0 komentáře

Týden létání ve španělsku 14.listopadu
Komu by se chtělo sedět v Praze v inverzi, když se dá odjet do Španělska a hezky si zalétat, že? Hanka pořádala dva týdny poletování v oblasti Malagy, tak jsem se na druhý týden přidal. Ubytování jsme měli zařízené v domečku ve vesnici Algodonales. Jezdí sem už několik let, takže zná velice dobře okolí, ví co dělá počasí, kde dobře vaří a vůbec - prostě perfektní organizace.
První dva dny se přes nás valila studená fronta, takže nejdříve nefoukalo, pak zase foukalo moc, pak pršelo - zkrátka nelétavé počasí. Naštěstí je kolem spousty míst pro jiné aktivity - vyrazili jsme třeba na přehradu Montejaque. Ono tedy přehradu - člověk, který by tam hledal vodu, bude dost překvapený - žádná tam není :) Postavili ji v roce 1923 a pak zjistili, že jim někde protéká.Tak až do 1947 různě zkoušeli díry hledat a zacpávat (postupně na tom zkrachovalo několik firem), až to konečně vzdali a teď je z toho turistická atrakce. Hned za přehradou je moc hezká jeskyně, do které se dá i kus projít než zmizí pod vodou - prý tam někdo dělá caving expedice (je 4km dlouhá).
Terénů k létání je v okolí relativně dost a jsou orientované na všechny možné směry, takže pokud je počasí, vždy je kam odjet a létat. Asi nejoblíbenější je Lijar (přímo nad Algodonales) - ten má jižní, západní i severní starty a přistávačky na obou stranách. Starty jsou navíc i dost vysoko (kolem 1000m). Odjeli jsme třeba ale i na Tebu nebo dokonce až ke 100km vzdálenému El Choro - ten má zase pro změnu moc hezkou skalnatou hranu, nad kterou se luxusně svahuje. Přistávačky jsou většinou pole v různém stupni zemědělské rozpracovanosti, takže když je navlhlo, je tam opravdu radost přistávat :) Obecně se ale jinak přistává kde to jde, pokud není vyhnutí - pozor si člověk akorát musí dávat na ohrady s dobytkem. Pokud je jich tam více, tak není problém. Zato pokud se v ohradě potuluje samotný býk, tak je vychovávaný na koridu a je radno se raději pověsit na strom, jinak si člověk zahraje na toreadora - já ve své červené kombinéze bych byl nahraný úplně :)
4 dny létání nám vyšly dokonale. Už druhý den ve vzduchu se mi povedlo vytočit pár stoupáků a poletovat si nad hranou El Choro přes hodinu. Další den na Lijaru byl pak naprosto dokonalý - udržel jsem se ve vzduchu bezmála 3 hodiny v kuse a odvážně nastoupal 1600m. Poslední den už bylo počasí mírně horší, ale i tak jsem si dal ve vzduchu skoro 2 hodiny a hlavně vystoupal přes 1700m vysoko a doslova se dotkl mraků. Asi největší radost jsem měl v momentech, kdy už to skoro vypadalo, že budu muset přistát, ale zuby nehty jsem se udržel ve vzduchu a nakonec našel stoupák a zase se dostal nad kopec.
Týden mi dal hrozně moc - konečně se začínám cítit trochu jako pilot. Naučil jsem se spoustu věcí o mracích, pozorovat za letů ptáky (orlosupi - největší kamarádi pilota, co hledá stoupák :) a získal trochu jistotu za letu i při turbulenci. Navíc má paragliding jednu velkou přednost v porovnání s potápěním - na kopec je většinou jezdí až tak kolem druhé odpoledne, takže není problem večer protáhnout a ráno si přispat!

