0 komentáře

Pochmurné rozloučení v Phnom Penh 13.února

Náš poslední den v Kambodže začal brzy ráno – na motorce jsme se dopravili do Kampotu, tam jí vrátili a nasedli do autobusu do Phnom Penh. Do odletu jsme měli ještě dost času, tak jsme skočili na tuk-tuk a nechali se odvézt na Killing Fields. To je jedno z míst, kde rudí khmérové masově popravovali. Celá historie rudých khmérů je docela těžko pochopitelná – za necelé 4 roky vlády (1975-79) zvládli zlikvidovat téměř polovinu obyvatelstva (přes 3 miliony z celkových 8 mil.). A co mě osobně přišlo naprosto neuvěřitelné – hlavní město Phnom Pehn dokázali kompletně vyklidit během 3 dnů po ovládnutí. Důvodem k popravě stačilo udání od souseda, rodinná příslušnost (vždy popravovali veškeré příbuzně, aby se plevel „vytrhal i s kořeny“) a nebo i jenom třeba brýle (projev inteligence, která byla zakázaná).

Killing fields jsou přes půl hodiny cesty z centra města na jeho jižním okraji. Není tam nic moc k vidění – uprostřed je stupa, do které umístili všechny velké kosti co tam našli (prý přes 80tisíc lidí) v hromadných hrobech kolem. Prohlídka je ale dobře udělaná – po vstupu jsme dostali sluchátka a elektronického průvodce, který nás postupně provedl celým areálem i historií rudých khmérů. Nejsmutnější je, že Pol Pot si spokojeně dožil u hranic s Thajskem a i soudy s jeho nejvyššími generály ještě probíhají. Mimochodem, do dnešního dne se jenom jeden přiznal a vyslovil lítost...

Tím skončil náš pobyt v Kambodže. Odpoledne jsme odletěli do Bangkoku, Verča pak druhý den ráno zpátky do Prahy a já přes Kuala Lumpur dál si měsíc užívat potápění se Scuba Junkie na Borneu :) Ještě pár postřehů na závěr:

- v Kambodži se v podstatě nepoužívá místní měna, vše v dolarech, takže já konečně našel uplatnění pro svojí velkou sbírku jedno-dolarových bankovek (díky Ondřeji :)
- AirAsia se v Bangkoku kompletně přestěhovali z „normálního“ letiště na bývalé domestic (Don Mueang), které je na druhém konci města a nejezdí tam ani metro nebo skytrain
- Nejde si nevšimnout, jaký vliv má postup civilizace na obyvatele. V chudé Kambodži jsou v podstatě všichni štíhlí, v Thajsku už je znatelný nárůst nadváhy a v Malajsii je to snad horší (minimálně ve městech) než v Americe...

0 komentáře

Kampot - opravdová Kambodža 12.února

Na Kampot jsem dostal tip od kamarádky Dawn, které tam byla před pár měsíci. Básnila o projížďkách na kole mezi rýžovými políčky a opravdovém venkovu. Na můj vkus to znělo příliš málo akčně, ale na jeden den jsem si říkal, proč ne. Do Kampotu ze Sihanoukville jede minibus několikrát denně, takže přesun byl sice opět stísněný, ale jinak bez problémů. Ubytování jsem nám na doporučení od Dawn zajistil v hostelu Ganesha – ten je cca 3km od Kampotu, uprostřed polí na břehu menší řeky. Když nás tam tuk-tuk po pěšině mezi kozami vezl, přišlo mi, že se musel splést a veze nás k jeho rodině na návštěvu :)

Ganesha příjemně překvapila. Aniž bych to tušil, zarezervoval jsem nám hezkou stylovou chatičku přímo na břehu řeky. Komáři tu sice také byli, ale zdaleka ne tak draví jako na ostrově Koh Rong Samloem. Hostel provozují francouzská dvojice, oba moc milí a vyhublí na kost – tráva je tu evidentně levná a běžná :) Večer jsem ještě za pomocí několika vyjjímečně dobrých mojitos zvládl vyklepnout jednoho švéda v šipkách.

