0 komentáře

DMZ - Demilitarizovaná zóna 11.listopadu
O válce ve Vietnamu jsme toho ani jeden moc nevěděli. Filmy jako Rota a Apokalypsa člověku moc rozhled nepřidají, tak jsme se rozhodli vyrazit na jednodenní výlet do DMZ (demilitarizovaná zóna). V krátkosti - Vietnam ovládali Francouzi, ale Vietnamci se začali bouřit a chtěli je vykopat pryč. Chvíli se prali a ve finále to skončilo tím, že Frantíci dostali na zadek a dohodli se v Ženevě na míru (v roce 1954). To vedlo k rozdělení Vietnamu na severní (více komunistickou) a jižní (více západně orientovanou) část. Mezi nima vedla řeka a kolem ní byla právě DMZ. Když se pak mezi sebou severní a jižní část začaly mydlit, tak právě tady byly nejhorší boje. V DMZ v průběhu války vybudovali Američani různé základny, ze kterých je VC (vietcong - vojáci severního vietnamu) postupně vytlačovali. Horory, co se tu děly asi všichni známe z filmů.
V rámci výletu jsme navštívili několik památníků a historických míst. Jedno ze zajímavějších byla základna Khe Sanh - ta je na malém kopci a VC tady dal Američanům pořádně zabrat. Nyní je tu muzeum s pár vrtulníky, tanky a dobovými fotografiemi. Ty jsou úsměvně jednostrané - ukazují zásadně "prchající americké vojáky", "plačící američany" a štastné vojandy VC.
Druhá zajímavá zastávka byla na tunelech Vinh Moc - tuhle oblast američané neustále bombardovali, takže se Vietnamci během několika měsíců doslova zakopali pod zem. Tunely jsou na několik pater, mají v sobě malé místnůstky, ve kterých lidé žili, porodnici, školu, atd... To vše samozřejmě ve verzi pro Vietnamce - t.j. velikostně tak pro panenky. V rámci osvěty po válce tunely rozšířili tak, aby se tam protáhli i západní turisté :)
Celkově byl výlet mírné zklamání - z celého dne jsme strávili tak 10 hodin v autobuse a 2 hodiny na místě. Ty cesty autobusem jsou ve Vietnamu opravdu šílené... :(

0 komentáře

Pagody a hrobky v okolí Hue 10.listopadu
Hue je historické město cca uprostřed Vietnamu. Většina turistů sem jezdí tzv. Open Busem, což je normální autobus, ale s většími sedadly a úpravou tak, aby se v nich dalo i trochu spát. Problém je, že cesta z Hanoi trvá v ideálním případě 14 hodin (realisticky tak 18) a díky stavu Vietnamských silnic, neustálému troubení a zastavování si o spánku můžete jen nechat zdát (to se mi povedlo :) My jsme ale na tohle příliš zhýčkaní, takže jsme místo toho hezky pohodlně přeletěli letadlem.
První den jsme si půjčili motorku a vyrazili na cestu po památkách v okolí. A že jich tam je! První jsme zastavili na Thien Mu pagodě, což není žádný zázrak. Pak jsme vyrazili k první hrobce Ming Mang - podle ručně načrtnuté mapy kterou nám dal děda, co nám půjčil motorku, jsme zhruba tušili kde jí najít, ale evidentně jsme někde špatně odbočili, takže po pár kilometrech jsme se ocitli na břehu řeky na cestičce, kterou bych dal tak na horském kole. No, vše dobře dopadlo, místňáci nás nasměrovali a ve finále jsme všechny hrobky objevili. Akorát nám cestou docházel benzín, tak jsme zastavili u jedné babči, co ho v petkách prodávala u silnice - nenapadlo mě se jí zeptat předem kolik stojí, takže si pak drze řekla o nehorázných 20tisíc (20 Kč)... Kačka by se s ní hádala, ale na mě bylo příliš teplo, tak jsme zaplatili a vyrazili dál - babča podlě mě zavřela krám a šla se někam opít radostí :)
Obrazili jsme tři různé hrobky - i když pod termínem hrobka je potřeba si představit plochy o velikosti velikého parku. Stavěli si je místní císaři, když Vietnam obsadili Francouzi a oni tak v podstatě němeli nic lepšího na práci. Některé prvky mají společné - například každá má před vchodem do hlavní pagody sochy slonů a strážců. Jinak je ale každá úplně jiná, takže se rozhodně vyplatí si je projet všechny.
V Hue samotném je pak Citadela, což byl příbytek císařů, císařské opevněné město uvnitř normálního města. Hodně s ním zacvičila válka  - velké části jsou úplně zničené, ale pár pagod se relativně zachovalo a Vietnamci je za mezinárodní pomoci průběžně opravují. My jsme si navíc návštěvu načasovali tak, abysme tam viděli i ukázku místního divadla. V zásadě je to hodně podobné tomu, co jsme viděli třeba na Bali, ale hudba není tak monotónní. Navíc si evidentně umí i dělat legraci - v jednom "čisle" se na jeviště vyhrnuli dva draci. Nejdřív se chvíli vlnili a pak se začali jako očuchávat. Když pak jeden začal lézt na druhého zezadu, podívali jsme se s Kačkou na sebe, jestli oba chápeme scénu stejně. A taky jo, chvíle vrtění a pak z jednoho vypadl malý dráček. Moc roztomilé :)