2 komentáře

Podzimní létání v Itálii 28.října
Jako čerstvě dolétaný pilot paraglidu (s tím čerstvě nepřeháním -- zkoušky jsem udělal o víkendu před odjezdem a průkaz si zařídil v úterý) jsem si chtěl zkusit zaletět také něco jiného než Ranou a nebo naviják v Solanech. Mirek s Hankou organizovali létání v Basánu v Alpách, které je vhodné i pro tak zelené piloty jako jsem já, takže nešlo odolat.
Odjezd byl mírně hektický - původní plán odjet ve středu se změnil kvůli počasí na čtvrtek. Místo kam pojedeme se měnilo v průběhu týdne několikrát - padala různá místa v Itálii, Slovinsku, atd... Prostě počasí je nevyzpytatelné a tak je třeba být flexibilní. Cesta je sice  dlouhá, ale dá se - hlavně, když jsem se nemusel podílet na řízení :) Trošku mě děsila představa přespávání na konci října v Alpách ve stanu v kempu. Ten se ale ukázal poměrně luxusní, včetně sprch s teplou vodou. Takže po příjezdu ve 3 ráno jsme přeskočili plot, postavili si stany a zalehli dospat, abychom byli připraveni začít hned ráno létat.
Nejprve jsme ráno ale museli absolvovat registraci pro povolení létat v Basanu - paní co to má na starosti by měla být zapsána do knihy rekordů jako nejpomalejší obsluha v Evropě. Tak nám uběhlo dopoledne a pak jsme konečně vyrazili na start. Nejdříve jsme zajeli na "horní" startoviště - tam první co člověk vidí je smrtelná rampa pro start lešenářů (rogalistů :). Kousek od něj je krásné startoviště - bohužel ho někdo zvládl polít naftou a kus zapálit. Navíc byly nízko mraky, takže jsme se rozhodli se přesunout na "dolní" startoviště, které sice není tak luxusní, ale zato nebylo v mracích a polité naftou :)
Celé 3 dny jsme se prali s nic-moc počasím. Na nebi ležela "deka" a termika se objevovala velice zřídka až později odpoledne. Zkusili jsme i vyjet až úplně nahoru do kopců k "památníku" (ač to nechápu, evidentně se v oblasti hodně válčilo) - ten je tak vysoko, že jsme byli kompletně nad mraky v nádherném sluníčku. Bohužel byl silný vítr a foukal nevhodným směrem a hlavně deka pod námi byla celistvá a do toho se prostě letět nedá (respektive dá, ale kdo chce v mracích vletět do kopce, když ho ani nemá šanci vidět, že...) Já jsem většinu letů měl "slety" - t.j. podařilo se mi jen velice málo nastoupávat a v esíčkách po úpatí kopce jsem postupně padal do údolí. Výjjimkou byl poslední den - to začalo odpoledne "tahat" (to je odborných paraglidistických termínů co? :) a já jsem se statečně zařadil do několika "stoupáků" a dostal se až na hranici 1000m.
Basano je pro paragliding moc hezké. Startovačky jsou upravené, přistávačka je luxusně veliká, kemp přijemný. Akorát těch lidí - třeba v neděli jsme ve vzduchu napočítali přes 70 křídel! To už je pak ve vzduchu jako na václaváku. Jinak si ale není na co stěžovat. Mají tam dokonce i shuttle, která za pár euro vozí padáčkáře na starty. No, určitě jsem tu nebyl naposledy :)

0 komentáře

Týden na turecké riviéře 14.října
Plán vyrazit na podzim za teplem byl původně myšlený pro Verču s kamarádkami - to bohužel nevyšlo, takže jsem musel zaskočit já. Můj jubilejní druhý pobyt v all-inclusive hotelu. Po trošce surfování jsem nakonec vybral hotel Gold Safran. Ten v zásadě splnil naše představy, akorát mě trochu překvapilo že nebyl přimo na pláži. Turci se z nějakého důvodu rozhodli svoji "riviéru" lemovat silnicí, takže hotely jsou odsazeny až za ní... na druhou stranu se takhle dá pohodlně procháze podél celé délky pláže.
Počasí nám nepřálo - první 4 dny bylo mírně odpudivě a jeden den dokonce skoro celý propršel. Ideální počasí na potápění jsem si myslel - ne tak ale provozovatelé Magic Dive, kteří mě nechali dva dny za sebou sedět ráno v recepci a ani se nenamáhali zavolat, že trip ruší. V úterý odpoledne už jsem nevydržel a vyrazil za nimi do přístavu, ať mi aspoň vrátí peníze - majitel mi přísahal na smrt svojí manželky (přání? :), že zítra už určitě a na 100%.. Dobrá - ve středu ráno se opravdu v recepci osobně ukázal a svištěli jsme.
No a teď potápění - upřímně, nic jsem nečekal. Ale středa překonala i moje nejhorší očekávání. Skočili jsme do vody a po hodně dlouhé době jsem neměl představu kde je dole a kde nahoře - viditelnost tak metr. Považuji za zázrak, že jsme se v tomhle neztratili a našli i zpátky loď. Na druhou stranu musím uznat, že jsem (velice letmo) zahlédl velkého rejnoka, želvu a murénu - takže uplné neštěstí to nebylo. No, po téhle zkušennosti jsem neměl moc chuť to zkoušet znovu, ale kapitán mě přesvědčil, že v pátek pojede na západní stranu poloostrova a hlavně, že po dvou dnech hezkého počasí bude i viditelnost úplně jiná. A musím uznat, že opravdu už to bylo lepší. Navíc, aby si to u mě vyžehlil, tak nás vzal do Rambo Cave - jeskyně, které má vzduchovou kapsu a jsou v ní i formace. Jinak života tam moc nebylo - docela dost fireworms, malých scorpionfish, ale to je tak vše. Navnadili mě, že se do jeskyně občas schovává místní delfín, ale na toho jsem samozřejmě štěstí neměl. Jinak ještě doplním, že cena 2 potopů včetně vybavení a oběda byla hezkých 35 euro.
No a to je k riviéře tak vše. Zašli jsme na trh, kde já jsem byl schopný přežít prvních 10 metrů a pak jsem se šel raději opíjet s Nikolkou do taverny, zatímco Verča pokračovala dál. Uprostřed prý měli ovoce a to co přinesla bylo vynikající. Hrozny slaďoučké, švestky výborné, atd... Tohle kdyby vozili k nám místo těch hrůz bez chuti ze španělska :( No a finálně moře - docela teplé (tak 27 stupňů), ale nic moc čistého...