Druhý den jsme se prošli do Kampotu, tam si půjčili motorku a vyrazili na objížďku okolí. Vybaveni mapou s místními atrakcemi jsme zamířili k poloostrovu Kep. Zastavili jsme se na známém krabím trhu, kde si verča koupila píšťalku :) Potom jsme vyrazili dál na pepřové farmy. Další zastávka: solná pole. To už jsme byli jen pár kilometrů od hranic s Vietnamem. Na cestě zpátky jsme se ještě pokoušeli najít nějaké malé jeskyně, ale bez úspěchu. Zpátky do hostelu jsme dorazili s téměř 100km v kolech, zaprášení maximálním způsobem a ve stavu akutního přesezení – nevím proč jsou ty motorky tak nepohodlné :(

0 komentáře

Robinsonáda na ostrově Koh Rong Sanloem 5.února

Jak jsem již zmínil – o ostrově jsme se dozvěděli díky Island Divers. Netušíc nic o „kvalitě“ potápění v kambodži jsme si nadšeně zajistili 3 noci v Sunset Bungallows. Přesun lodí ze Sihanoukville trval něco přes 2 hodiny a po přivázání k molu jsme poznali, že jsme opravdu mimo cilizaci. Vesnička se sestávala z jedné cca 300m douhé „ulice“ podél moře – pojem ulice je ale opravdu eufemismus – ve skutečnosti to byla písečná promenáda obklopená z obou stran více či méně rozpadlými chatkami. Není tam elektrika, žádné motorky a internet – prostě středověk :)

Ubytování jsme měli v moc příjemném bungalovu, kousek od moře. Po západu slunce na pár hodin pustili generátor, takže odtržení od vymožeností moderní doby nebylo úplné a my mohli večer pokračovat ve sledování druhé série seriálu Hra o trůny. Jíst jsme chodili střídavě na tři různá místa – v každém měli pár židliček před domem a vařili překvapivě buď nudle nebo rýži :) Mně dělaly největší radost 4 babči, co prodávaly ovoce.  Každý den jsme si u některé z nich koupili 2 manga, meloun, ananas – prostě na co byla chuť. Úžasné bylo, že nám vše na místě oloupaly a nakrájely do pytlíku, takže my jsme pak už mohli jenom napichovat třískou z palmy a mlsat.

Potápění standardně nechávám na samostatný článek. V tomto případě je snad i odstavec přiliš. Potápěli jsme se jenom dvakrát první den a další jsem odpískal. Viditelnost tak 4 metry a dole velké NIC. Korály jsou totálně zničené dynamitem, ryby větší než 10cm vylovené a moře v podstatě mrtvé. Korunu tomu nasadila holčina, co nás dva s verčou měla na starosti – už jsem pod vodou zažil hodně, ale tak špatného divemastera snad ještě ne. Směr měnila náhodně cca každých 10 sec a to v kombinaci s téměř nulovou viditelností nevyhnutelně vedlo k tomu, že jsem většinu času prostě neměl ponětí kde je. Po 10ti minutách mi došla trpělivost, přestal ji hlídat a prostě jsem s Verčou plaval podle svého. Takže potápění v Kambodže raději neee...

Další dny jsme si užívali místní prázdnou Long beach, vyrazili jsme na výlet longtail lodičkou na Lazy beach, jedno ráno šli na trek místní džunglí (celkem jedna opička a pár hmyzů) a večer hráli Jambo (moc hezká obchodní hra pro dva). Ještě jedna zajímavost: písek na plážich tu při chůzi z nějakého důvodu „vrzal“ – podobně jako čerstvě napadaný sníh. Bylo moc příjemné a relaxující být 3 dny bez neustálého pokřikování tuk-tuk, masáž a buy from me lady a nebýt té spousty komárů (verču požrali docela dost i přes repelent), nebylo by si vůbec na co stěžovat.

