0 komentáře

Den v Cartagena 20.září

  Přesun ze San Gil do Cartageny jsem měl krásně naplánovaný. Autobusem ráno do Bucamarangy a pak přeletět s LAN přes Bogotu do Cartageny. Plán hezký, realita jak už to bývá trochu zaskřípala. Autobusem do Bucaramangy jsme dorazili v pohodě, odbavili jsme se a čekali na odlet. Místo toho ale přišlo hlášení nejdříve o zpoždění a následně o zrušení letu. Na přepážce nám nabídli, že nás v 9 večer odletí do Bogoty a druhý den v 7 ráno můžeme pokračovat do Cartageny. Chvíli jsme přemýšleli o alternativě autobusem (12 hodin), ale peníze za letenky by nám stejně nevrátili a i časově by to vyšlo nastejno, nakonec jsme kývli. Noc na letišti v Bogotě nebyla nic úžasného, ale to prostě k cestování patří :)

  Po příletu jsme se dopravili do hostelu Mamallena, kde jsme měli zajištěné ubytování. Žádný luxus, ale na tu jednu noc stačí. Jenom to vedro - po Bogotě a San Gil opravdový teplotní šok. K tomu se přídali i komáři - naštestí se vláčím s moskytiérou, takže na nás celou noc mlsně koukali skrz síť :) Po hození věcí na pokoj jsme hned vyrazili do staré části města na obhlídku. Domečky pěkný, spousta krámků s tretkama pro turisty, ale jinak docela malý. Vedro bylo ubíjející, takže po prochození jsme se vrátili do hostelu dát sprchu a dospat noc. Večer jsme do města vyběhli ještě jednou a tentokrát jsme měli štěstí na taneční vystoupení místních. Tipujeme to na salsu a rumbu, ale některé části mě osobně spíš připomínaly kombinaci break-dance a záchvatu padoucnice :)

  Původně jsme chtěli v Cartagene zůstat dva dny, ale představa dalšího dne v přetopeném městě nás odradila. Takže místo výletu s turisty někam na ostrovy jsme se vypravili na naší další destinaci - rybářskou vesničku Taganga.

0 komentáře

Raftování a další radovánky v San Gil 17.září

Naší první zastávkou v Kolumbii bylo město San Gil. Hlavním lákadlem byla možnost raftování. Přesun autobusem z Bogoty byl relativně v pohodě, jen se místo plánovaných 6ti hodin (navzdory divoké jízdě řidiče) protáhl na 9, což už bylo mírně únavné. Panoramata cestou za to ale stála; po prvních 2 hodinách protrpěných v zácpách v Bogotě jsme vjeli do kopcovité oblasti, která se směrem k San Gil měnila až v hory. Ubytování v San Gil jsme neměli zajištěné, ale předběžně jsem vybral La Posada Familiar. Tam nás přivítala velice příjemná Esperanza a i pokoj byl více než luxusní, takže jsme s radostí zůstali. Celé 4 dny se o nás starala jako o vlastní, pomáhala nám se zajišťováním dopravy a celkově byla péče příkladná. Možná to bylo také trochu tím, že jsme byli jediní hosté :)

Ráno jsme vyrazili do národního parku Chicamocha. Autobus nám pomohla najít Esperanza - ten s námi ale dojel jen do vesnice na půli cesty a na mojí otázku co dál mě ujistil, že "no problema". Na rozcestí zastavil, odchytil projíždějící taxi a přesunul nás do něj. Asi se mu dál už prostě nechtělo :) Park nás mírně překvapil - trochu bych ho přirovnal k výletu na Boholu. Vstupné je docela vysoké (380 Kc na osobu) a zahrnuje i výlet "teleferikem" (kabinkou jako ji známe od nás z hor). No, v rámci "parku" jsou různé adrenalinové atrakce (tedy kolumbijská představa o adrenalinu), jako třeba 300m zip line podél kopce, houpačka nad svahem a nebo zorbing ve 20m dlouhém betonovém korytu. Ty jsou navíc placené zvlášť. Takže jsme se nakonec jenom prošli, vyjeli si gondolou na druhý kopec a mírně zklamaní odjeli zpět do San Gil. Jenom hory kolem byly opravdu impozantní - hodně se tu paragliduje (my ve vzduchu bohužel nikoho neviděli) a už od pohledu to musí být paráda. Příště sem přijedu s výbavou a to bude jiný zážitek :)