0 komentáře

Týden v Egyptě v Sharm El Sheikh 27.června
Výlet do Egypta byl pro mne plný "poprvých" - poprvé s rodinou (Nicolce jsou teď 4 měsíce), poprvé do all-inclusive resortu a hlavně poprvé potápění v rudém moři. Cesty s prckem jsme se moc neobávali a vcelku oprávněně - Nicolka je zlatá a třeba teď tohle píšu v letadle cestou zpět a ona vedle mne spokojeně chrupe a ani při přistávání neprotestuje.
Začnu u potápění - dostal jsem od kamarádky Marty kontakt na Yassera, se kterým se ona a lidé kolem ní již několikrát potápěli. Spojil jsem se s ním emailem a pak na místě přes SMSky a opravdu mne překvapil spolehlivostí. Hned po přijezdu na hotel se za mnou zastavil a dokonce jsme si dohodli ještě ten večer noční potop. Další dva dny jsem se s ním potápěl ve dvou parcích (Ras Umm Sid a Ras Mohamed) a na finální den mi slíbil zařídit místo na lodi k vraku Thistlestorm. To bohužel nevyšlo a skončil jsem na lodi k ostrovu Tiran. Potápění v parcích bylo dobré - hlavně Ras Mohamed opravdu stojí za to. Ale Tiran mě zklamal - vrátit se po dni potápění s 10ti fotkama hovoří za vše.
Celkově ale zase tak unešený z potápění v rudém moři nejsem. Asi už mě rozmazlila asie... Korály pěkný, spousty malinkatých rybiček, přerostlé morény, hodně dravců co běžně nevídáme (trevalies, tuna, atd.) ale asi jsem neměl štěstí a žádné WOW! jako na filipínách nebo na borneu se nekonalo. Škoda toho vraku - ten vypadal, že by mohl stát za to. Ale všude lidí - na jednom místě v pohodě 10 lodí = min 100 potápěčů ve vodě. Žádné manty, žraloci a ani spanish dancer... prostě smůla. A nejvíc mě asi zklamal noční potop - z těch jsem standardně nadšený, ale tady až na jednoho přerostlého nudibranche v podstatě nebylo na co koukat.
Pobyt v 5* all-inclusive resortu byl překvapivě v pohodě. Byli jsme tam snad jediní s takhle malým prckem, ale žádný problém. Většina hostí byli hodně oplácaní britové, méně oplácaní, ale o to více sebevědomí rusové a zbytek mix všeho možného - čechů kupodivu minimum. Dostávalo mě, jak bylo trvale natřískáno kolem všech 3 bazénů (lidé prý vstávali kolem 5 ráno, aby si obsadili lehátka) a přitom na pláži bylo v podstatě prázdno. Je ale pravda, že přístup do moře není úplně ideální. Hned od pláže je mělčina tvořená kameny a korály, takže z pláže se do moře v podstatě jít nedá. K tomu slouži plovoucí molo, které končí přesně v místě, kde konči i korály a začíná hloubka (opravdu zlom). Akorát tam je ohraničený prostor tak 2m široký (rovnoběžně s pláži), takže na šnorchlování ok, ale člověk si ani nezaplave. Prý to takhle omezili nedávno kvůlli žralokům. Já osobně bych to nechal jak bylo původně, páč o pár turistů míň by nevadilo a pokud by to pomohlo s obnovou žraločí populace, jen dobře :) Mimochodem, Nicolka si poprvé vyzkoušela moře a po dvou dnech řevu si před odjezdem už ani ve vodě moc nestěžovala. Jojo, budoucí potápěčka :)
Finálně si neodpustím pár postřehů. Nejvíc mě asi dostává, jak kolem nejsou vidět v podstatě žádné egypťanky - i pokoje uklízí chlapi. Pokud už na veřejnost vylezou, tak kompletně zahalené a to včetně plavání v bazénu - na vlastní oči jsem tam jednu viděl se celý den smažit v černém neoprénu včetně kapucky. To jim (chlapům) nicméně nebrání v pokřikování po jakékoliv ženě (tohle umí snad ve všech světových jazycích - nice girl, děvuška krasívaja, cheská cholka!). Pobavil mě Yasser, který mi vysvětlil jak on (malý obtloustlý) jako instruktor musí neustále odrážet nájezdy všech jeho zákaznic, které se s ním (samozřejmě) všechny chtějí vyspat a on takový není. Jeho kamarádi ale prý tak dokonalí nejsou a všichni prý (cituji) berou ženy jako cigatery - použít a zahodit. Na druhou stranu zrovna Yasser mě opravdu mile překvapil svojí spolehlivostí, dochvilností a celkově dobrým přístupem. Pokud se někdo chystáte do Sharm El Sheikh, dejte vědět a rád vám předám kontakt. 
Tak nevím - celkově ten týden určitě stál za to, ale že bych si z toho potápění cvrknul do kalhot, to opravdu ne. Možná by za to stálo nějaké to "safari" - pár dní na lodi někde dál od lidí... Málem jsem zapomněl zmínit ještě jednu neuvěřitelnou věc - podařilo se nám přejet Prahu z Vysočan až na letiště za 25 minut a stáli jsme přesně na 3 červených!