0 komentáře

Moře a pláže v Sihanoukville 4.února

Sihanoukville je pár set kilometrů na jiho-východ od Siem Reap. Originálně jsem myslel, že budeme muset najít autobus do Phnom Penh a z něj pak přestoupit na další do Sihanoukville. V hostelu jsme ale na tabuli objevili poznámku o přímém nočním spoji – odjezd v 8 večer a cesta cca 10 hodin (cena 18 dolarů). Po zkušennosti s luxusními nočními přejezdy co jsme zažili v Guatemale jsem zajásal a těšil se na pohodlnou noc. Po nástupu do autobusu nás ale čekal mírný šok. Byl to asi původně zcela standardní autobus, ve kterém někdo šel, vytrhal všechny sedačky a nahradil je svařenou konstrukcí. Tím vznikl systém dvojic polo-sedících paland nad sebou. My samozřejmě vyfasovali spodní řadu. Teď už aspoň vím, jak se cítí králící v králíkárně :)

Po noci plné výmolů, divokého předjíždění a troubení jsme v 5 ráno dorazili do Sihanoukville. Skočili jsme do tuk-tuku a nechali se dovézt k Golden Lion Circle (kruhák se zlatým lvem uprostřed :), kde sídlí The Dive Shop. Na webu jsem našel, že se s nima dá nejen potápět, ale že umí i zajistit ubytování na ostrově Koh Rong. Dvě hodiny jsme museli počkat (k velké radosti místních komárů, kteří se na nás museli těšit celý rok) než se někdo objevil jenom abychom se dozvěděli, že zajistit teď nic nemohou a v podstatě nic neví. Přímý odjezd na Koh Rong jsme odpískali a místo toho šli hledat ubytko.

Nedaleko je Panda Guest House, co jsem měl vytipovaný z webu. To se ukázalo jako štastná volba – nejen, že jsme se ubytovali, ale Patrik co mu to patří nás ještě doporučil vedle k Island Divers. Ti mají základnu na ostrově Koh Rong Samloem, což je meší brácha Koh Rong a je téměř bez turistů. Zamluvili jsme si 3 noci v Sunset Bungallow – chatka hned u moře vedle vesničky, elektrika jen od pár hodin večer, prostě pohoda. Popis pobytu a potápění je v samostatném článku.

Po třech dnech jsme se vrátili do Sihanoukville, kde nás čekaly 2 dny na pláži okořeněné událostí, ze které jsou z nějakého mně neznámého důvodu Kambodžani úplně hotoví – Čínský nový rok. Asi s nimi mají společného víc než jsem tušil :) Každopádně to znamenalo nátřesk všude a záminku zdvojnásobit ceny (asi tak jako silvestr u nás na horách). My si slunění na pláži užili relativně nerušeně. Při odlivu jsme na pláži narazili na největší medůzu, co jsem kdy viděl – musela mít určitě minimálně půl metru v průměru. Já se těšil, že si i zase po roce zkusím kite-boarding, ale buď foukalo málo nebo pro změnu ze špatného směru... Kite-boarding je snad ještě horší sport na počasí než paragliding! Tím jsme ukončili náš pobyt u moře a v pondělí vyrazili minibusem do Kampotu.

0 komentáře

Kambodža a Angkor Wat 2.února

Po příjezdu na hranice casino busem jsme následovali dav a prošli thajskou celnicí. Dál jsme pokračovali zónou s honosnými kasíny až k ošuntělé boudě, kde vydávají kambodžská víza „on arrival“. Připraven internetem jsem věděl, že nás čeká vyjednávání. Oficiální cena víza je 20 dolarů. Mají to dokonce na ceduli nad okénkem. Vyplnili jsme formulář, přiložili fotky a 20 usd a podávám to celníkovi. Ten si věci převzal a prý ještě 100 bátů. Já na to „ne ne, žádný takový, cena je 20 dolarů šmudlo, konej!“. On nic neřekl, vrazil mi papíry zpátky a s ledovým klidem si zase zapnul iPad a začal surfovat po facebooku. Pochopil jsem, že tady asi nevyhraju, dal mu stovku a za 5 minut jsme měli víza. Následovala už jen krátká fronta na imigračním a my konečně byli v Kambodži.