Další den bylo na programu raftování. Po zkušenostech z asijskou (a stejně tak jihoamerickou) představou o tom, co je "extreme", jsem Verču přemluvil na řeku Suarez. O té sice tvrdili, že je šíleně náročná a vyžaduje zkušennosti a jsou tam rápidos 5+, ale známe to... Po hodině cesty jsme prošli klasickým krátkým školením a hupky do člunu - já se už klasicky drze nacpal na levého háčka :) Verča bláhově zvolila opačné místo, co nejvíce vzadu, aby byla v bezpečí. No, nakonec byla jediná koho voda smetla z lodi, ale záchrana byla rychlá a dokonce ani neztratila pádlo :) Jinak to docela stálo za to - peřeje asi opravdu byly i kolem úrovně 5 a ty dvě hoďky příjemně utekly. Na konci nás čekalo moc dobré občerstvení (čestvé mango), takže celkově zážitek parádní.

No a konečně třetí den jsme vyrazili do vesničky Barichara. Měla by to být jedna z nejlépe zachovalých vesnic v Kolumbii a i snad chráněná vládou jako národní památka. Podle toho opravdu i vypadá - velice pěkně opravená tak, aby se zachoval původní ráz. Verča si užívala hlavně nakukování do vnitrobloků baráčků :) Z Barichary vede dále "Camino Real", což je cca 9km dlouhá více či méně dlážděná cesta do vesnice Guane. Vzhledem k tomu, že je převážně z kopce, tak je to velice příjemná procházka tak na dvě hodiny. Zpátky nás pak nabral místní autobus a odvezl až do San Gil.

San Gil město jako takové není nic úžasného. My jsme se pohybovali ve staré části, která oplývá zejména úžasným množstvím cukráren všeho druhu a drogérií. Zato najít restauraci se ukázalo jako veliký problém. V jedné (doporučené naší domácí) vařili každý den to samé a druhá zase nestála za nic. Hlavně pro chudáka vegetariána je výběr opravdu tristní. Zato v katedrále nás překvapili - zašli jsme tam v rámci večerní procházky a zrovna probíhala mše, během které osazenstvo zpívalo Hey Jude od Beatles a kněz k tomu nadšeně tleskal do rytmu :)

0 komentáře

Přílet do Kolumbie 14.září

 Po loňském roce zaměřeném hlavně na Asii jsem se chtěl letos pro změnu více přeorientovat do ameriky - obnovit trochu španělštinu a tak :) Původně jsme s Verčou plánovali svoji první bezdětnou (hlídá nám mamka Verči - děkujeme!) dovolenou do Japonska, ale nakonec to tak nějak dopadlo a vyrazili jsme místo toho do Kolumbie. S plánováním mi hodně poradily dvě verčiny kamarádky kolumbijky, co žijí už dlouho v Praze (díky!). Po obligátním prostudování wikitravel a dalších zdrojů jsem vybral 3 hlavní destinace: San Gil (treky a raftování), Cartagena (pláže, potápění) a nakonec Leticia (amazonie).

 Hledání letenek nebyla radostná práce - nechtěli jsme strávit na cestě zbytečně mnoho času, takže moc na výběr nebylo - z evropy létá do Bogoty AirFrance a spojení z Prahy bylo super (18h celková cesta), jen ta cena kdyby byla rozumnější. Cesta proběhla v pohodě (když nepočítám fakt, že jsem nám při odchodu z bytu vzal špatný klíč od bytu a zjistil to až po zabouchnutí dveří :), ani batoh nám neztratili a i přemístění taxíkem z letiště do hostelu bylo bez incidentů. Ubytování jsem nám vybral v historické části Bogoty - jedinou vadou na jinak hezkém prostředí byl fakt, že v hostelu nás dali do pokoje co byl přímo u vchodu a restaurace, takže rámus a provoz jsme měli doslova za dveřmi. Naštěstí jsme byli po cestě tak utahaní, že nám to ve finále ani nevadilo :)

   Odpoledne a večer jsme strávili obcházením historické části - hlavním úkolem ale bylo vytáhnout někde peníze z bankomatu. To se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. První 3 bankomaty tvrdošíjně trvaly na tom, že mám špatné číslo karty (to jde?) a nakonec jsme uspěli až v bance BBVA. No, byla už ve mě malá dušička - nová karta od mBank a nic moc hotovost není úplně nejlepší začátek dovolené :) Druhý den ráno jsme se nechali odvézt na autobusové nádraží a z něj vyrazili na 8h dlouhou cestu do naší první destinace San Gil...