2 komentáře

Manila podruhé 13.května
V Manile jsme (záměrně) mnoho času netrávili. Už loni z cesty s Ondřejem mě jako město absolutně nezaujala a tak jsem se náš čas tam snažil minimalizovat. Po příletu jsme museli pouze strávit noc, takže jsme vyrazili na "drink před usnutím" a tím dobrodružství skončilo. Pak jsme ještě manilou dvakrát prolétali - bohužel najít přímý let mezi ostrovy je v podstatě nemožné (sem dam se dá letět přes Cebu, ale to je výjjimka), ale to se náš pobyt omezil na oběhnutí kolečka v terminálu. Mimochodem terminál pro domácí lety je krásný nový a moderní, zatímco terminál 1 pro mezinárodní lety mi připomíná pražské hlavní nádraží před 10ti lety.

Vzhledem ke "spolehlivosti" spojů jsme se usnesli, že bude bezpečnější do Manily přiletět den před naším odletem do Prahy, abychom měli rezervu na případné problémy. Vše nakonec vyšlo v pohodě a mohli jsme tak v centru strávit další přijemný večer (opět s pár drinky před usnutím :) Druhý den jsme odlétali až o půlnoci, takže jsme měli celý den na courání. Loni jsme s Ondřejem nějak nestihli zajít do historického centra Intramuros, tak jsme se tam vypravili teď s Pephánkem. Problém byl, že teplota už dopoledne byla přes 35C a vzduch se ani nehnul. Takže jsme se doploužili do Intramuros, oběhli povinné kolečko a pak se usnesli, že tohle nám za to opravdu nestojí a hezky po západním způsobu zapadli do místního klimatizovaného supermallu. Jediným opravdovým  přínosem tak byl pouze fakt, že jsme si tam koupili nějakou domácí lihovinu stylově umístěnou v kokosu :)

0 komentáře

48 hodin na ostrově Camiguin 11.května
S nápadem zajet na Camiguin přišel Pephánek - dostal doporučení od kamaráda a po prozkoumání informací na webu jsem ho nadšeně zařadil do itineráře. Cesta není úplně jednoduchá, ale zvládnutelná. Letěli jsme z Manily do Cagayan de Oro a přespali v Golden Pension House. Dostat se z COD na Camiguin je totiž možné dvěma způsoby. Buď jet fast ferry z COD v 8:30 ráno s Paras (v Binone přistane kolem 11:30) nebo jet z COD autobusem cca 2 hodiny a tam přestoupit na standardní ferry (celkem cca 4 hodiny cesta). My jsme možnosti zkombinovali; tam jeli s fast ferry a zpátky kombinací ferry a autobusu. Po připlutí do Binone jsme skočili do vanu a po dalších 45 minutách dorazili do Mumbajao (hlavní město ostrova) a tam už jen přesedlali na tricycle a nechali se vyhodit před Jasmin by the sea.

Plán byl najít si ubytování až na místě - Jasmin podle recenzí na webu vypadalo sympaticky. Problém byl v tom, že měli plno. Snažil jsem se sympatické recepční namluvit, že jsem osobním přítelem majitele (nezabralo) a pak jí dokonce nabídl sňatek pokud nás ubytuje (taky nevyšlo, prý je vdaná :). Každopádně nám alespoň doporučila zkusit se zastavit vedle v Sea Scape, což se ukázalo jako taky hezké místo a dostali jsme dokonce chatku s balkónem hned u moře. Jediný problém byl, že si ji před námi zabrala kolonie komárů a ti si občas přizvali na návštěvu šváby a další havěť. Pephánek se první noc moc nevyspal a zjistil smutnou pravdu - totiž, že repelent z čech na místní komáry sice zabírá, ale jen když se nepotí... což bez klimačky bylo těžké a tak měl noc velice krušnou :) Já byl z nějakého důvodu v pohodě - možná jim nechutnají vegetariáni :)