První destinací byl chrámový komplex Angkor Wat – jedna z největších památek v celé jihovýchodní asii. Ten se nachází kousek od města Siem Reap. My jsme hranice překročili v Pot Pei. Hned za celnicí jsme naskočili do vládou sponzorovaného minibusu, který nás odvezl na místní autobusové nádraží. Cest, jak se dostat do Siem Reap, bylo několik; taxikem, minibusem nebo autobusem. My měli štěstí, že tam už na minibus čekala skupinka 5ti finů, takže jsme se rozhodli s nimi počkat – na doplnění stavu bylo potřeba ještě najít dva turisty navíc. Po hodině se ukázali rovnou čtyři – dvě dvojice z Argentiny. Minibus sice nebyl nafukovací, ale chlapci prokázali velkou dávku šikovnosti a všechny nás do něj přesto narvali. Strávili jsme tak 3 hodiny ve velmi těsném a družném hovoru o kvalitě a cenách argentických steaků :)

Před Siem Reap nás minibus vysadil vedle silnice a řidič začal rychle obvolávat spřátelené tuk-tukáře, aby si taky něco přivydělali. Já mu to trochu pokazil, protože jsem nám odchytil jednoho ze silnice a my se konečně dostali do cíle – hostelu Tropical Breeze. Cesta z hotelu v Bangkoku až sem nám zabrala téměř přesně 10 hodin, což jsem považoval za velice dobý výkon. V hostelu jsme si dohodli na druhý den tuk-tuk a vyrazili do města. Verča objevila krásy místních trhů (včetně náramků se „safíry“ za 20 dolarů, miliardy druhů šál, atd.) Centrum Siem Reap je docela hezké – plné barů, trhů (které se plynule mění z denních na noční) a celkově má i přes svojí „turističnost“ charakter. Okolí je potom plné resortů, které se skoro vyrovnají těm v Egyptě nebo Turecku. Jezdí sem evidentně hodně turistů z „bohaté“ asie – spousty Korejců, Japonců, atd. Evropané jsou v menšině.

Celý Angkor chrámový komplex má několik set hektarů. Hlavní atrakcí je samozřejmě Angkor Wat, ale v blízkém a vzdálenějším okolí je spousty dalších. Vstupné v porovnáním s místními cenami docela zabolí – 20 dolarů na osobu a den. Popisovat Angkor nebudu, web je toho plný. My první den vyrazili na „krátký okruh“ – t.j. Angkor Wat a chrámy v blízkém okolí. Turistů byly všude spousty – ostatně není divu, denně jich tu projde něco kolem 70ti tisíc! Havně výpravy korejců fotících se navzájem před každým kamenem byly nejdříve zábavné a později už mírně řečeno otravné. Druhý den jsme zvolili „velký okruh“, kde jsem se hlavně těšil na 30km vzálený Bonteai Srey. Osobně si myslím, že dva dny jsou tak akorát – chrámy jsou si hodně podobné (viz fotky) a teploty kolem 30ti moc nepřidávají. První den „krátký okruh“ bych možná doporučil absolvovat spiše na kole, které se dá v hostelu zapůjčit. Je to relativně kousek a příjemné zpestření.

Na každém chrámu se na turisty sesypou prodavači fotek, šál, obrázků, knížek, píšťalek... prostě všeho „za dolar“. Tak polovina z nich jsou děti. Verču dostala jedna holčička (6 let?) – přišla k nám, když jsme si dávali rádlera na osvěžení. Vybalila fotky a my ji automaticky posílali pryč. Tak prý „řekněte mi odkud jste a já vám řeknu hlavní město“. Verča se chytla a dolar slíbila – „czech republic a teď se děvče ukaž“. Holčina bez zaváhání nahlásila „Praha“ a my museli navalit dolar :) Já zase nechal vydělat babči, co prodávaly chlazené ovoce. Manga tu mají prostě výborná a jeden navíc musí obdivovat zručnost s jakou je dokážou oloupat a do pytlíku nakrájet. Zkusili jsme i nějaké podivné plody z palem, ale ty už tak dobré nebyly.