0 komentáře

Dračí zátoka (Ha Long Bay) 6.listopadu
Stejně jako do Sa Pa, i do Ha Long Bay jsme vyrazili v rámci organizovaného zájezdu. Ono ani není moc na výběr. Typický itinerář je třídenní - první den je na lodi s přespáním, druhý den na ostrově Cat Ba s přespáním v hotelu a třetí den návrat. Nám se povedlo narazit na cestovku (Kangaroo Cafe), co místo přespání v hotelu na Cat Ba nabízela pobyt na Monkey island s přespáním v bungalovu. To se ukázalo jako velice štastné, protože jsme tak alespoň na půl dne unikly hordám ostatních turistů a to ani nemluvím o romantickém večeru s táborákem na pláži :)
Přijezd do Ha Long Bay byl vcelku očekávaný šok. Spolu s námi tam autobusy dopravily cca půlku Evropy a tomu odpovídal i počet lodí připravených ten nával turistů pojmout. Všechny vypadají téměř stejně, kombinujíc "tradiční" design s úpravami pro komfort turistů. Pár z lodí dokonce i vytáhlo plachty, ale ty jsou opravdu jen pro parádu - vesele s nima jely proti větru, popřípadě i kotvily :) Ubytování bylo velice hezké, akorát večer se ukázalo, že kabiny u zádě jsou v zásadě neobyvatelné, protože tam je umístěn generátor, co jede přes noc na plné pecky kvůli klimatizacím. My byli na přídi, takže nám hlavy na polštářích jen mírně vrněly, ale jedna dvojice s kabinou vzadu přes noc ztratila nervy a raděli spali nahoře na palubě :)
První den nás vzali do jeskyně, o které nám průvodkyně tvrdila, že jí nějací Francouzi našli v roce 1993. No nevím, po jeskyni bylo spousta podpisů s letopočty a zahlédl jsem tam mimo jiné i 1936 a podobně, tak bych jí to moc nevěřil, Jeskyně je navíc celá vybetonovaná a osvícená jako diskotéka, takže zážitek je to opravdu nezapomenutelný. Pak byly na programu kajaky - loď nás vyklopila u půjčovny, kde nás postupně nasáčkovali do kajaků v různém stádiu rozkladu a se slovy "máte 20 minut" nás poslali pryč, paráda! Finálně mělo nastat plavání, ale když jsme viděli jak "čistá" voda je kolem, tak se do vody odvážilo jenom pár Šýcarů. Druhý den nás loď vyklopila na ostrově Cat Ba a následoval výšlap na jeho nejvyšší kopec, kde je i rozhledna. Procházka sama o sobě by nebyla špatná, kdyby v tu samou chvíli nešli všichni turisti z okolí. Takhle jsme si přišli jako ve frontě na banány před 30ti lety.
Odpoledne jsme se konečně přesunuli na Monkey Island, což se ukázala být oáza klidu. "Resort" tam měl cca 10 bungalovů a soukromou plážičku, takže nás tam bylo celkem tak 16 turistů. Voda sice pořád měla do čisté daleko, ale alespoň na zaplavání to bylo a válet se na pláži byla taky přijemná změna :) Odpoledne jsme se za pomoci místního guida vyšplhali přes kopec na "oficiální" pláž, kam vozí všechny turisty, co přespávají na Cat Ba. Jsou tu k vidění i opičky, podle kterých se ostatně celý ostrov jmenuje. Večer následoval zlatý hřeb - na pláži nám založili táborák, takže jsme poseděli a popovídali. To by nebylo zase nic tak úžasného, kdyby se později nezjevil Boris. Byl v doprovodu dvou Marfušek a jako správný RUS držel v ruce pet-flašku plnou vodky. Kolik jí měl už v sobě si netroufám odhadovat. Po příchodu se svalil na jednu z malých plastových židliček, která hned zajela napůl do písku. Chvíli dumal, pak se vztyčil a zařval, že je Boris a kdo jsme my! Tak jsme se mu postupně představili a na to on, že mu každý musíme zazpívat. Sám začal hezky tradičně sovětskou hymnou - ten den bylo totiž výroči VŘSR! :) Němci se vytasili s nějakou písničkou pro děti, která Borise evidentně neuspokojila, ale já jsem ho nadchnul - zazpíval jsem mu jednu sprostou písničku, co jsme se naučili v hodinách ruštiny na škole. Po dozpívání se zakabonil a na chvíli se odmlčel, aby v zápětí začal zpívat lkavou až truchlivou píseň za doprovodu Marfušek... povedenější večer jsme si nemohli přát :)
Poslední den už nás jenom dopravili zpět na loď a pak autobusem odvezli zpátky do Hanoi. Upřímně, kdybysme nezůstávali na to Monkey Island, tak bych byl celým výletem opravdu zklamaný - takhle jsem byl zklamaný jenom trochu...