Potápění jsem si dohodl s Johnys Dive shop - dohodl jsem si hned ten večer noční potop a další dva na středu. Na noční potop jsme vyrazili na Sunken yacht - byl jsem pouze já a místní divemaster, ideální kombinace. Potop byl naprosto neuvěřitelný - tolik havěti jsem neviděl snad nikdy. Už jen to, že jsem nafotil více než 150 fotek mluví za vše. Jediným problémem se ukázal můj regulátor. Začal zlobit už na Boracay, ale tady to gradovalo - hlavní regulátor mi nabíral tolik vody, že bych se utopil. Octopus zase pro změnu vzduch trvale vypouštěl, takže jsem po 80ti minutách už byl na absolutní nule. Z posledního nádechu jsem ještě vyfotil krabíka, udělal out-of-air signál divemasterovi a z 5ti metrů vyplaval. Měl kliku, že kolem zrovna nebylo nic zajímavého na focení, jinak bych se mu přisál na octopus a bylo by - s Ondřejem to už máme nacvičené :) Druhý den jsme se potápěli na Old Volcano a White Island - obojí krásná místa se spoustou života a korálů. Camiguin se tím u mě na žebříčku dostává těsně za Sipadan (Borneo), v některých ohledech dokonce před (třeba korály mi tady přišly snad tak krásné, jako White Wall na Fiji). Pephánek si u toho zašnorchloval a taky byl nadšený - dokonce si užil i velice blízké setkání s mořským hadem a jeden z nich měl málem plno v kalhotech :)

Jinak je Camiguin opravdu hodně "laid back" - minimum turistů, minimum provozu, prostě parádní ostrov. Je tu spousta zábavy i mimo potápění. Zajeli  jsme se podívat na jeden z vodopádů, večer jsme  ohřáli kosti v místním teplém pramenu, atd... Ani tady jsme se nevyhnuli zážitku s karaoke - tentokrát nepomohlo ani zvyšování tolerance alkoholem, bohužel :) Cestu zpět do COD jsme zvládli úplně úžasně - trvalo nám to se všemi přestupy a čekáním necelých 6 hodin. Letadlo samozřejmě mělo zpoždění, ale to už tak nějak patří ke koloritu cestování na Filipínách.

Nedá mi to a ještě zmíním jednu zábavnou věc. To, že asiaté milují karaoke je všeobecně známé. Cebu Pacific navíc během letu pořádají soutěž pro cestující - pamatuji si z loňského cestování s Ondřejem, že karaoke bylo jejich oblíbené. Kdo se přihlásil a zazpíval něco do mikrofonu letušek, tak dostal jejich propagační předmět. Letos bohužel už přešli na jinou soutěž (ukazování vyvolaných předmětů), což je velká škoda, protože jsme s Pephánkem nastudovali a měli připravenou českou klasiku Lížu p... - naším plánem bylo naučit refrén celé letadlo :)

0 komentáře

Tajfun místo whalesharks v Donsolu 7.května
Na whalesharks v Donsolu jsem byl už vloni s Ondřejem - byl to jeden z nejlepších zážitků a protože je to jen šnorchlování, byl to ideální cíl i pro výlet s Pephánkem. Původní plán byl v pátek přeletět z Boracay přes Manilu do Legaspi a dojet do Donsolu, v sobotu si užít whalesharky a v neděli odletět dál. Plán hezký, ale Legaspi je pro mne asi prokleté. Už loni s Ondřejem jsme tam neplánovaně uvázli o den déle a letos to dopadlo ještě hůř.

Přejezd do Donsolu jsme zvládli v pohodě - akorát letos jsme neměli kliku na odvoz z letiště, takže jsme museli tricyklem na autobusové nádraží a pak jet naštosovaní vzadu v maličkém vanu. Přespávat jsme chtěli zase v Giddy's, které se nám vloni s Ondřejem osvědčilo. Potud vše v pohodě. Večer jsme ještě zašli do "místního" baru - hrála tam docela dobrá kapela a i karaoke osazenstva bylo vyjjímečně akceptovatelné. I když to mohl mít také na svědomí rum Tanduay, který (jak jsme zjistili na vlastní kůži) se místo po panácích objednává po lahvích :) No, aspoň se nám pak dobře spalo.

Problémy začaly v sobotu ráno - vyrazili jsme do whaleshark centra, odkud vyjíždí lodě a zjistili, že máme smůlu. Vše bylo zrušeno, protože měli hlášen první stupěn pohotovosti kvůli tajfunu Bebeng. Bylo zataženo, ale nefoukalo ani nepršelo, tak nevím co bláznili :( Tím naše smůla začala. Vrátili jsme  se pak do Giddys a přemýšleli co dál. Nakonec jsme se spojili se skupinkou 3 holek a vyrazili do Legazpi na výlet - holky měly hodně podrobného průvodce a našly, že tam někde v okolí jsou jeskyně, ve kterých se dá prý koupat. Cestou začalo pršet, což byl první z problémů. Druhým bylo, že jsme po dvou hodinách cestování zjistili, že průvodce není úplně přesný a čekalo by nás ještě další minimálně hodina různých přestupů a navíc si holky nějak nepřečetly, že je to pak ještě 3km pěšky od silnice a do jeskyně je potřeba vlastní baterka, páč je u někoho na zahradě :) Jojo, nechat plánování výletu na ženských je prostě hazard... Otočili jsme to teda zpátky do Legaspi, cestou se aspoň zastavili pěkně promoknout v ruinách kostela Cagsaua. Zpátky do Donsolu jsme dorazili až za tmy a počasí se evidentně zhoršovalo.

