Tikal jsou ruiny jednoho z nejvýznamějších mayských měst. Podle některých zdrojů to dokonce bylo i město hlavní, i když se teď provádí průzkum nedalekých ruin "El Mirador", které možná do velikost i a významu časem Tikal překonají. Každopádně je to památka, kterou nelze  při návštěvě Guatemaly přeskočit :) Jak už začíná být na naší cestě tradicí, výlet znamená brzké vstávání. V tomto případě ve 4 ráno, abychom ve 4:30 odjeli autobusem a byli tak na 6 ráno u brány. Tím jsme se vVyhnuli davům turistů co dopoledne přilétají letadlem a hlavně je takhle po ránu přijemně chládek.

Času k prohlídce je potřeba docela dost. My jsme měli anglicky mluvícího průvodce, který s námi strávil cca 4 hodiny obcházením hlavních míst. Popisovat jednotlivé chrámy nemá smysl - web je toho plný. Já jenom dodám, že celý areál je v podstatě jeden velký prales a chrámy jsou v něm docela dost rozstrkané, takže je vše v zeleni a procházky mezi nimi jsou přijemné. Navíc je tam i hodně zvířat - my viděli opičky, něco jako nutrii, divoké krocany, atd... Užili jsme si i šplhání po pyramidách - některé z chrámů jsou přístupné a vysoké, takže výhled kolem je parádní.

Přestože jsou to ruiny mayského města, tak chudáci mayové nesmí používat oltáře, které se tam nacházejí. Místo toho jim vybetonovali pár kruhových míst před hlavními chrámy a s tím si chudáci musí vystačit. Po cca 5ti hodinách jsme měli ruinování tak akorát, takže jsme ideálně stihli autobus zpět ve 12:30. Za celou dobu jsme potkali naprosté minimum turistů (jezdit sem mimo sezónu má své výhody, ale komáři to plně kompenzují, grrr). Odpoledne jsme strávili na Flores, hlavně v jezeře :)

V hostelu v Palenque nabízeli "tour package", kde jsme měli v 6:30 ráno vyjet a na Flores dorazit ve 14:30. Ráno nás nabral minivan a zhruba 3 hodiny nás vezl na hranice s Guatemalou (řeka). Tam nás vysadil, mexičtí pohraničníci nám orazili pasy s datem odjezdu, řidič vrazil pár pesos do ruky chlapíkovi na lodi a že ten prý zajistí zbytek. Lodička nás převezla převezla na druhou stranu, kde stál velice "publico" vyhlížející něcojakoautobus. Půl hodina čekání, kdy nás neustále obcházeli místní veksláci ať si vyměníme pesos za "kecaly" (quetzal - měna v Guatemale :). Chlapík z lodičky předal nějaké papírky řidiči autobusu a ten s námi pak vyrazil.

Přišel první šok - zapomeňte na asfalt, autobus tancoval po polňačce, na kterou by u nás vjelo tak možná horské kolo. Po hodině kodrcání jsme dojeli zpátky k řece :) Naštěstí to bylo o vesnici vedle, kde na nás čekal další turistiko minivan. Řidič se mi snažil vysvětlit proč nás sem neodvezla rovnou lodička (evidentně to tak mělo původně proběhnout), ale jediné co jsem porozuměl bylo "muy peligroso" (velice nebezpečné) - akorát nevím co přesně to mělo být. Následovala zastávka na místní celnici, kde jsme po zaplacení $5 dostali razítko do pasu a pak nás čekaly další 3 hodiny drncání po prašných cestách, až konečně nastal asfalt! Teď už zbývaly jen 2 hodiny do cíle - ostrov Flores. Naprosto neuvěřitelně jsme dorazili i relativně na čas (v Guatemale je o hodinu méně než v Mexiku).

Ostrov Flores leží na jezeře Peten Itzlá je spojený s městečkem Santa Elena krátkým mostem. Je to velice historicky zachované místo s dlážděnými uličkami, malými domečky a celkově má hezkou atmosféru. Ubytovali jsme se v hotelu Mirador Del Lago u kterého bylo malé molo na jezero a my se tak mohli hned po cestě jít spláchnout. Hotel sám o sobě byl mírně tragický, ale přežít se to dalo a my původně stejně počítali pouze s jednou nocí. Nakonec se nám ale ve Flores tak zalíbilo, že jsme zůstali o den déle.