0 komentáře

Domorodé vesnice v okolí Sa Pa 3.listopadu
Výlet do Sa Pa byl první z řady organizovaných akcí, která nás ve Vietnamu potkala. Cesta tam i zpět trvá kolem osmi hodin vlakem, ale jezdí se přes noc a lůžkovým vagónem. My jsme se navíc před odjezdem posilnili několika skleničkami místního piva, takže jsme cestu prospali jako nemluvňata :) Do Sa Pa jako takové jsme pak ještě museli strávit další dvě hodiny v autobuse. To byl zážitek sám o sobě - řidič se uprostřed kopce rozhodl, že si musí odskočit. Po návratu ale zjistil, že mu nejde nastartovat, takže následovala scéna jak z pravého komunismu - chumel turistů tlačí autobus do kopce :) Nikdy bych nevěřil, že to bude fungovat, ale autobus opravdu naskočil a my ve zdraví dorazili do cíle.
Do vesnic v horách v okolí Sa Pa se jezdí proto, že tu žije několik etnických menšin ještě původním styem života. Tyto etnické menšiny nemluví vietnamsky (musí se to učit ve škole) a dokonce si ani nerozumí se svými sousedy z vedlejší vesnice) a každá menšina nosí pro ni specifický kroj.
První den jsme měli dohodnuté přespání v "homestay" - t.j. u domorodců v jejich domečku někde ve vesnici v horách. Místní průvodkyně (výška cca 140cm) si nás, skupinku asi 8mi turistů, vyzvedla a obklopeni místními babičkami ve vyšívaných krojích jsme vyrazili na cestu. K našemu překvapení se nás "naše" kohorta cca 5ti babiček držela celé dva dny a absolvovala s námi celou cestu - každá si vybrala jednu dvojici a různými metodami se nám průběžně snažily prodat taštičky, obaly na polštáře, košile, náramky a podobně důležité prostředky pro přežití v divočině. Chudák naše babča vyšla s prázdnou - my jediní jsme si nic nekoupili, všichni ostatní nakonec nevydrželi a podlehli nátlaku.
Cestou jsme procházeli různé vesničky a z průvodkyně dolovali informace - to se ukázalo jako mírný problém. Anglicky sice relativně uměla, ale její výslovnost byla pochopitelná pouze jí, takže jsme na ní většinu času nechápavě koukali a pak v kroužku diskutovali, co kdo pochytil. Procházka i tak stála za to - kopce jsou tam posety terasami s rýžovými políčky, všude jsou domácí a hospodářská zvířátka a lidé opravdu chodí většinou v krojích, co si sami vyrábí z konopí, barví pomocí indiga a pak vyšívají. Život tam navíc funguje velice komunitně - každý patří do vesnice, kde má políčko a vše ostatní tak nějak navzájem sdílí. Domorodci jsou vlastně ve všem soběstační. Peníze potřebují jen na léky a pokud si chtějí dopřát boty nebo bundu. Oblast je navíc proslulá svým "trhem lásky", kam si chodí mladí muži vybírat své manželky. Podle její krásy musí rodině své vyvolené zaplatit dva buvoly (opravdu krásná) až jedno prase (plochá a bez zubů), takže svatbám předchází i roky šetření :)
Přespání v homestay bylo překvapivě komfortní. Ve velké společné místnosti měli patro s matracemi na zemi a huňatými dekami na přikrytí - noci jsou tu studené. Já jsem navíc vybalil spacák, takže zima neměla šanci :) Večer se nám věnoval jeden ze synů rodiny s kupodivu dobrou angličtinou, takže jsme se konečně i něco zajímavého dozvvěděli. Například to, že rýžové víno (se kterým se vytasil k večeři) je levnější než voda a pije se při každé příležitosti. Toho jsme byli i sami svědky. Při procházení jednou z vesniček jsme se zastavili u místní školy. Před ní byla horda dětí tak kolem 12ti let. Jeden z chlapců se chvíli divně motal a pak doslova zkolaboval, až ho ostatní museli odnést. Nejdřív jsme mysleli, že je nemocný, ale pak jsme si všimli jak se všechny ty děti zdatně napájí z bambusových "skleniček". Takže mladík jenom trochu přebral. Důvodem k oslavě prý byl pohřeb a to pijí všíchni z vesnice, včetně dětí.
Poslední den jsme zašli do vesnice hned u Sa Pa, která slouží něco jako místní skansen. Chodí tam všichni turisté, co do Sa Pa přijedou a je to znát - opravdu moc autenticky nepůsobí. Na druhou stranu jsme tam měli možnost vidět jak vypadají jejich "tradiční" domečky uvnitř, vidět i něco z jejich tradiční výroby, atd. Jako doplnění zážitku z předchozích dnů to tak bylo docela příjemné. Večer jsme nasedli na autobus a přes noc se vlakem vrátili zpět do Hanoi.