V noci na neděli už vypadla elektřina, lilo jak z konve a fučelo - tajfun se dostavil. Probudili jsme se v 6 a já uplně nejdříve volal na Cebu Pacific Air, jestli je náš let v 10:40 stále platný - prý ano. Tak jsme se rychle sbalili a vyrazili na autobusové nádraží. Tam bylo totálně vymeteno a stál tam jeden osamělý autobus. Po chvíli diskuse s lidmi na místě jsme se dozvěděli, že nic nejezdí, protože je zatopený most přes řeku - jedinou cestu z/do Donsolu. Ale pak přišel řidič autobusu, prohlásil "no problem" a vyrazili jsme na cestu. Následující video je z přejezdu mostu - jednu chvíli jsme cítili jak ho začíná voda unášet ke straně...



Naprosto neuvěřitelně se nám povedlo na letiště dorazit včas, jenom abychom zjistili, že všechny lety jsou zrušené. Ach jo, jako bych se jich 3 hodiny předtím neptal po telefonu. Další den (pondělí) se prý létat také nemělo, takže nás přebookovali na úterý. Rozhodli jsme se zůstat v hotelu u letiště - byl levný a relativně čistý a hlavne blízko (pořád pršelo jako o život). To se ukázalo jako výborný tah - v pondělí ráno nás probudil zvuk přistávajícího letadla. Rychle jsem vyběhl na letiště a zjistil, že se oproti plánu už zase normálně létá. Povedlo se mi nás dostat na waiting-list prvního odletu. Nakonec jsme tedy a) neviděli whalesharky, b) ztvrdli v Legaspi o den déle, ale mohlo to být horší... Opravdu by mne zajímalo, co se stane, až sem přijedu příště - například ještě jsem neviděl soptit ten aktivní vulkán nad městem :)

0 komentáře

Potápění a kitesurfinig na Boracay 5.května
 Když jsem plánoval naši dovolenou s Pepánkem, tak jsem Boracay vybral jako ideální místo, kde si můžeme zkusit kite-surfing, já se můžu potápět a i Pepíno si tam nějakou zábavu najde když já budu pod vodou. Tošku mě děsily zkazky, že je to hodně komerční ostrov, plný turistů, atd. Ve finále to bylo ok. Ve srovnání se zbytkem Filipín to opravdu komerční je, ale z pohledu západu nijak strašně a když se člověk drží ve správných místech, tak ani těch turistů není zase tolik.

  Dostat se na Boracay není složité - nejlépe letět z Manily do Caticlan. Tam si nás hned osvojila babča na letišti, páč zjistila, že nemáme zajištěné ubytování a tudíž z nás kouká provize :) Takže z letiště 5 minut tricycle (filipínská obdoba taxíku - akorat je to motorka, vlastně spíš sídecar), pak 15 minut lodí už na ostrov boracay a tam zase 15 minut dalším tricyclem do "boat station 3". Celá západní strana ostrova je jedna dlouhá pláž (white beach). Na severu je BS1, uprostřed BS2 no a dole právě BS3. Tam je to nejméně "rozvinuté" a tedy i ubytování nejpříznivější a ne "resortoidní". Nakonec jsme si vybrali Orchids Place - doporučovali to mém průvodci a po ověření na místě jsme to shledali uspokojivé. Já jsem dokonce smlouval o cenu! Zcela po asijském způsobu a dostal nás z původních 2500 PHP na už přijatelných 1800 PHP :) 

  No a teď k zábavě - začnu u potápění. Dive-shopů je kolem pláže spoustu - všechny drží v podstatě stejné ceny, takže jsem podle sympatií vybral nám nejbližší Dive Guru. Udělal jsem s nimi dvakrát různé korálové útesy - upřímně jsem byl docela zklamaný. Buď už jsem zmlsaný nebo nevím, ale prostě nic moc. Další den jsem zkusil drift-dive, co dělají v kanálu mezi ostrovy. Zase zklamání - nebylo tam až na žraloka zalezlého daleko pod převisem nic. Adrenalin z driftu už taky není co býval a navíc ve 30 metrech to je na 20 minut. No ale finálně, noční potop, to nikdy nezklame. Takže vrak (umělý - rybářská loď) a tentokrát konečně bylo co fotit. Akorát zase ten čas - je v 27mi metrech, takže už po 35 minutách byli všichni hotoví a já musel s nima :(

  A konečně porádná zábava - kitesurfing. Zkusili jsme si to u ocean republic - sympatický filipínci, takže nebyl důvod cpát peníze frantíkům co měli shop vedle :) První den ráno jsme nejdřív zkusili malý a pak střední kite(opravdu nevím jak tomu říkat česky - draci to nejsou a křídla taky ne...). Odpolední lekce moc nevyšla,  nefoukalo, takže pepínův instruktor to po půl hoďce vzdal úplně a já jsem sice se svým pokračoval celou hodinu, ale bylo to trápení. Další den v 7 ráno to už ale stálo za to. Můj instruktor se usnesl, že mi ty dvě hodiny minulý den stačily na to, abych zkusil board, paráda. Pepánek ostatně po chvíli už zkoušel taky :) Je to děs - koordinovat držení kitu stabilně nad sebou, do toho obouvat board, pak nabrat kitem sílu a rozjet se... no, mě se povedlo jednou ujet tak 10m. Zbytek byly více či méně úspěšné pokusy, kdy jsem polykal hektolitry mořské vody a sůl měl i v .... prostě všude. Ale paráda, určitě to stojí za to.