0 komentáře

Další cesta do asie 31.ledna

Po loňském podzimu v jižní americe jsem se letos vrátil ke své oblíbené jihovýchodní asii. Jako první zastávku si Verča vybrala Cambodžu – já jsem tam ještě nebyl, takže z mé strany zazněl nadšený souhlas. Termín začátek února byl také ideální a zbývalo už jen zjistit jak na to a na jaká místa. Dva týdny ze začátku nevypadaly jako dost času, ale nakonec to úplně stačilo – ono toho v Kambodže zase tolik k vidění není. Hlavní atrakcí je Angkor Wat a další je pak Sihanoukville u moře. Jako ideální místo pro rozjezd mi vyšel Bangkok. Vymyslel jsem okruh, kdy se do Kambodži přesuneme autobusem a přes Angkor Wat a Sihanoukville se pak z Phnom Penu vrátíme letadlem s AirAsia za pár dolarů.

Odlet z Prahy byl 30 ledna – z domova jsme odjížděli už nalehko (venku bylo kolem 10ti stupňů). Hned první zastávka v Helsinkách (letěli jsme s Finnair) nám ale připomněla jaké je roční období – přistávali jsme do sněhu a celou dobu čekání na další spoj venku chumelilo jak v ladových pohádkách. Nástup do letadla byl na čas, ale pak nám kapitán suše co půl hodiny oznamoval, že čekáme na odmrazení letadla. Po třech hodinách na nás už konečně došlo a my vyletěli za teplem.

Do Bagkoku jsme přiletěli místo v 9 ráno až těsně před polednem. Než jsme prošli imigračním bylo po jedné a to nás ještě čekala cesta ke Khao San, kde jsem nám zajistil ubytování. Cestu veřejnou dopravou z letiště už mám v Bangkoku natrénovanou. Akorát teda zrovna Khao San je v tomhle směru docela z ruky. Museli jsme 2x přesedat na jiné trasy metra/BTS a pak ještě přejít do přístavu a zbytek dojet lodí. Celé nám to zabralo dobrou hodinu a půl – taxíkem by to možná bylo o krapet rychlejší, ale přišli bychom o výhled z lodi :) Večer jsme vyrazili na Khao San road a já si konečně dal u stánku Pad Thai nudle, na které jsem se těšil od podzimu – nevím proč, ale tady je prostě dělají nejlepší a nikde jinde jsem takhle dobré nenašel.

Další den ráno nás čekalo vstávání před pátou. Venku jsme si chytili taxi a nechali se odvézt k parku Lumpini, kde jsem doufal nalézt autobus 99 – tzv. Casino Bus. Tenhle trik jsem objevil na jednom blogu – jde o to, že v Thajsku jsou zakázané kasína. Takže thajci vyráží do zóny mezi thajskou a kambodžskou hranicí, kde to vypadá jako malé Las Vegas. No a tenhle autobus je určený zaměstnancům z kasín (jede jednou denně kolem šesté ráno), ale jinak je to normální linkový autobus a dá se krásně využít pro cestu na hranice za pár babek (200 THB). Autobus jsme bez problémů našli a pohodlně usazeni v 6 ráno vyrazili vstříc Kambodže.

0 komentáře

Den v Mexico City 28.října

Přesun z Guatemaly do Mexico City byl překvapivě pohodový - pro ty co neznají, InterJet má neuvěřitelně levné letenky. Z letiště jsme se svezli taxíkem, protože jsme neměli ani mapu MC a moc tušení kam a jak. Dorazili jsme do vybraného hostelu, kde se nám poprvé na celé cestě stalo, že neměli místo. Safra, bez mapy jsme vyrazili více méně nazdařbůh napříč ulicemi a poptáváním po policistech jsme dorazili do hostalu La Tercia. Nebyl sice úplně levný, ale na tu jednu noc nás to až tak netrápilo a navíc byl asi téměř nový, protože vše bylo lepší než v hotelu.

Bylo už večer, tak jsme vyrazili do okolí najít něco k snědku. Kolem samé fast-foody, až jsme v jedné zapadlé uličce narazili na malinkou italskou restauraci. Obsluha se ukázala být ze Srbska a navíc jsme tam natrefili na polo-čecha. Z toho se vyklubal instruktor paraglidingu, který se zná s Haničkou a byl také na Cobale, když jsem tam létal já - svět je vážně malý :) Jídlo bylo výborné a k tomu corona s tequilou Don Julio Rezerva, prostě to nejlepší z Mexika!