Palenque je relativně malé město proslulé svými ruinami májského města. I když jsme byli z Cozumelu blízko Chichen Itzá (jeden z divů světa, také ruiny města), zvolili jsme raději Palenque. Není tak zavalené turisty (do Chichen Itzá jezdí stovky autobusů s turisty z Cancůnu) a hlavně podle mnoha popisů na internetu je i díky svému umístění v pralese krásnější. Spojení z Playa Carmen nebyl problém - jezdí tu (přes Tulum) noční autobus a do Palenque dorazí kolem sedmé ráno. Po příjezdu jsme relativně dobře vyspaní vyrazili do hostelu Yaxkin, nechali tu batohy a rovnou se v 8 nechali odvézt na ruiny.

Procházet tenhle typ památek bez průvodce v podstatě nemá smysl, takže jsme se na místě dohodli s ještě pár dalšími lidmi a společně si najali anglicky mluvícího guide. Dobrá volba - protáhl nás i jěště neodkrytou částí města (zatím je vykopaných a opravených jenom 20%) a snad 2 hodiny nás prováděl po budovách a říkal spousty zajímavostí. Já si samozřejmě už většinu nepamatuju, ale pár věcí přece.

Třeba že Májové nepoužívali zvířata ani kovy, takže vše stavěli hezky ručně a opracovávali kameny. Dále znali cement a vápno - to vyráběli z místních lomů a díky tomu vykáceli stromy absolutně všude (na výrobu 1kg cementu spotřebovali 150kg stromů na spálení). Pro stavby zhusta využívali tzv. falešný oblouk - t.j. obš strany oblouku jsou samonosné a nahoře zakryté plochým kamenem. Moc to nedrželo a tak ještě pro balanc přidávali další kameny nahoru...

Jinak Palenque je opravdu hezké - Chichen Itzá jsem neviděl, ale když to třeba srovnám s Teotihuacan (tam jsem byl před lety), tak tohle ve mě rozhodně zanechalo větší dojem. Budovy utopené v zeleni prostě vypadají dobře a navíc je kolem i spousta fauny (opičky, krocani, atd.). Dojem navíc dokreslují Howler Monkeys - jejich kvílení je velice zvláštní a prý si ho i nahráli pro ozvučení filmu Jurassic Park :)

Po 4 hodinách ruionování jsme měli historie tak akorát a pokračovali dál (v rámci objednané tour) na vodopády Mihai-Ha. Ty jsou hezké, ale nic extra. Další zastávka už byla výrazně zajímavější - oblast Aqua Azul. To je kaskáda jezů a jezírek, ve který se dá i koupat. Toho jsme vydatně využili (voda byla tak akorát osvěžující). Je se zde také možné projít pár kilometrů podél kaskády - cestu lemují stovky stánků a je tu i několik dalších příležitostí ke koupání. Palenque byla naše poslední zastávka v Mexiku a dál jsme se přesouvali do Flores v Guatemale.

Cozumel je relativně malý ostrov kousek na východ od Playa del Carmen a Cancúnu. Je to také jedno z nejvíce turistických míst v Mexiku. Tomu odpovídají jak cenová hladina, tak i úroveň služeb. Každý den (mimo neděle) tu zastaví až 6 lodí včetně jedné z největších na světě (pobere přes 6 tisíc pasažérů). Vynásobeno to znamená, že se přes den dokáže osazenstvo ostrova rozrůst o hezkých 20tisíc turistů. A to nepočítám ty, co na ostrově bydlí, popřípadě zůstávají v některém z resortů přes záliv v Playa Del Carmen.