  Jinak jsme toho za ty 3 dny už moc dalšího nestihli. Prověřili jsme pár místních barů - našli jsme si i jeden náš oblíbený, kde jsme se pak zastavovali každý večer. Majiteli jsem vysvětlil, že tohle přesně je můj sen - mít malý bar přímo na pláži a že ho od něj jednou koupím :) Na stvrzení přátelství nám pak při odchodu nalil jeho speciální drink "dynamite". Dobrůtka!

0 komentáře

Manila 25.února
Úplně poslední zastávkou v naší cestě po Filipínách byla Manila. Ne, že by nás to tam nějak zvlášť lákalo, ale potřebovali jsme den rezervu pro případ potíží s lety z Coronu - po zkušennostech z Legaspi jsme nechtěli nic rikovat. Najít ubytování nabyl problém - nechali jsme se dovézt do "centra" a hned v druhém hostelu sehnali pokoj za pohodovou cenu. Ještě ten večer jsme vyrazili hledat midgets (trpaslíky?). Pro vysvětlení - Patrik nás naočkoval, že prý slyšel, že je v Manile bar, kde jsou trpaslíci. K mému překvapení jsem našel bar "Hobbit house" v průvodci - prý ho založil nějaký fanoušek pána prstenů. Takže jsme do baru zašli, dali si relativně dobrou večeři, nechali se obsluhovat midgets a na závěr koupili Mirečkovi (měří 2m) tričko s nápisem "Co je malé, to je hezké". Já na něj plánuju ještě přidělat velkou šipku ukazující dolů k pasu :) Velkým překvapením byla nabídka všech možných piv a to včetně českých.
Druhý den jsme nejdříve dopoledne strávili koukáním na hokej naši vs. finsko a po velkém zklamání vyrazili na snad jedinou památku v Manile - čínský hřbitov. V průvodci o něm píšou, že je to nejlepší bydlení v Manile a po příchodu jsme pochopili, co tím myslí. Hřbitov je totiž v podstatě město. Má svojí bohatou čtvrť, bytovky... Hrobky jsou postavené v doslova domech - ty v sobě navíc mají toalety a zázemí pro rodinu, když přijdou mrtvé navštívit a dát si v hrobce piknik (opravdu). Ti nejbohatší si dopřáli pro posmrtný život i klimatizaci. Průvodce nám s radostí líčil kolik která hrobka stála - ty levnější jsou už za 500 000 Kč, dražší jsou i přes milion.
Samostatným zážitkem byla návštěva spalovny. Nás by tam v životě nenapadlo jít, ale  průvodce nás tam v podstatě dostrkal a v zápětí se nás ujal spalovač a provedl nás zázemím. Dozvěděli jsme se, že spálení jednoho nebožtíka trvá hodinu a půl, stojí jenom 4000Kč a každá pec jich zvládne kolem 6ti denně. Spaluje se pomocí dieselu a elektřiny. K naší nevíře neskončilo u ukázky "vjezdu" do pecí - zavlekl nás i do zadní části k pecím, kde nám jednu otevřel a železným hráblem naaranžoval spalované kosti tak, abysme viděli hrudní koš. Korunu všemu nasadil jeho kolega, který akorát vybíral popel z pece vedle a vesele nám strkal před nos to co vyhrabal.Uf, ještě teď se z toho vzpamatováváme...
Jako kompenzaci za ten šok jsme si na konci mírně vystřelili z průvodce. Evidentně často provází čechy, tak nás poprosil o překlad dvou frází. Výsledek můžete vidět na obrázku. Škoda, že nebudeme u toho, až s tím někoho přivítá :) Ondřej si chtěl koupit čínský čajový set a žil v představě, že ho musí mít i na Filipínách v činské čtvrti. Já už jsem jich v asii pár viděl a byl jsem mírně skeptický, ale proč to nezkusit. Najít chinatown nám chvíli trvalo - lidé nás posílali od čerta k ďáblu (téměř doslova), ale k čajovému setu jsme se nejblíže dostali v "tea house", kde servírovali čaje z pytlíku do bakelitových kalíšků. Při procházení trhy jsme budili pozornost a "hey Joe" (pravděpodobně pozůstatek z doby, kdy tu byli američtí vojáci, kterým se říkalo "G I Joe"). Notně uondaní jsme to po třech hodinách vzdali.
Nezmar Ondřej se pak ještě sebral a vyrazil do Mall of Asia, což je (prý) největší nákupní centrum v Asii. Vrátil se po třech hodinách s půlkilovým pytlíkem jedlých kaštanů, takže úspěch neslavil ani tam. Já si mezi tím dal sprchu, večeři a masáž, takže jsem byl podstatně spokojenější :)
Další den už pak byl ve znamení přesunu zpátky domů. První let jsme měli z Clarku, který je cca 80km na sever do Manily. Přesun autobusem trval přes 3 hodiny - doprava v Manile je neskutečná. Letěli jsme s AirAsia přes Kota Kinabalu do Kuala Lumpuru. V Kota Kinabalu jsme měli hodinu na přestup a stihli jsme to doslova na minutu - AirAsia umí odbavit pouze na jeden let, takže jsme museli projít imigračním a čekat na kufry. Ještě, že jsme dva - zatímco ja vyhlížel kufry, Ondřej nás oba zacheckoval. Další spojení na Istambul a pak Vídeň také vyšly, takže jsme překvapivě vše zvládli a Kačka si nás odvezla do Prahy...