0 komentáře

Hanoi 2.listopadu
Sám nevím přesně proč, ale z Vietnamu jsem neměl nikdy dobrý pocit a ani jsem původně neplánoval, že se v něm kdy ocitnu. Po přistání v Hanoi nás měl na letišti čekat někdo z cestovky, přes kterou jsme si zařizovali "visa on arrival" (víza po přistání) - do Vietnamu totiž potřebujeme víza a jejich vydání trvá cca týden. Samozřejmě na nás nikdo nečekal, ale naštěstí aspoň vytisknutý email s potvrzením zabral a viza nám vydali - jenom jsme je museli znovu zaplatit ($25/os). Pro pořádek dodám, že se mi z cestovky pak druhý den sami ozvali, že prý na nás jejich zástupce na letišti v SAIGONU tři hodiny čekal... Peníze za víza nám pak dokonce v Saigonu i vrátili - takže ve finále všechno dobré :)
Z letiště jsme se přesunuli shuttle autobusem, který nás vykopnul uprostřed Hanoie a anglicky nemluvící řidič na naše otázky "kde je jezero" (základní orientační bod) divoce ukazoval různými směry. Nakonec jsme s troškou štěstí zjistili, že stojíme před operou a po zorientování vyrazili hledat ubytování. Zhýčkaní z předchozích cest jsme ani nepředpokládali, že by hledání hotelu mohl být problém. Když nás ale vyhodili z pátého místa s tím, že je plno, začínali jsme nejistět. Na webu a v průvodci psali hororové příběhy s tím, jak na hotelech rádi okrádají, navyšují ceny, atd... Nakonec jsme uspěli v posledním (a nejvzdálenějším) místě, které jsem měl na seznamu. Ubytování byl na naše poměry nevídaný luxus - pokoj s televizí, teplou sprchou... opravdový hotel!
V Hanoi jako takovém zase není tolik co k vidění. Prošli jsme se po "starém městě", obešli jezero a tím v podstatě naše sightseeing skončilo. Jít se podívat na strýčka Ho-chi-mina jsme nemohli (a upřímně ani nechtěli), páč v pondělí ho nevystavujou a navíc je myslím někdě v Moskvě na rekonstrukci :) Obdivovali jsme tak aspoň hektický provoz na ulicích (i když zase nic tak extrémního nám to nepřišlo) a zařizovali si výlety do okolí. Jeden večer jsme vyrazili do divadla na vodní loutky, což byl asi tak ten nejhečí zážitek.