0 komentáře

Polétání v Tolminu 27.srpna

 Tenhle výlet jsem původně ani neplánoval - těšil jsem se na další cross do itálie, ale ten kvůli počasí nakonec nevyšel. No co se dalo dělat, létat se musí a každá příležitost je dobrá :) Jako obvykle vše organizovala Hanička (JEMM). Cestu jsem měl tentokrát luxusní - kamarád jel svým autem, takže jsem se přidal aby mu cestou nebylo smutno. Celou cestu jsem tak strávil obdivováním vymožeností jeho nového volva - umí sám korigovat rychlost podle aut před vámi, samostatně přepínat dálková světla - samozřejmě pořád miluji svého Yaríska, ale technika už se evidentně posunula dále. Do kempu "u motorky" jsme tak dorazili kolem desáté a za zpěvu lidovek (co se slavilo jsme nevyrozuměli) se pokoušeli vyspat na první létací den.

  Já už jsem v Tolminu jednou byl když jsme létali cross, takže jsem si tam přišel jako doma. Start je krásný a přistávaček kolem spousty. Navíc po crossu už se nebojím "odlepit od kopce" a zkoušet kam až doletím, takže jsem to zkoušel pustit přes "Zmrzlého" na "Stol" a pak dál na Kobarid - né, že bych si dělal ambice doletět až do Itálie, ale zkoušet se to musí. Poprvé jsem si také užil stopování, abych se dostal zpátky :) Karmu bych měl mít z čech nasbíranou (snažim se brát stopaře jak to jde) a nikdy jsem nečekal víc jak hoďku. Jeden den se mi vyloženě dařilo a povedlo se mi odletět i svůj první "trojuhelník" - t.j. letět někam, potom někam jinam a pak se vrátit zpátky ke startu. Téměř jsem i překonal svůj vzdálenostní rekord (26km) z crossu a časový ze španělska skoro také (cca 3h). Prostě polétání jak má být.

 No a ještě jeden zážitek. Ve stejném termínu se v Tolminu konaly nějaké závody. Prý byly i hodně dobře obsazené a sjelo se tam snad 100 pilotů z evropy. Pro nás to znamenalo, že vždy tak kolem jedné až druhé odpoledne "otevřeli okno" pro závodníky a my normální smrtelníci jsme buď tou dobou už museli být ve vzduchu nebo počkat až oni vysmahnou. Jeden den jsem byl ve vzduchu a v té době už se plácal někde nad Zmrzlým. Ale v úterý foukalo a tak jsem čekal na odpoledne, až se podmínky zlepší. Pro závodníky to ale nebyl problém - ti do toho naskákali jak čertíci. Něco tak divokého jsem ještě nikdy neviděl. Startovali jen pár metrů po sobě, točili se všichni pohromadě v jednom stoupáku, no mazec. Shodli jsme se, že na tohle nikdo z nás žaludek nemá....

0 komentáře

Cross Alps Exclusive 24.června
Dalším paraglidistickým výletem byl týdenní „cross“ do itálie, opět pod taktovkou Haničky (JEMM). Cílem „cross“ výletů není jen tak normální polétání, ale zvládnout co nejdelší vzdálenost (t.j. „přelet“). To už vyžaduje něco víc než jen se držet u kopce, jak jsem byl až dotěď zvyklý. Už ranní briefing má jinou podobu – řeší se odkud jsou v kterou denní dobu nasvícené kopce (t.j. kde to „chodí“), jak typicky fouká (např. údolní větry) a kde je potřeba co dělat – na kterém místě se „přizvedat“ (nabrat co největší výšku), kde „přeskočit“ (přeletět na další místo), atd. 

Musím přiznat, že jsem žádné velké ambice neměl – jsem v pomyslných paraglidistických plenkách a ani nemám ambice stát se nějakým úžasným pilotem. Mým cílem je létání si užívat s minimální mírou rizika. Proto mě ranní plánování, kde se diskutovalo kam až by se dalo doletět, nechávalo docela klidným a mým jediným cílem bylo se aspoň chvíli s ostatními uržet. V praxi to fungovalo tak, že jako první vždy odstartoval Jířa (partner Haničky a výborný pilot) a prozkoumal jak to nahoře vypadá. Pak jsme postupně startovali i my ostatní a snažili se nabrat výšku s vydatnou Jířovou pomocí – to pak jeden na vysílačce slyší: „Vláďo ty se těm stoupákům vyhýbáš schválně?“ nebo „Proč točíš ten klesák?“ a podobně. Poslední pak startovala Hanička a pomáhala těm posledním (t.j. typicky mě  se udržet a taky někam doletět.

