrát – celé letadlo (150 lidí) se nahrne k odbavovacímu okénku s jedním člověkem obsluhy, nic ne nehýbe a informace je nemožné dostat. Na odpolední spoj jsme se neměli šanci dostat (byl totálně plný – čínský nový rok!) a tak jsem tentokrát zvolil jinou taktiku – popadl jsem nejbližšího podavače kufrů a donutil ho najít naše tašky a hned nám je dát. Plán byl zkusit se rychle přepravit zpátky do Cebu a chytit letadlo tam (z Cebu to létá do Manily snad každou hodinu). Rychle jsme pelášili na tricykle a akorát chytili loď na Cebu. V Lilo-an jsme měli neuvěřitelné štěstí v tom, že tam zrovna postával dědoušek s taxíkem a hledal někoho, koho by mohl odvézt do Cebu. Nám nabídl cestu až na letiště (150km – 4.5h cesty!) za neuvěřitelných 1200 php (cca 700 Kč).

Chudák děda jel jak o život – ani na oběd se nezastavil a jen si, doslova za jízdy, koupil na křižovatce smažené prasečí kůžičky (uf, ten smrad). Na letiště v Cebu jsme dorazili krátce po 5 odpoledne a pod velkým vyhrožováním nás Philippines Air zvládli na poslední chvíli nacpat do letadla v 17:55. Letadlo odletělo a my to v Manile stihli do obchodu pro objektiv přímo z letiště 10 minut před zavíračkou (v 9 večer). Myslím, že jsme ten den asi stanovili nový rekord v cestě mezi Dumaguete a Cebu po zemi a moři :)

0 komentáře

Siquijor - potápění, pohoda a smrt utopením 5.února

Další zastávkou na našich 2 týdnech na Filipínách byl ostrov Siquijor. Přesun z Moalboalu se obešel bez létání – autobusem jsme přejeli (cca 3h) na jih ostrova Cebu do Lilo-An, tam nasedli na loď (cca 30 minut) do Sibulanu, na druhé straně přeskočili na tricykle, který nás odvezl do přístavu v Dumaguete (20 minut), počkali si na další loď na Siquijor (cca 1h) a tam už posledním tricyklem (cca 45minut) až do Kiwi beach resort – celkem nám přesun zabral větší část dne. V kiwi nás ubytovali v mini-kamrlíku za garáží (byl čínský nový rok, takže ubytka byla hodně zabraná) – já skončil na matraci na podlaze v komáry zamořené kuchyňce (bez moskytiéry na noc, uf).

Na Siquijoru jsme měli naplánované jen 3 dny a ukázalo se to jako tak akorát. Potápění tam bylo docela hezké (trošku horší viditelnost) – hlavně noční jsme si opravdu užili. Divemaster dvakrát objevil snad 1cm velkou frog-fish (až jsem ho začal podezřívat, že je vytahuje z kapsy :) a našli jsme 2 nudibranche, které jsem ještě nikdy neviděl. Jinak pohodový pobyt se nám zkazil hned druhý den – Pepánkovi se bohužel podařilo „utopit“ foťák. Navíc mu nezafungoval ani systém na detekci vlhkosti v housingu, takže si toho všiml, až když v něm byly tak 2cm vody. Hned jsme ho vzali na loď, omyli sladkou vodou a nechali sušit, ale mnoho šancí jsem tomu nedával – elektronika pobyt ve slané vodě prostě nemá ráda.

Odpoledne po vysušení jsme ho zkusili zapnout a překvapivě se zdálo, že minimálně tělo foťáku normálně funguje. Objektiv (má v sobě také elektroniku) byl ale mrtvý – to byla na jednu stranu dobrá zpráva (škody nebyly až takové), ale zároveň to znamenalo, že jsme do konce pobytu bez fotek :( Poučení pro příště – nenechávat svůj foťák doma, redundance je důležitá! Pephánek trochu doufal, že objektiv seženeme v Dumaguete, ale to se ukázala jako lichá naděje. Dokázali jsme ho ale zajistit v Manile, takže tam na nás měl čekat, až budeme přejíždět na Borneo.

0 komentáře

Návrat za potápěním na Moalboal 31.ledna

Některé věci se nemění ani po čtyřicítce a doufám, že naše pravidelné výlety s Pepínem za potápěním nám vydrží až do smrti :) Loni jsme byli v Indonésii, tak letošek jsme se rozhodli zkombinovat návrat na Filipíny s výletem na Borneo. Výzvou pro mne bylo naplánovat 14 dní na Filipínách tak, abychom co nejméně času trávili přejížděním a hlavně nemuseli kvůli přeletům omezovat potápění (nesmí se pod vodu minimálně 18h před odletem). Nakonec jsme vybrali 3 destinace blízko sebe, kde je možný přesun autobusy a lodí. První zastávka tak vyšla na Moalboal.