Druhý den ráno jsme se pobalili, nechali věci na recepci a vyrazili strávit den ve městě. Aniž bychom to tušili, natrefili jsme na velice zvláštní kombinaci událostí. Zaprvé - dopoledne bylo centrum města obsazené cyklisty, běžci a podobnou havětí, protože ministerstvo sportu pořádalo "fit den". Dokonce rozdávali kola zadarmo! Bylo hezké chodit po širokých silnicích, kde se místo proudů aut proháněli lidé na všem možném.

Původně jsme plánovali využít Turibus, ale nakonec jsme se usnesli, že bude příjemnější si historické centrum obejít pěšky (a to jsme netušili, že ten den Turibus stejně nefungoval). Do historického centra jsme to měli tak hoďku. Cestou tam jsme to vzali přes Plaza de la revolucion, kde jsme vyjeli nahoru na monument (hezký rozhled) pozorovat cvičení budoucích policistů na náměstí (něco jako spartakiáda :). Procházkou jsme pak šli směr historické centrum a pomalu přicházeli na to, že tahle neděle je něčím speciální...

Proti nám totiž chodilo docela dost lidí, co drželi v náručí ruzně velké sochy ježíšů a marií. Do toho jsme začali vnímat i výrazné ozdobení některých z domů. Důvod? Halloween! Ulice byly plné lidí, umělců (třeba "socha" ducha, co za minci nechala vybrat papírek z krabičky osudu, různí artisté, kouzelník, atd...), harmonikářů a vůbec to vypadalo, že na procházku vyrazila půlka města. Obkroužili jsme památky v centru a řádně utlapkaní jsme dorazili zpátky do hotelu pro věci.

Na letiště jsme odjeli MetroBusem - byli jsme blízko stanice Insurjentes. Takže na stanici jsme si koupili v automatu kartičku, nabili na 40 pesos a odjeli na Buenavista, kde jsme přestoupili na linku 4. Ta už jede přímo na letiště. Celá cesta zabrala něco málo přes hodinu, ale i když má MetroBus většinu cesty svůj vlastní pruh, v normální dopravě by to asi bylo déle. No a cesta zpět? Letěli jsme přes Paříž, takže bylo jasné, že se něco musí (opět) pokazit. Spoj do Prahy nám samozřejmě uletěl a tak jsme místo toho museli letět přes Frankfurt a přijeli až těsně před půlnocí. Hasta la vista Mexico!

0 komentáře

Nákupy v Panajachel 26.října

Panajachel leží téměř naproti (přes jezero) San Pedra a je vzdálený cca 40 minut lodičkou. "Pana" (jak se zkracuje) je turistické centrum a podle toho také vypadá - ten tam je klídek ze San Pedra. Najít ubytování tentokrát bylo dobrodružnější než normálně. Ani ne tak kvůli nedostatku možností, jak spíš kvůli vybíravému nosu Martičky :) Nejdříve jsme zapadli do Marios Rooms - na pohled velice hezké, ale asi po hodině Martička zjistila, že tam nemůže dýchat (asi roztoči ve dřevě či co). Následovalo složité dohadování s recepční, která nám odmítala vrátit peníze. Ono také něco takového vysvětlovat bylo na moji španělštinu už hodně náročné. Nakonec jsme z ní vyrazili zpátky aspoň polovinu (i když pokoj byl úplně netknutý) a našli si náhradu v Hospedaje Sanches. Sice jsme bydleli se slepicemi (doslova, bez legrace), ale zato pokoj byl bez roztočů a cena třetinová :)

Původní plán byl zůstat jednu noc a druhý den odpoledne odjet do Antigua (abychom tam odtud pak další ráno mohli pokračovat na letiště v Guatemala City). V Pana jsme ale zjistili, že se dá jet i přímo na letiště v 6 ráno, takže jsme se rozhodli noc v Antigua zrušit a prodloužit si pobyt v Pana. Měli jsme tím k dipozici celý den.