Naší hlavní náplní pobytu bylo potápění. Mimo to jsme v podstatě na nic dalšího neměli čas a ani síly :) Většínu večerů jsme vyrazili na večeři a drink s Juliem. Asi nejlepší byl bar Wet Wendys, kde měli naprosto luxusní zmrzlou margaritu a navíc porce jako pro slona. Po třech dnech jsme se ráno přesunuli zpět do Playa Del Carmen a zkusili si vyjednat pro Martu potápění v caverně a pro mě v jeskyni - to jsme nakonec odpískali a vyrazili autobusem do Tulum. Plán byl zkouknou ruiny, plácnout se na pláž a přežít do večera než pojede autobus do Palenque.

V Tulum na nádraží jsme nechali batohy, koupili lístek na večer na autobus a vyrazili na naše první ruiny - Tulum. Jsou tak 10 minut busem ven z města přímo na pobřeží. Velikostí nic moc, ale pláže kolem jsou luxusní. Celé jsme je měli proběhlé tak za 30 minut a vyrazili dál po pláži a hledali bar kam zapadnout. Do toho chvílema pršelo, takže i koupání v moři jsme museli přizpůsobit počasí. Mojito ale dělali luxusní - po třech už mi ani déšť nevadil :)

Večer jsme se vrátili taxíkem do města a nasedli na noční autobus do Palenque. Ojezd byl v půl deváté a do Palenque jsme měli dorazit před sedmou ráno. Trochu jsem se té cesty obával, ale ADO (firma co autobusy provozuje) tyhle noční spoje obsluhuje luxusním modelem, kde se dají sedadla sklopit skoro vodorovně, na nohy je dost místa i pro nás dlouhány a navíc nebylo plno, takže Martička vyexpandovala na sedadlo vedle a ještě se roztáhla přes uličku :) Do Palenque jsme dorazili na čas a docela příjemně odpočinutí.

Sotva jsem se vrátil z Kolumbie, už mě čekala další cesta, tentokrát na 3 týdny do Mexika s kamarádkou Martičkou. První zastávku jsem nám naplánoval na ostrově Cozumel, kde je krásné potápění. Cesta kupodivu proběhla v pohodě - letěli jsme přes Paříž do Mexico City a pak ještě přeletěli do Cancunu. Odtud už je to jenom chvilku autobusem do Playa Del Carmen a následně lodí už na Cozumel samotný. Po přistání na nás čekal můj kamarád Julio (instruktor potápění), který nás nejdříve vzal do Aldora Divers zorganizovat věci na další den a následně do Amaranto B&B, kde jsme se ubytovali.

Další den jsme už v 7:30 ráno čekali na molu a vyrazili na potápění. Aldora mají mírně netradiční přístup - místo snahy plně obsadit loď mají maximum 6 lidí, takže skupiny jsou menší a člověk si nepřijde jako na Václaváku. Navíc používají ocelové lahve foukané ne 3500psi, takže doba pod vodou je standardně minimálně 70 minut. Tohle je výrazný nadstandard, protože Cozumel je jinak jedna z největších destinací pro potápění na světě a v hlavní sezóně tu obslouží přes 2500 potápěčů denně! Na ostrově je prý také největší plnírna lahví na světě.

Na Cozumelu je možné vidět kde co, ale záleží na sezóně. My se bohužel do ničeho speciálního netrefili, ale jinak tu jsou období whalesharks, bullsharks, stingrays, marlins, atd... V podstatě pořád něco :) Jedna z místních specialit je "Toad Fish" - ryba, co kváká pod vodou. Po třech dnech už jsem se bál, že odjedu aniž bych jí viděl, ale nakonec se mi jí poštěstilo najít při našem závěrečném nočním potopu. Jinak je co fotit skoro pořád. Viděli jsme žraloky (grey nurse shark), želvy, morény, rejnoky, spousty lobsterů, krevetek, krabů,... prostě pořád něco. Jediné co mi tu chyběl byli nudibranches :) Ještě jedna poznámka - v podstatě pokaždé je potřeba počítat s menším (či spíš větším) proudem.