0 komentáře

Potápění v Coronu 24.února
Coron byl naší poslední potápěcí zastávkou na Filipínách. Pracuje tady pro Sea Dive náš kamarád z Bermud Patrik, kterého jsme už pár let neviděli a měli jsme tak hodně co dohánět. Potápění je tady vyjjímečné tím, že se chodí hlavně na vraky. 24 září 1944 si sem zaletěli američané vyřídit účty se schovanou japonskou flotilou a potopili 6 velkých a několik menších lodí. Viditelnost není úplně ideální a vraky jsou navíc relativně hluboko (kolem 30ti metrů), ale většina z nich je i po těch letech hodně zachovalá a pro potápěče opravdový ráj.
Potápění jsme měli s Patrikem dohodnuté na tři dny (3 potopy denně) - dostali jsme se tak na všech 6 velkých vraků a jako bonus viděli i něco navíc. První den jsme viděli Akitsushima a TaiEi Maru - to se s námi navíc mohl potápět i Patrik a protáhl nás svými oblíbenými místy. Hned na začátku třeba od kormidla skrz otvor pro hřídel šroubu - nic pro klaustrofobiky :) Posledním potopem pak byla menší gunboat u ostrova Lusong - krásně porostlá korály a plná života. Nad vrakem plavali i šnorchlaři a několik z nich hamtalo po části, co byla cca metr pod hladinou. Měl jsem obrovskou chuť k nim zespoda připlavat a stáhnout jim šmejdům plavky - udržel jsem se, ale zpětně toho lituji :)
Druhý den už musel Patrik učit, takže se nám věnoval jeho kolega Mark (australano-filipínec). Viděli jsme vraky Arako a Olympia Maru - oba opět nádherné a plné míst k prozkoumání. Jenom kdyby to nebylo tak hluboko - můj počítač suunto stinger je mimořádně konzervativní, takže jsem pravidelně končil v "deku" (t.j. musel jsem povinně dělat na několik minut zastávku v 5ti metrech) přes 10 minut a závistivě koukal, jak ostatní lezou na loď a baští mi oběd :) Docela mile nás překvapil třetí potop dne - CYC reef - byl plný nádherných korálů a člověk občas našel i něco opravdu zajímavého z havěti.
Třetí a poslední den jsme se s Ondřejem shodli, že nesmíme "spadnout do deka" - t.j. potápět se opravdu pouze do limitu, protože nás další den dopoledne čekal let do Manily. Nakonec to bylo v pohodě - vraky Kogyo Maru a Tangat jsme zvládli prolézt i bez doprovodu a těšili se na bonus. Tím bylo potápění v jezeru Barracuda lake. Je na ostrově kousíček od Coronu a mělo pro nás dvě lákadla. Prvním byly jeskyně - bez výbavy jsme do jedné jenom pár metrů "nakoukli", ale i tak to byl zážit úžasný. Druhá a snad ještě lepší zpráva byla, že teplota vody v jezeře cca 10 metrů pod hladinou najednou prudce vzrostla až na neuvěřitelných 35C! Něco jako plavání v obrovské vaně. Akorát potom dělat safetystop zpátky ve 29C "studené" vodě nějak není ono :)
Coron jako takový je malé, špinavé a celkově nevzhledné městečko. Díky Patrikovi jsme ale viděli i něco navíc. Jeden večer jsme zajeli se naložit do horkých pramenů (což je mimochodem v 30ti stupňovém teple kolem mírně uchylné). Další večer jsme zašli zapít narozeniny přítelkyně Marka do (dle Patrika) nejhorší diskotéky na Filipínách a hodinu vydrželi poslouchat příšerný "zpěv" dvou přítomných ladyboys. Poslední ráno jsme se vypjali k heroickému výkonu, vstali v 5:30 a vyběhli 700 schodů na kopec nad Coronem, kde starosta za peníze z daní dal vstyčit obrovský kříž. No, minimálně ten východ slunce opravdu stál za to. Už ani nezmiňuji, že kolem nás snad všude byli češi/slováci... člověk aby se bál promluvit :)
Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page