Dopoledne jsme vyrazili do Natura Reserva kousek od města (dá se tam v pohodě dojít pěšky). Docela mile mě to překvapilo - reserva sice není velká, ale je hodně do kopce, takže obejít jejich "dlouhý trek" nám zabralo přes hodinu. Po cestě mají několik lanových mostů (v různém stupni rozkladu, takže pozor, moc nehoupat :), ale hlavně plošinu, ze které je možné pozorovat opičky a coati (něco jako jezevec). Součástí rezervace je i motýlí farma, která je ale v rekonstrukci.

Potom jsme sedli na "chicken bus" (bývalé americké školní autobusy, co tu jezdí jako veřejná doprava) a odjeli na trh ve vedlejší vesnici Sololá. Zajímavý zážitek (trh byl pro místní a já s Martičkou jsme si tam připadali jako guliver mezi liliputy :), ale pro nákupy suvenýrů nic moc (až na chili papričky). Po návratu do Pana jsme obrazili místní prodejny, nakoupili rumíky (Botran 12 let - mňam) a pokusily se nakoupit dárky domů (oba to nesnášíme). Myslím, že pohádky o dvou vysokých cizincích co platili 10ti násobek normální ceny boudou babky trhovkyně povídat vnoučatům ještě za 100 let :)

Třetí den (vstávání v 5 ráno, jak jinak :), jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt až na letiště. Pá pá Guatemalo, vítej znovu Mexico!

0 komentáře

Hippies v San Pedro 24.října

První polovina cesty (3h) z Antigua do San Pedra je nudná po dálnici, zato druhá stojí za to - maximálně drncací z kopce do kopce, ale s krásnými výhledy na jezero Atitlán. Jezero je obklopené sopkami, po obvodu má cca 100km a je i hluboké (prý místy přes 600m). Voda je docela čistá a ani moc studená, takže koupačka je možná :) San Pedro La Laguna je jedna z vesnic po obvodu. Na rozdíl od více známého Panajachel, San Pedro mělo být tiché a hippie/backpacker orientované.

Po příjezdu jsme našli místo v Hotelu Helen (zní vznešeně, ale skutečnost byla od hotelu docela daleko :) s výhledem na jezero a pak vyrazili na obhlídku. Hned v první tourist oficíně jsme narazili na dvě holčiny, co se snažily si dohodnout výlet na východ slunce. U toho jsme samozřejmě nemohli chybět, takže jsme operativně vytvořili skupinu a výlet zajistili. Mám vůbec ještě zmiňovat, že to (opět) znamenalo vstávání ve 3:15 ráno? Proč slunce nemůže vycházet třeba v poledne...

Druhý den ráno ještě za tmy jsme hodinu jeli autem a pak další půlhoďku stoupali cestičkou na tzv. Indian Head - formace na kopci přes záliv proti San Pedru. Na vrcholku "nosu" je krásný rozhled a my tam strávili snad 2 hodiny přes východ slunce a dál. Následoval návrat a dospání. Odpoledne jsme si půjčili kajaky a vyrazili na obhlídku pobřeží. Večer jsme se tři hodiny váleli v Solar Pools - jsou to betonové vany naplněné vodou ze sopečného zřídla, kterou přes den ohřívají v černých hadicích na sluníčku.

San Pedro je opravdu malinké - člověk si tam musí zvyknout, že úzká prašná cestička co vypadá jako když vede k někomu na dvorek, je ve skutečnosti normální ulice. Kupodivu je tam hodně lidí z izraele - nepřišli jsme na to proč (ale dali jsme si výborný falafel :) Hladina jezera se přirozeně periodicky zvedá a klesá - osciluje až o 30 metrů. Posledních 15 let prý zatím klesá, i tak jsme ale na pobřeží viděli spousty potopených domů a doky pro lodě byly taky provizorní kusy prken a originální betonové byly hluboko pod hladinou. Dalších 20 let a třeba budou zase na suchu :)