Cozumel mě ani nezklamal, ale zase ani úplně nenadchnul. Je fakt, že být tu třeba v sezóně plavání s marliny, asi bych mluvil jinak. Jinak jsem prostě už moc zhýčkaný asií :) Navíc je tu docela draho - 2tank dive stojí kolem 90 USD a výbava pak ještě dalších 20 navíc. Stojí to rozhodně za to, ale už jsem toho zažil hodně a některé destinace v asii mi prostě připadaly lepší. Každopádně díky Juliovi za pomoc a společnost :)

No a finální poznámka se bude týkat potápění v jeskyních. Yucatan je jedno z nejlepších míst na světě pro tohle hobby a jde se tu potápět i jenom v caverns (t.j. pro normální potápěče). Ani jsem nepočítal, že bych se tu do některé z cenotes (jeskyní) dostal (to bych ostatně ani Ondřejovi nemohl udělat :), ale Juliio se tvářil, že to není problém. No, problém to opravdu není - stačí mít certifikaci a vše ostatní včetně výbavy tu ochotně zapůjčí. Problém je jenom s cenou - mě by to jako sólo potápěče vyšlo na 250 dolarů, caverna pro Martičku cca 130. Hodně jsem nad tím přemýšlel a nakonec se rozhodl, že si jeskyně nechám až na příště na nějakou větší výpravu s Ondřejem.

Poslední dopoledne jsme strávili v Bogotě. Jak jsme si to první den přiletu naplánovali, tak jsme i učinili a vyrazili na teleferiko (lanovku), co vede na kopec nad městem. Byla zrovna neděle, takže byl docela nával. Nahoře na kopci je kostel a o věřící zjevně nemá nouzi. Dolů jsme se vypravili pěšky - vedou tam schody. Cesta má kolem 2.5km a opravdu obdivuji ty zástupy co se nahoru škrábaly. Nám to trvalo skoro hodinu i jenom sejít. Schvácené obličeje stoupajících věřících svědčily o tom, že cesta nahoru je zážitek sám o sobě :)

Ke kolumbii bych měl ještě pár poznámek.

• - bezpečí : za celou dobu jsme si nikdy nepřipadali ohrožení. Naopak, každý rád pomohl, nikdo se nás nasnažil obrat, prostě opravdu pohoda.
• - doprava autobusy (místní i dálkové) : jezdí jich hodně, snad naprosto všude a jsou levné. Jenom u dálkových tras předjíždění není pro slabé povahy.
• - kouření : v kolumbii snad téměř nikdo nekouří (prý je to pro ně drahé), paráda!
• - španělština : bez aspoň základů není šance. Anglicky téměř nikdo nemluví a to třeba ani na letišti! Já měl pár zábavných kiksů - třeba se mi při ptaní na obsah snídaně povedlo splést "chugo" a "uego", takže jsem místo džusu skončil s míchanými vajíčky :)
• - internet : k dispozici ve všech hostelech a i na letištích zdarma
• - cukr : stejně jako internet je všude a ve všem. Pečivu, pití...

Jinak je Kolumbie nádherná země a určitě se sem ještě někdy v budoucnu vrátím. Lákadlo paraglidingu je prostě příliš veliké (terény co jsem viděl jsou neuvěřitelné a hlavně tu asi nebude problém se zázemím). Navíc jsme nestihli zajet do kávového regionu, který dle vyprávění také stojí za to. No a finálně ta španělština - kolumbijci ji mají krásně čistou, takže ideální místo ke studiu :) 
Hasta proxima vez Colombia!

Na další den jsme si domluvili trek v amazonském pralese. Probudili jsme se do krásného počasí, takže podmínky byly ideální. Tady jenom odbočím - od amazonie jsme čekali hlavně komáry. Kupodivu v Leticii téměř nejsou (prý je na ně ve městě horko). Náš pokoj měl okna bez sítí, postel byla bez moskytiéry a dalo se spát v pohodě i bez namazání repelentem. Výlet do pralesa byl ale něco jiného - v hostelu nám půjčili gumáky a doporučení bylo i oblečení s dlouhým rukávem. I tak to ale nebylo tak strašné (já byl jen v tričku s krátkým) a repelent v pohodě zafungoval. No nic - zpátky do pralesa.