Stará čtvrť, kde jsme bydleli, je tvořena spletí uliček pojmenovaných podle toho, co se tam prodává. Nám názvy ulic ve vietnamštině nic neříkaly, naopak, přišly nám všechny stejné a tím pádem matoucí a tak jsme se orientovali podle toho, co se v dané ulici prodává. Takže například naše cesta z hotelu k jezeru byla po ulici železářské, prodejců hraček, koření, hygienických potřeb, hedvábí a podobně. Přes den tenhle systém celkem fungoval (i tak se nám podařilo zamotat se pár metrů od hotelu tak, že jsme se raději vrátili k hotelu a začali znovu), Skutečný problém nastal v noci, kdy obchůdky zavřely, zatáhly rolety a ulice železářská tak najednou zmizela a naše orientační schopnosti s ní :) 
Ještě jedna věc nás tu zaujala. Úzké domy. Jejich šířka je tak 3 metry, tak akorát na postel :) Co nedohnali na šířce, kompenzovali na výšce, takže je tu plno uzoučkých vysokých domů. Pravděpodobným důvodem téhle architektonické zvláštnosti je daň z "oken do ulice". No a aby jste měli obrázek o Hanoji kompletní, tak si představte, že po ulici mezi těmi všemi miliony motorek, pobíhají babči v typických vietnamských slamácích nabízející ovoce v košíkách zavešených na tyči, kterou nesou na ramenou (vypadá to jako váhy). do toho se motají ztracení turisti. Mezi nimi se proplétají pouliční prodejci knížek. A do toho všeho se fotí asi miliarda svatebčanů u jezera, když vedle nich babči v pyžámkách cvičí taiči..... 

0 komentáře

Národní park BAKO 30.října
Bako je kousek od Kuchingu - jezdí tam pravidelný autobus, následovaný cca hoďku cesty na malém sampanu. Ubytování je v podstatě stejné jako v Niah i za stejnou cenu, akorát zde to bylo i s "plísňovým" vzduchem, takže to bylo naše nejhorší ubytování doposud :( Do Bako jsme jeli hlavně za opičkami - jsou tu tzv. proboscis, které mají dvě velké věci... nos a břicho :) Původní plán byl zůstat přes noc, abysme mohli vyrazit na večerní procházku a pozorování zvířat. To bohužel nevyšlo kvůli dešti, ale i tak jsme fauny viděli až až. Divoká prasata s náma téměř bydlela v posteli - stačilo otevřít dveře a venku byla celá rodinka i s třemi selátky :)
Proboscis opičky jsme viděli oba dny - akorát jsou docela vysoko ve stromech, tak by se hodil dalekohled (který jsem samozřejmě zapomněl v Kuchingu). Taky jsme viděli spousty makaků, některé opravdu hodně zblízka. Na těch mě hlavně zaujal jejich smysl pro romantiku - opičák přiběhne, naskočí, 10 sekund probíhá "akce" a pak bez rozloučení odběhne :)

Tím končí naše zápisky z Bornea (Malajsie) - dále se přesouváme přes Singapur do Vietnamu.