Sám sebe jsem několikrát překvapil – za ten týden se mi povelo nalétat přes 100km (což tedy není nic moc výkon – byli tam tací, co to uletěli a jeden den) a většinou jsem ani nebyl na zemi jako první. Navíc se mi povedlo uletět v Avianu celou „podkovu“ – v mém případě je to výkon ekvivalentní přeplavaní kanálu la manche :) Bohužel se mi také podařilo se poprvé pověsit na strom – Hanička teda tvrdí, že se to nepočítá, protože to byl jen velký keř, ale já bych to tak neviděl :) Jak se mi to povedlo? No jak jinak než pokažený start – místo levé ruky zabrala levá a skončil jsem viset hlavou dolů ve stromech pod startem. Ani mě ani křídlu se naštěstí nic nestalo a vymotání trvalo 10 minut, takže jsem se i ještě stačil připojit ke zbytku skupiny a odletět.

No a samozřejmě prokletí posledního dne zabralo i tentokrát. Vypravili jsme se na Lijak (Slovinsko) a plán byl zkusit přeletět podél hřebene jak to půjde. No, mě to moc nešlo – hned nad Lijakem jsem zápasil snad hodinu než se mi povedlo se přizvedat a to jen za vydatné pomoci Haničky. Pak jsme přeskočili na další kopec, ale už to prostě nešlo. Důsledek byl ten, že jsem musel hledat nějaké rozumné místo na přistání. Kolem mě všude lesy a přizvedat se už nebylo kde. Nakonec jsem si vybral malou mýtinku co z výšky vypadala relativně v pohodě. Vyklesal jsem si a musel jsem si vybrat – buď přistávat po větru (=průšvih) ale do kopce nebo proti větru a z kopce (=větší průšvih). Vybral jsem si první a povedlo se mi krásně přistát přesně doprostřed mýtinky. Akorát jsem při vybíhání zakopl a skončil s ukopnutým nehtem na levé noze. Naštěstí zlomené to nebylo, takže teď mi  bude mít zase rok co dorůstat.

Jinak výlet to byl úžasný a „přelétání“ má rozhodně své kouzlo – jen v mém případě bude asi ještě hodně dlouho trvat než se budu moct něco podobného zkusit bez pomoci profíků jako jsou Jířa a Hanička...

1 komentáře

Základní termika v Karavankách 29.dubna

 Letošní létací sezónu jsem se rozhodl začít výletem s Haničkou (JEMM) do Karavánek ve Slovinsku. Jako tradičně, bydleli jsme v kempíku (v tomhle případě tedy spíše na soukromé louce) co nejblíže startovačkám a každý den vyráželi do okolí. Kam – to určila ráno Hanička podle předpovědi počasí. Vyzkoušel jsem si tak 4 různé terény v okolí a zalétal si každý den (což je v paraglidingu poměrně vyjjímečná situace).

  Po zimní přestávce jsem musel oprašovat svoje paraglidistické (ne)umění a kupodivu se to obešlo bez poškození mé osoby nebo křídla. Většinou se mi dařilo se i držet ve vzduchu delší dobu, i když umění Dominiky nebo Jardy jsem mohl jen tiše obdivovat. U Dominky jsem si to dovedl ještě logicky odůvodnit – malá a lehká, to se jí to lítá! No jo, ale Jarda je stejně velký jako já a navíc i s podobným křídlem, takže tam už to je prostě o umění. No, aspoň se mám co učit.

  Asi největším zážitkem bylo, když se mi povedlo přizvedat se na Gozd a zaletěl jsem si až na druhou stranu kopce nad sjezdovky, kde byl pořád ještě sníh. Kroužil jsem si tam a liboval si, jak mi to panečku jde a dokonce stále získával výšku. Začínalo víc foukat  a obloha tmavnout. To už jsem překročil 3000 metrů a začínal mít pocit, že je něco špatně. Sklopil jsem uši (=sklopil kus křídla na každé straně – dělá se v momentě, kdy chcete rychle ztrácet výšku), ale místo abych začal klesat, stále jsem stoupal. To už jsem věděl, že jsem opravdu v problému a že musím pryč. V kombinaci uší a speed-baru se mi nakonec povedlo z pod mraku vyletět a za kopcem už jsem v dosahu vysílačky slyšel jednoznačný pokyn Haničky ze země „uši, dolů a rychle“. Po přistání jsem stihl tak akorát zabalit než se přihnala bouřka. Ponaučení? Koukat kolem a jak něco vypadá jen trochu podezřele, šupky dolů :)