Autem jsme odjeli cca 15km od leticie a pod vedením místního guida (opět pouze ve španělštině) vyrazili na trek. Nejdříve nás vzal k rodině co bydlí kus od vesnice a ukázal nám jak zpracovávají Yuka kořeny na jídlo. Další zastávkou byl přístřešek jednoho dědy, co žije sám v pralese. Ten se najednou vynořil z lesa ve slipech a gumácích a vysvětlil nám, že tak žije proto, že ho kdysi proklela tchýně a duchové mu našeptávají aby nezůstával na jednom místě. Rodinné problémy evidentně každý řešíme jinak :)

Pak jsme se chvíli pohybovali po kolumbijsko-brazilské hranici a ožírali různé druhy nám neznámého ovoce ze stromů. Něco bylo dobré, něco méně, ale celkově super. Pak jsme vyrazili na brazilskou stranu opravdu už do hlubokého pralesa. Cestou nám průvodce ukazoval třeba sítě tarantul (jsou tu tak velké, že loví myši), mravenců (kousnutí některých je prý horší než od škorpiona), atd. Po návratu nás čekal pozdní oběd připravený brazilským kuchařem - já bych ho teda poslal zpátky do školy...

V sobotu už nás odpoledne čekala cesta zpátky do bogoty, ale ještě předtím jsme se vypravili do El Mundo Amazonico. Jen pro info - dostat se tam dá velice jednoduše autobusem z parku Santander v Leticii (řidiči stačí říct, že jedete na km 11). Četl jsem o něm, že je to ůžasný park a opravdu nás nezklamal. Je rozdělený na 4 okruhy, každý je tak na hodinu. My se stihli připojit k výkladu o rybách a hadech (mají tam i akvária) - ten byl sice ve španělštině, ale kupodivu jsem se docela chytal. Asi nejhorší jsou tam hadi, co uštknutím neotráví, ale způsobí nekrózu, takže třeba po jednom dnu úplně zčerná prst. Měl tam i pár docela děsivých fotek.

Další část už jsme měli v angličtině a týkala se rostlin. Klučina nám vysvětlil proč se nedá v pralese skoro nic pěstovat (veškeré živiny spláchne voda) a pak nás postupně provedl zahradou, kde nám ukazoval jednotlivé rostliny a jejich využití. Samozřejmě došlo i na keř Coca, ze kterého se z listí dělá i kokain. Ten je ale jenom jednou z 12 složek a musí se chemicky extrahovat (na proces přišli němci :). Mě ale daleko víc zaujal jiný keř - z jeho listí se dá udělat výtažek (nebo i prášek), který dokáže lidi dokonale omámit. Doslova z nich udělat zombie a to tak, že na první pohled vypadají normálně, ale přitom o sobě vůbec nevědí a jenom dělají co se jim řekne (a navíc si pak ani nic nepamatují). Prý ho používají zloději - omámí takhle člověka třeba přes drink, pak ho vezmou k němu domů, on sám jim odemkne a ještě pomáhá s odnášením věcí :)

Poslední zajímavost z Leticie je park Santader. Na první pohled na něm není nic zajímavého - pár stromů, přes den klid... No jo, ale kolem 5 odpoledne se to změní. Najednou se z širokého okolí začnou slétávat neuvěřitelná hejna (deseti-tisíce) malých zelených papoušků. Ti dělají nad parkem doslova mrak a až do západu slunce se stěhují do stromů v parku. Je to zajímavé pozorovat, jak stromy doslova ožívají a rambajs je to taky neuvěřitelný. Dům vedle parku bych teda určitě mít nechtěl :)

Naší poslední zastávkou na cestě po Kolumbii byla nejjižnější amazonská část, kde se setkávají hranice Kolumbie, Peru a Brazílie - město Leticie. Hned po přistání nás každého zkásli o 19000 COP (200 kč) a z malinkatého letiště jsme se dopravili do La Jangada hostelu, kde jsem nám zamluvil ubytování. Počasí bylo mírně řečeno špatné - pršelo a nevypadalo to na brzské zlepšení. Přestože už bylo hodně po šesté, povedlo se nám si v hotelu dohodnout na další den výlet lodí po amazonce.