Moalboal je menší vesnička na jihozápadní straně ostrova Cebu. Přiletěli jsme do Cebu z Manily, pak nás čekala snad hodina v taxíku z letiště na south bus terminal, kde jsme nasedli na Ceres autobus směr Moalboal. Nebyl to „turistický“ autobus, takže jsme se dva mačkali na asijské trojsedačce a rozhodně neměli pocit pohodlí – po víc jak 3 hodinách cesty jsme rozlámaní přesedlali na tricycle, který nás konečně dovezl do cíle.  Ubytko jsem nám zajistil v Savedra, v pokojíčku doslova nad mořem :)

Další 3 dny jsme strávili potápěním v Moalboalu a okolí. Místní nejoblíbenější destinací je ostrov Pescador – mini-ostrůvek cca 2km od pláže. Nám zase tak úžasný nepřipadal (byli jsme tam 2x) a víc jsme si užívali noční potápění přímo z pláže. Moalboal je jedno z míst, kde je kousek mělčina a hned za ní (cca 50m) je najednou pod vodou sráz do hloubky (30m a víc). Z toho důvodu je většina potopů „wall dives“. Pepánkovi se hned na prvním povedlo upustit pointer (cca 20cm dlouhá ocelová tyčka) a jen bezmocně sledoval, jak mizí do hloubky mimo dosah. No stane se, v diveshopu měli nový :)

Po těch letech potápění v jiho-východní Asii už nás nemá moc co překvapit. I tak o Moalboalu můžu říct, že rozhodně stojí za to. Sice jsme nenašli nic „nového“ (tj. něco, co jsme ještě nikdy neviděli), ale jinak zástup různých potvůrek byl úctyhodný. Nakonec se mi (jako vždy :) o největší zážitek postaral Pepánek. Na jednom z prvních potopů se na začátku ještě v malé hloubce položil na písek a upravoval si nastavení na foťáku. Zezadu k němu připlaval mořský had (jedno z nejjedovatějších stvoření na světě), protáhl se mu mezi nohama a pod břichem, aby se mu v zápětí objevil mezi rukama. Fyzikální zákony (zatím) nepovolují teleportaci, ale v momentě kdy si Pepánek hada všiml, tak se téměř přesunul do paralelní dimenze :) Tvrdí, že trenýrky zůstaly nedotčeny, ale já se jako divák celé scénky málem utopil smíchy :)

Jo, ještě poznámka na závěr. Tímto výletem jsem oficiálně ukončil svoji kariéru baťůžkáře (back-packera). Můj věrný a letitý deuter jsem nahradil novou taškou speciálně pro věci na potápění, která má jednu důležitou vlastnost: kolečka :) Akorát se nějak nemohu rozhodnout, jestli mi to má být líto nebo se radovat – zatím to vypadá na kombinaci obou emocí. Ale není všem dnům konec a snad se ještě někam s mým modrým deuterem podíváme! Také je to poprvé, co jsem se rozhodl nechat doma svůj foťák a spoléhat na umění Pepánka, takže děkuji za fotky jemu!

0 komentáře

Kite-surfing na Boracay 9.listopadu

Ne jenom potápěním živ jest člověk a co lepšího zkusit než kite-surfing. A kde lépe, než na Boracay. My už si to velice krátce vyzkoušeli s Pepínem před pár lety, akorát tenkrát to bylo příliš krátké a navíc nám podmínky moc nepřály. Dostat se na Boracay není problém – já letěl z Manily do Caticlan. V letadle mi nabídli shuttle od Southwest za 400 PHP, což je přesně stejně kolik by mě to stálo i po svých (trike, loď, trike), takže jsem rád využil. Ubytko jsem měl zajištěné v Club Boracay Apartele, což se ukázala jako další výborná volba. Je to levný mini-hotýlek kousíček od pláže a hned z balkónu je vidět jestli fouká dost na surfování nebo ne.

Isla Kitesurf je jedna z mnoha škol na pláži, co nabízí kurzy kite-surfu. Člověk nepotřebuje opravdu nic, vše si na místě půjčí. Já jsem díky předchozí zkušenosti mohl přeskočit základy a začít rovnou ve vodě a s prknem. Jako instruktora jsem vyfasoval Ondřeje (polák). Začátky byly těžké – tolik mořské vody jsem snad v životě nevypil. Každý den jsem absolvoval 2 hodiny a na moje staré tělo to bylo tak akorát. Opakovaně jsem si vzpomněl na citát z Cimrmanovy hry Akt a testování talentu – v mém případě ono „nóóó, nemá“ platilo stoprocentně. I tak jsem ale každý den mírné pokroky dělal a po týdnu jsem odjížděl s relativně dobrým pocitem, že jsem se několikrát zvládl i projet 100 metrů bez pádu :)

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page