0 komentáře

S rodinkou na Phuketu 29.března

   Poslední zastávkou naší cesty po Thajsku byl Phuket – tím jsme oficiálně opustili relativní divočinu a přesunuli se do civilizace. Ubytování nám Gábina zajistila v Anchan Boutique Resort – resortem bych to ale rozhodně nenazýval. Byly to asi 4 byngalovy kolem bazénu a k tomu jeden dvoupatrový domeček s dalšími šesti pokoji a na pláž to bylo 5 minut pěšky. První, čeho si člověk na Phuketu všimne, je přitomnost rusů – Karlovy vary jsou proti tomu slabý odvar. Snad polovina billboardů kolem cest jsou v azbuce, menu v restauracích, prostě všude. Vliv to má hodně zjičující – snad celé pobřeží už je obestavěné obrovskými hotely, staví se absolutně všude, přibývají velká nákupní centra a ceny jsou snad už na úrovni evropy. Pro mě tohle už není asie..

   Já už jsem na Phuketu před pár lety byl – dělal jsem si tu kurz instruktora potápění, následovaný pár týdny thajského boxu (jeden z mých absolutně nejhorších nápadů v historii :). I tak bylo ještě pár míst, které jsem neviděl. Jedno z nich bylo místní ZOO – ano, Phuket má své zoo. Už vstup dává tušit co vás čeká uvnitř. Celá atrakce už má evidentně svá nejlepší léta za sebou a postupně se rozpadá. Až se zdráhám nazývat to zoo – hospodářství u babičky je na tom s počtem zvířat snad lépe :) V těch pár ještě nerozpadlých (doufám!) klecích je pár desítek krokodýlů, opiček a sem tam papoušek. Jediným důvodem proč do zoo jít jsou „show“. Mají celkem čtyři – slony, krokodýly, opice a ... Opice za moc nestály (až na to, že se tam málem porval jeden ir s rusem :), ale sloni mě pobavili – ani ne tak show jako taková, jako spíš moment, kdy si z publika vybrali 4 dobrovolníky a nechali slony, aby je překračovali. Což o to – překračování v pohodě, ale na jednoho chlapíka si pak slon přisedl a vypadalo to, že se mu fakt líbí a dál bude program pro děti nepřístupný :) Poslední věc o zoo – opravdu mě tam iritovalo, jak se snaží vytřískat peníze za každou cenu. Vrchol je nabízení focení s těmi pár zuboženými zvířaty, co tam ještě mají – třeba tygr vypadal, že přes barevné myšky ani neví co se s ním děje :(

   Na pár dní jsme si tam půjčili auto (doporučuji třeba Hertz online má výhodnější ceny než kdokoliv jiný přímo na místě) – já jsem na řízení vlevo zvyklý a doprava je na Phuketu velice civilizovaná. Mohli jsme tak objet ještě pár dalších atrakcí – motýlí svět (nic moc motýli, ale mají tam spousty informací o pavoucích pro ty co to baví číst  a centra pro záchranu orangutanů (tam jsme narazili na opičku Crystal! Vyjeli jsme si samozřejmě i k Big Budha – největšímu budhovi v Thajsku. Z něj je nejen krásný výhled, ale hlavně mě fascinovalo, jak úžasný business budhismus je. Chcete úspěch? Tady si kupte za 100 papírek a nalepte ho na budhu. Větší úspěch? No jasně, máme i papírky za 1000. Fotku? Tak taky 100. Kasičky jsou tam na každém rohu a uprostřed chrámu mají stůl, u kterého sedí 8 thajek a nedělají celý den nic jiného, než že třídí a počítají peníze z kasiček, které jim tam průběžně nosí k vyprázdnění. Kam se hrabe Las Vegas...

   Pláže jsou ok, moře také, ale nic vyjímečného. Jinak se dá prý na Phuketu i hezky kite-surfovat, ale na to jsem už nějak neměl čas. Pro mě osobně Phutek nemá žádné kouzlo – přirovnal bych to k běžnému letovisku v turecku nebo španělsku... Pravá asie se tu ztratila pod návalem ruských turistů.