Ráno jsme se probudili do stejně mizerného počasí. Pršelo a navíc byla docela i zima. V hostelu si nás vyzvedla paní a odvezla do přístavu, kde nám ukázala přes bahno k cca 100m vzdálené řece a prý že tam na nás čeká loď. Já byl v žabkách a Verča v sandálech, tak jsme se prostě probrodili k molu. Tam se nás postupně sešlo 7 (my jediní byli cizinci) a za chvíli už lodička svištěla k první zastávce - Victoria Amazonica. Uvítal nás chlapík co tam má pro turisty připravené dva papouchy, se kterými se všichni postupně fotí. Pak se vytasil ještě s malým lenochodem. Mezitím nám průvodce (samozřejmě pouze ve španělštině) povídal nějakou legendu o velkých leknínech co tam rostou (listy mají až 2m).

Následující zastávka byl ostrov Mikos. Já jsem tušil, že tam má být něco s opičkami, ale realita nás i tak dostala. Odvedli nás kousek do pralesa a tam na nás najednou začaly ze všech stran skákat tak 20cm velké opičky. A spousta (prý jich v téhle skupině je přes 80). Chlapík navíc po chvilce vytáhl banán a to už bylo jako útok piraň. Já na tom byl ještě v pohodě, ale Verča s dlouhýma vlasama docela trpěla :)

Další přesun a zastávka v domorodé vesnici Macedonia. Tady jsem si přišel už úplně jako turista. Posadili nás na špalíčky a následně naběhlo pár babiček a za bušení do bubínku a ječení čehosi zmateně pobíhaly kolem. Aby to vylepšily, tak po chvilce popadly za ruce i nás a ve dvojicích nás donutily se ke křepčení přidat - prostě něco co ještě žádný běloch neviděl :) Samozřejmě na konci obešly s kyblíčkem na bakšiš a pak jsme absolvovali kolečko po jejich tradičních výrobcích k zakoupení. Jenom pro pořádek uvádím, že ve vesnici žije prý kolem 800 lidí z různých kmenů, mají elektriku i veřejné osvětlení a mobily nízko u pasu...

Nejvzdálenějším místem (cca 80km od Leticie) byl přístav Narino, kde nás čekal (vcelku jedlý) oběd. Jinak nic moc zajímavého - jen, že si tu postavili rozhlednu. Na cestě zpět jsme měli mít možnost vídet delfíny. Já byl tedy hodně skeptický a to se prohloubilo když kapitán zastavil uprostřed řeky a začal hvízdat. Po chvíli prohlásil, že jsou asi níž po řece a vyrazil dál. Následovalo další zastavení a zase hvízdání - přemýšlel jsem, že bych se mu nabídl, že také zahvízdám, ale to by asi ostatní vyskákali z lodi :) Tak po 5ti minutách nejbystřejší z posádky (=já :) delfína opravdu zahlédl. Par jich připlavalo i docela blízko a řádili kolem nás. Jinak jsme je pak ještě párkrát zahlédli i po cestě zpět, takže asi tady budou opravdu běžní.

Poslední na programu byla zastávka v cizině - t.j. na druhém břehu řeky, v další domorodé vesnici, tentokrát peruánské. Tady jsme byli ušetřeni křepčení, zato nás uvítal zasmušilý zástup žen, které beze slova držely různá zvířata. Tukana, papouška, krokodýla, pár lenochodů, želvy, atd... Opět určeno k focení s turisty za bakšiš. Já tohle tedy hodně neschvaluji, ale co má člověk dělat :( Do Leticie jsme se vrátili skoro až za tmy (výlet byl na celý den). Celkově to rozhodně stálo za to, jen to zneužívání zvířat mi docela vadilo.