0 komentáře

Město Kuching 29.října
Kuching byl naší poslední zastávkou na Borneu. Je to menší městečko s velkou kulturní tradicí a hezkou architekturou. Slovy klasika - je to hezký, ale když to srovnám s výletem na Kokořín... Tohle jsou Vláďova slova.... Dle mého je Kuching jedno z nejhezčích měst v Malajsii (rozhodně na Borneu) a to přesně kvůli architekruře. Konečně město, ve kterém je i něco k vidění. Z dob kolonialismu je tu pousta budov, které tvoří jakýsi administrativní komplex - celnice, soud, pošta, strážní věž, kostel. Zašli jsme tu taky do etnologického muzea, kde mají spousty vycpaných zvířat - včetně orangutanů, aby je Kačka taky viděla :) Prošli jsme si činskou čtvrť, trh, atd...
Kuching znamená kočka - ne, že by jich bylo po ulicích hodně, ale aspoň pár soch po městě mají. Navíc je tu prý i muzeum, ale to je kus od centra a nějak se nám tam už vláčet nechtělo. Snažili jsme se tu dopátrat proč mají kočky v Indonesii a Malajsii ustřihnutý ocas, ale ani tady, v městu koček, jsme tomu nepřišli nakloub. Možná v tom muzeu....Jo a taky jsme vyrazili do kina na "Cloudy with a chance of meatballs" - moc hezký film. Akorát nevím, proč musí být kina vychlazená na teplotu vhodnou tak na kabát :( Taky jsme si v hostelu udělali movie night a zkoukli 3 filmy v řadě...

0 komentáře

Národní park Niah 26.října
Národní park Niah je kousek od města Miri, kousek na jih po pobřeží od Brunei. Dostat se tam z Miri autobusem není problém. Ubytování je přímo v parku. Hlavním lákadlem Niah jsou jeskyně. Je tady jeskyně s největším vstupem na světě (přes 250 m široká a 60 m vysoká), která je navíc proslulá sběrači ptačích hnízd. My jsme jednoho sběrače viděli při práci a najednou sezení v kanceláři nebyla tak hrozná vidina. Šplhají tam po chatrných bambusových konstrukcích ke stropu, kde ve víc než 30 metrech balacují a tyčí loví hnízda. Ty se pak prodávají i za víc než 100 USD za kilo na polévku, která je pro číňany delikatesou.
V další jeskyni jsou na zdech i nějaké malůvky, v jiné jsou hroby, ve kterých kromě koster jsou i lodičky na onen svět. Navíc tam všude kutají archeologové - je to prý unikátní místo s nejstaršími pozůstatky lidí na Borneu. Tyhle jeskyně totiž přitahovaly civilizace už po 40 tisíc let.