0 komentáře

Pobyt na Koh Yao Yai 18.března

   Po třech týdnech na Filipínách jsem se přesunul do Thajska, kam Verča týden před tím vyrazila s bandou kamarádek a dětí. První týden strávili na Koh Lanta a já jsem se k nim plánoval přidat na Koh Yao Yai (relativně velký ostrov na východ od Phuketu). Doprava tam není složitá - z letiště taxíkem do přístavu Bang Rong Pier, potom lodí na Koh Yao Yai a tam ještě jedním taxíkem ze severní části na jižní cíp. Vše proběhlo bez problémů a tak jsme se večer všíchni šťastně shledali v Heaven Resort (zní vznešeněji než byla realita :) Celý pobyt v Thajsku vymýšlela a organizovala Verčina kamarádka, co tam dělala několik let průvodkyni. Na Koh Yao se znala s klukama z české potápěčské základny Elixir Divers, kteří sídlí v resortu Elixir - ten byl tak 20 minut pěšky od nás a výrazně luxusnější. Z různých důvodů se všichni rozutekli buď zpátky na Koh Lanta nebo se přesunuli do Elixíru, takže jsme v nebi zbyli sami.

   Koh Yao Yai je relativně řídce obydlený a na thajské poměry i málo rozvinutý. Není to velká turistická destinace, takže je tam resortů jenom pár a jsou hodně rozstrkané a tak narazíte na jiné turisty opravdu vzácně. Doprava je klasicky nejlepší na půjčených motorkách - samozřejmě bez helmy a v co nejhojnějším počtu. Naše přesování fungovalo tak, že já jsem měl NC v nosítku na břiše a Verča seděla za mnou s kočárkem na klíně. Jediný, komu to opravdu vyhovovalo byla NC, protože mi mohla pomáhat zatáčet :) Taky jsem si tady konečně pořádně užil ovoce - meloun padl za vlast každý den, k tomu výborná manga, ananasy... prostě pohádka.

   Na ostrově se ve velkém věnují pěstování gumovníků. Konečně jsem se dozvěděl, jak to přesně funguje - třeba, že je chodí nařezávat v jednu v noci, kdy tečou nejvíc, atd... Stavili jsme se také u trenéra opiček - učí je trhat kokosy. Takový makak se naučí nejen vylézt na palmu a shodit kokos, ale také poznat který je zralý. Za každý shozený ořech prý majitel dostane 1 báth a dobře trénovaná opička přijde na 30tisíc, tak se asi musí docela otáčet :) Další výlet jsme si udělali na motorce na Koh Yao Noi (severní ostrov). Tam bylo největší dobrodružství přeprava motorky - normálně ji šikulové popadli a odnesli na long-boat. Akorát jsem na ní musel po cestě sedět, aby nespadla. Noi je výrazně menší a civilizovanější - už třeba jenom proto, že je na něm 7/11 a bankomat :)

   Hlavní zábavou bylo ale potápění. Verča si udělala kurz před dlouhou dobou, takže jsme si první den dali refresher - skoro bych řekl, že ho ani nepotřebovala, po chvíli už byla ve vodě jako rybička. První destinace byl místní house-reef a trošku mě to vyděsilo. Viditelnost mizerná, život skoro žádný, korály zničené, děs. Aspoň, že jsem měl šanci vidět thajské rybáře při práci - mají klece pod vodou a chodí je vybírat. Na lodi mají kompresor s 30m dlouhou hadicí, která jim přivádí konstantní tok vzduchu přímo do brýlí, takže dýchají jenom nosem. Tomáš mi tvrdil, že z pastí vyberou jenom velké ryby a ty ostatní pustí, ale já je viděl na vlastní oči, jak berou úplně vše... Tak nevím komu věřit. 

   Další den jsme si zajistili na celý den hlídání a vyrazili na pořádné potápění - vrak ferry (opravdu se potopila když vezla pasažéry - prý snad pojišťovací podvod) a pak shark point a anemone reef. Vrak byl moc hezký a hlavně jsem si ho mohl prolézt sólo (na Verču to bylo moc hluboko, takže šla se skupinou). Takové hejna malých rybek jsem snad ještě neviděl. Shark point mě trošku zklamal - ne, že bych čekal žraloky, ale prostě mi nepřišel nic moc. Zato anemone reef byl konečně úžasný, ten opravdu doporučuji. Potápěli jsme se pak ještě jedou na Koh Dok Mai - to bylo taky docela hezké. Mě se tam hlavně líbila relativně velká jeskyně (cavern).