Ještě zmíním, že v okolí San Pedra se léta (paragliding). Z vyhlídky jsem se snažil najít startovačku, ale bohužel byla schovaná za kopcem. Uvažoval jsem, že bych se ozval místním instruktorům jestli by mě nechali proletět, ale když jsem se rozhlížel po okolí a v dohledu našel slovy jednu malinkatou přistávačku (fotbalové hřiště nad městem), tak mě chuť přešla. Hory jsou tam krásné a polétaní by tam asi stálo za to, ale viset ve vzduchu a nemít kde přistát - na to ještě nejsem do vylétaný. Navíc kukuřice tam má přes 3 metry, takže do ní nouzově přistávat by bylo jako do lesa a to ještě by určitě hned přiběhl zemědělec z mačetou :)

0 komentáře

Výstup na sopku Acatenango 22.října

Už jsem zmiňoval, že téměř neustále vstáváme brzy? Výlet na Acatenango nebyl výjjimkou. Ve 3:30 (ráno!) nás před hostelem nabral minivan a hodinu s námi drncal neuvěřitelně rozbitou silnicí do vesnice pod sopkou. Tam si nás přebral guide, který nás měl doprovázet nahoru. Nejdřív jsem nechtěl věřit, že je to opravdu náš guide - dědouškovi jsem tipoval minimálně 70 (později jsme se od něj dozvěděli, že je mu ve skutečnosti 80), ale než jsem se rozkoukal, tak děda křepkým krokem vyrazil a my měli co dělat ho dohnat. Martička měla ještě dost duchapřítomnosti popadnout kus bambusu jako berličku, co tam asi nechal předchozí turista.

Náš výstup začal chvilku před 5 ráno. Ve světle čelovek jsme vyrazili z vesnice vzhůru mezi kukuřičnými políčky cestičkou, co se víc podobala korytu potoka. Byla docela zima a celkově nevlídno, ale aspoň (ještě) nepršelo. Mezi políčky jsme stoupali dobrou hodinu, než jsme dorazili ke hranici (pra)lesa. Změna okolí byla kouzelná a i cesta vzhůru byla příjemnější. Po další hodině a půj jsme dorazili do "tábora" - t.j. místa, na kterém se kempuje při dvoudenní variantě. Upřímně, kempovat bych tam nechtěl (viz. foto). Po chvíli odpočinku jsme pokračovali ve výstupu.

Další hodina a opět následovala změna prostředí. Prales se najednou změnil v osamělé pahýly stromů, které byly o to působivější, že jsme stále stoupali v mlze a částěčně už i dešti. Když jsme konečně dorazili na okraj lávového pole, říkal jsem si, že už tam přeci  sakra musíme být! Jaký to omyl - následovala ještě dobrá hodinka plahočení vzhůru po lávovém písku a kamenech, než jsme konečně dorazili k okraji kráteru. Odměnou za těch víc jak 5 hodin námahy nám byl ... krásný výhled na mlhu kolem. Ani Fuego (aktivní sopku, kvůli které před 2ma měsíci evakuovali 30 tisíc lidí z okolí), které je hned vedle, jsme neviděli.

Dalších 5 minut stoupání po hraně kráteru a z mlhu se vynořil kříž, který značí vrchol Acatenango (4180m). Obešli jsme celý kráter a zkusili i 30 minut počkat, jestli se mraky náhodou aspoň na chvilku nerozptýlí, ale nic. V houstnoucím dešti jsme se po 11té vydali na cestu zpět. Zkratkou, která byla (jak se sluší) horší, zato delší. Chvílemi jsme klouzali po písku, chvílemi se prodírali skrz roští, do toho střídavě mrholilo nebo doslova lilo... No, byli jsme opravdu rádi, když jsme konečně kolem druhé dorazili zpátky do vesnice.

Jediný, kdo vypadal naprosto v pohodě, byl náš průvodce. Prý už tuhle trasu prošel minimálně 5000x a bežně ji chodí 2x denně když je více turistů. Já se obávám, že v jeho věku už budu schopný si dojít tak maximálně na záchod v přízemí... :) Trek to byl hezký - mít lepší  počasí, určitě bych z toho byl nadšený, takhle jsem byl jen rád, že jsme to přežili. Jako jednodenní trek je to rozhodně zvládnutelné (i když náročné).

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17

Kde se právě nacházím

flag
Česká Republika

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page