0 komentáře

Výstup na horu Kinabalu 22.října
Mt.Kinabalu (4095m) je nejvyšší hora jihovýchodní Asie a to jsme si nemohli nechat ujít. Já jsem navíc na WikiTravel objevil možnost jít tam na nejvýše položenou via ferrata na světě - tomu se prostě nedalo odolat. Na Kinabalu se standardně chodí na 2 dny. První den se vyjde do cca 3300m (cca 4-5 hodin), kde je možnost se ubytovat. Druhý den se pak vstane ve 2 ráno a vyrazí se na vrchol (Lows Peak, cca 3 hodiny), kde se pozoruje východ slunce kolem 5:30. Potom se jde zpátky k ubytování, kolem osmé snídaně a sbalení a následně cesta zpět dolů.
Celkem nic extra náročného, ale problém je v tom, že ubytování nahoře je velice omezené. Lidé si to prý běžně rezervují měsíce dopředu, což my jsme samozřejmě neudělali - já to začal řešit pár dní předem, když jsme byli v Semporně :) Ve finále se vše zadařilo díky té via ferrata - chlapci co ji provozují mají nahoře svojí vlastní chatku s ubytováním, takže jediným problémem se ukázal termín. Přesně v době, kdy my tam chtěli být, se pořádal Climbathlon, což v praxi znamenalo, že hora byla pro turisty zavřená. Povedlo se nám zarezorvovat si poslední den před závodem. To se mimochodem ukázalo jako geniální tah - hora už byla zavřená, ale oni dostali nějakým omylem pro nás povolení, takže nás nakonec bylo celkem 10 turistů na celé hoře! To byl naprosto nevídaný luxus - standardně je to tam pomalu horší než na Václaváku.
První den byl relativně pohodový a výstup nebyl zase tak náročný. Akorát já jsem od Kačky chytil bacila, ze kterého se léčila dva dny předtím v Sandakanu, takže jsem po příchodu na chatu zalezl do postele, hodil na sebe dva spacáky a snažil se nabrat síly na další den. Vstávání ve 2 ráno tak nebyl ani problém - za tmy jsme pak jenom my dva s Kačkou vyrazili na vrchol. Stihli jsme to přesně na východ slunce a měli jsme celou horu sami pro sebe, pohádka. Potom jsme sestoupili kus cesty zpátky a začala...
... via ferrata. Průvodce nám krátce ukázal co a jak dělat - Kačka už na ferátě předtím byla, ale pro mě to byla novinka. No a vyrazili jsme po stěně dolů. Místy jsme byli opravdu na kolmé stěně s nádherným výhledem. Mají tam i několik různých mostů - pár čistě lanových, jednu lávku, atd. Super zábava a ty výhledy... Zpátky do chaty jsme dorazili už notně vyčerpaní chvíli po desáté. Po pozdní snídani jsme se pobalili a vyrazili na cestu dolů, která nám trvala skoro stějně dlouho jako den předtím nahoru. Celkem jsme tak mohli šlapat nahoru a dolů cca 12 hodin. Vzdálenost je něco přes 8 km jedna cesta, takže 15 km celkem. Začíná se v cca 1800 m a vrchol je v 4095 m, takže čisté převýšení přes 2000 metrů. A tohle prosím někdo zaběhl za 2h 44minut... nahoru a dolů... Španěl. Vůbec se nedivíme, že se o tom Climbathlonu říká, že je to nejtěžší závod tohodle druhu na světě.
Celkově zážitek úžasný, ferrata suprová a i když je to hodně drahá legrace, rozhodně to stálo za to.

0 komentáře

Orangutani v Sepilok 20.října
Další zastávkou na naší cestě po Borneu byl Sandakan, kde jsme se chtěli podívat na orangutany alespoň v rezervaci, když už jsme je neměli šanci vidět v přírodě. Sandakan je moc hezké městečko a po zážitku se Sempornou to byl balzám. Akorát chudák Kačka dostala neuvěřitělnou vyrážku, měla teplotu a k tomu asi byla i nachlazená, takže jsme jí v lékarně sehnali léky a strávila den a půl v posteli kurýrováním.
Na orangutany jsem tedy do Sepiloku vyrazil sám. Je to cca hoďku autobusem z centra. Rezervace je kus pralesa, kam vypouští různé nalezené nebo zraněné orangutany do "přírody". Vidět je je možné 2x denně, když je krmí. Krmení spočívá v tom, že na jedné velké plošině stojí turisté a na druhou menší vyleze člověk s kyblíkem banánů a cukrové třtiny. Orangutani pak přijdou kdy a jak se jim zlibí, ale už jsou naučení a v podstatě je garantované je vidět. Já jsem viděl několik mladých, pak dorazil i 20letý páprda a po něm jěště mamina i s maličkým orangutánkem. Po půl hoďce banány a třtina došla, takže se opičky rozutelki a turisté taky.
Pokud od toho člověk nic moc nečeká, tak je to příjemný zážitek.
Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18

Kde se právě nacházím

flag
Srí Lanka

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page