   No a poslední a nejlepší zážitek měl být paragliding. Tomáš (jeden z divemasterů) je hodně zkušený pilot a létá tam s turisty tandemy. Startuje a přistává buď na ostrůvku kousek od Koh Yao nebo z pláže kousek od shopu - nechá se vytáhnout lodí na které mají přidělaný odviják (buď do 300 nebo i 500m vysoko). Byli jsme tam 10 dní a že se chceme proletět věděli kluci od začátku. Přesto to nechali na úplně poslední den dopoledne - no a jak už je u paraglidingu zvykem, počasí nespolupracovalo. Foukalo špatným směrem a tak prostě nešlo startovat. Moc mě to mrzí - moc jsem se těšil, že uvidím ostrov a moře z výšky. Takhle budu muset do asie na paragliding snad vyrazit sám nebo co :)

0 komentáře

Potápění v Moalboal 14.března

  Poté co jsem se rozloučil s Pepínem (budiž mu země v Praze lehká :), jsem vyrazil na svojí poslední potápěcí štaci. Jako destinaci jsem si vybral Moalboal - je jenom cca 2 hodiny autobusem z Cebu, takže doprava je jednoduchá. Navíc jsem byl předběžně dohodnutý, že se tam potkáme s Patrikem (mým kamarádem z Bermud, co teď provozuje diveshop v Coronu - byli jsme za ním s Ondřejem). Štestí tomu chtělo, že jen mě tricycle vyhodil před mým ubytováním, první koho vidím jít po ulici byl právě Patrick s Ferlie :) Rychle jsem se ubytoval a vyrazili jsme do Savedra dive centra podívat se jak to bude s potápěním.

 Přišli jsme akorát včas se přidat na odpolední potop. Upřimně, byl jsem mírně zklamaný. O Moalboalu lidé básnili jak je to úžasné místo, ale mě to přišlo tak na úrovni Boholu. I tady je stěna kousek od pláže a padá docela hluboko (prý cca 60m), ale viditelnost nebyla nic moc a hlavně mi korály přišly hodně poničené (dynamitem... jak jinak). Moje zmlsanost ale asi opravdu dosahuje vrcholu, protože bych normálně z želvy a nového nudibranche byl u vytržení :) Další dny jsme vyrazili vždy na dvě různá místa - mimo jiné i na Pescador island, což měla být mecca. Hezké to tam je, ale taky zničené dynamitem a tak jsme s Patrikem akorát prozkoumali místní cathedral ve 30m a shodli se, že to za opakování nestojí.

 Moje asijská zkušenost mi říkala, že vše může napravit noční potop. A taky jo. Druhý den jsme vyrazili na house reef - t.j. prostě z pláže před diveshopem. Jen jsme skočili do vody, tak hned vidíme chobotnici. Následovaly spousty různých krabů, cuttlefish, atd. Opět potop, ze kterého jsem se vrátil s 200 fotkami! Plní nadšení jsme se přihlásili znovu na druhý den - večer nás ale čekalo překvapení, páč žádnému z divemasterů se s námi nechtělo. Naštěstí jim nevadilo, když jsme vyrazili sólo, akorát nás bohužel omezili na max. hodinu. Potápěli jsme se na úplně přesně stejném místě a přesto to byl úplně jiný zážitek! Tentokrát relativní minimum krabů, ale zato jsme našli dva obrovské spanish dancers, flatworm, prostě zase úplně jinou havěť.

 Tím skončilo moje potápění na Filipínách a další den už jsem se přesunul zpátky do Cebu. Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že se mi cca týden předtím ozvala Erika - kamarádka z Bermud, co teď s manželem žije v Japonsku. No a jak jsme se bavili, tak z ní vypadlo, že se s rodiči chystá také na Filipíny. Dokonce tam bude ve stejném městě a přesně stejný den jako já! A opravdu to vyšlo - povedlo se nám se sejít a strávit moc přijemný večer nad SM (San Miguel - místní pivo). Tenhle výlet se prostě celkově vydařil. Teď čekám na letadlo do Thajska a těším se na setkání s Verčou a NC - holky si tam už týden užívají a prý jim děsně chybím :)

0 komentáře

Potápění a cestování po Boholu 6.března

  Po epickém propadu Siargao jsme odjeli na Bohol. Z Cebu tam jede rychlá ferry snad každou hodinu, takže přesun byl jednoduchý. Plán byl dorazit na Alona Beach a tam projít diveshopy, mrknout po cenách, nějakém tom ubytování a hlavně to zařídit tak, abych mohl s Pepánkem udělat jeho Open Water Diver kurz - už z něj konečně toho chlapa musím jednou udělat! :) Tricycle nás z přístavu na Alona beach vezl asi hodinu - snad i pěšky by to bylo rychlejší. Na místě jsme pak zkusili nejdříve Genesis Divers - ty jsem našel na webu a působili ok. Německý vlastník moc přátelský nebyl, ale měli neuvěřitelně levné ubytování, tak jsme zůstali.

 Ještě to odpoledne jsme skočili do vody a zvládli v podstatě téměř všechny "bazénové" cvičení co v kurzu jsou - Pepínovi to šlo a s jedním studentem to příjemně odsýpá :) Druhý den jsme se věnovali zbytku tréninku a potupně dodělali vše co PADI předepisuje - včetně večerního studia teorie. Pak si Pepánek z posledních sil napsal test a voilá, byl z něj potápěč! Další den už jsme se tak mohli přihlásit oba na normální potápění a začít si užívat. Není to tam tak hezké jako na Padre Burgos, ale i tak to rozhodně stálo za to - a hlavně měl Pepíno šanci si vše už naostro vyzkoušet a začít získávat zkušennosti. Já jsem si k tomu přihodil i noční potop - zase nebyl tak úžasný jak jsem doufal, ale asi už jsem opravdu hodně zmlsaný. A hlavně jsem poprvé viděl spanish dancer :)

 Po třech dnech potápění jsme se s Alona beach rozloučili - v mém případě to málem mělo nemilé následky. Už sbalení sedíme na snídani a já si najednou uvědomil, že jsem si v pokoji pod postelí nechal tenisky. Takže šup nahoru a zabalit. Po snídani jsme popadli batohy a po pláži vyrazili k cestě ven. Asi po 50ti metrech mi došlo, že si vesele vykračuji naboso a flipflopky zůstaly v shopu. Tak zase zpátky pro boty. Ještě, že jsem měl s sebou jenom dva páry :) Tricyklem jsme se přesunuli na autobusové nádraží v Tagbilaranu a pak čekali na aubobus nebo dodávku směr Danao.

 Nakonec jela dřív dodávka - ta má od autobusu tu výhodu, že (teoreticky) nezastavuje každých 10 metrů všem u cesty. Zato se do prostoru pro standardně 6 lidí musí vtěstnat v ideálním případě 18 nebo ještě lépe 20. Už jsem podobnou cestu zažil v Indonésii, ale Pepíno pořád nevěřil, že se ten zástup lidí venku opravdu hodlá nasoukat do (z našeho pohledu) už úplně plné dodávky :) Ty 3 hodiny cesty utekly jako voda - hóóódně pomalá voda... V Danao jsme popadli další tricycle a konečně dorazili do E.A.T. parku v oblasti Chocolate Hills.

 No, trošku mě překvapil - podle webu by jeden soudil, že je na několika hektarech, umožní treky po okolí, atd... Bohužel realita je taková, že je na ploše pár set metrů, fungují jim tam asi 3 atrakce (zbytek je v různém stadiu rozkladu) a mě to začínalo nebezpečně připomínat propadák se Siargao. To odpolene jsme se tedy alespoň projeli na suislide a večer příjemně zarelaxovali u rádlerů :) Druhý den byla sobota a park už od rána ožil místními výletníky. Měli jsme v plánu hlavně The Plunge (houpačka, která mi trošku připomínala tuhle z Queenstown na Novém Zélandu), Tam už byla fronta omladiny a my si tak museli asi hodinu počkat. I tak to stálo za to - bezpečnost tu zdaleka tolik neprožívají, takže nás nechali skočit i s foťákem v ruce. Videa mám a snad brzy doedituji a zveřejním :)

 Původní plán byl zůstat 2 dny, ale to jsme zkrátili na jeden a ještě to odpoledne vyrazili zpátky do Cebu. Sobotní večer jsme strávili v barech po městě a obdivovali cvrkot. Já měl v neděli ráno trošku bolehlav (zatracený Tanduay!) a tak poslední den Pepánkova pobytu už byl jenom relax a odpočinek ve městě. Další den ráno jsem se já vydal směr Moalboal a Pepánek pak odpoledne přes Manilu zpátky domů - bohatší o mnoho zážitků, certifikát potápěče a chudší tak o 2 litry krve, které tady teď poletují po filipínách :)

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Indonézie

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page