Taganga je malá rybářská vesnice kousek od města Santa Marta. Naším hlavním cílem tady bylo potápění, ale zároveň jsme chtěli vyrazit i do národního parku Tayrona. Ten se táhne od Tagangy podél pobřeží a je to víceméně dostupné pouze pěšky nebo po vodě. Většina lidí sem jde minimálně na dva dny s tím, že přespí v jednom z míst na pláži buď v půjčeném stanu nebo v síti. To byl i náš původní plán než mě od toho zradili v Tayrona Dive Center. Hammocky (sítě) prý perou sotva jednou za sezónu a (cituji) spí v nich různé typy lidí (=hipíci s dredy) s různým pohledem na hygienu. Takže prý ať počítáme s tím, že si nějakou tu breberku odneseme :)

No nic, přespání jsme škrtli a vymysleli alternativu, že park projdeme za jeden den. Ráno jsme nasedli do autobusu do Santa Marta, tam přesedli do dalšího směr Tayrona a nechali se vysadit ve vesnici Calabazo. Standardně se lidé nechají dovézt až do El Zaino a jdou okruh odtud - takže my jsme takhle vlastně chtěli jít "proti proudu". V posledním domečku na začátku treku nás místní chlapík zkásnul o 2x 38tis (docela dost - cca 390kč) a dál jsme pokračovali po svých, vybaveni mapou z letáku :)

Trek se postupně zužoval až se z polní silnice změnil na pěšinu po které by sotva prošel chodec. Příroda kolem byla divoká a za celou dobu jsme narazili akorát na 2 další lidi. Po cca 2 hodinách cesty převážně do kopce jsme narazili na rozcestí. Buď jsme mohli pokračovat podle plánu směr "El Pueblito" (ruiny) nebo si trochu zajít a mrknout na Playa Brava. Přišlo nám, že máme spoustu času a podle mapy to vypadalo kousek, tak jsme se rozhodli pro Playa Brava. Pěšinka ještě chvilku šplhala do kopce a pak se zlomila a začala strmě padat. V tu chvíli mi došlo, že pláž asi nebude na kopci a že nás tedy čeká pěkný sešup a následně řádně náročný návrat :(

No, "malá zacházka" se ukázala být skoro stejně dlouhou jako okruh sám a na pláž jsme dorazili už docela uondaní po další více než hodině a půl. Cesta to ale byla nádherná. Divoká džungle, spousty motýlů a breberek, paráda. Na Verču si v jeden moment sedla kobylka, co měla hodně přes 10cm - chudák (verča :) statečně držela než já připravil foťák no a samozřejmě v momentě kdy jsem se přiblížil na fotku, tak se zvedla a uletěla. Ach jo! Playa Brava evidentně pamatuje lepší časy. Je to shluk polorozpadlých budov, který hlídá jedna rodina. Pláž jako taková není nic moc a plavat se tu nedá kvůli vlnám a zpětným proudům.

Takže jsme nakoupili zásoby vody (nic jiného to ostatně asi stejně neměli) a po chvilce vyrazili na cestu zpět. Bylo to do kopce. Hodně. Cestou jsme potkali domorodce na koni s oslíkem, co evidentně slouži jako jediná forma zásobování. Jak se ale kůň a oslík dostávali přes některé opravdu divoké části cesty nám jasné není. Další necelé dvě hodiny plahočení a byli jsme zpátky na rozcestí. Hřmělo a únava už byla pořádná, takže jsme jednohlasně odhlasovali návrat do Calabazo a nechat si zbytek parku na někdy příště :) Plán tak sice nevyšel, ale trek to byl úžasný a rozhodně stál za to.

Návrat zpět do Santa Marty byl také veselý - to hřmění co jsme celé odpoledne slyšeli se evidentně vyřádilo v Santa Martě. Kolem autobusu to najednou začalo šplouchat a my zjistili, že jsou ulice slušně pod vodou. Kanalizace tady prostě zvládne jenom něco a zbytek se pak jako řeka valí ulicemi. Druhý den už jsme měli odlet z Santa Marty přes Bogotu do Leticie. Na letiště se dá docela dobře dostat i autobusem z parku Bolivar, takže taxík netřeba.

Nemá cenu to zastírat - na potápění v Taganga jsem se po tom půl roce na suchu už opravdu těšil. Nečekal jsem moc a je pravda, že to zase něco úplně úžasného taky nebylo - už jsem prostě moc zhýčkaný výlety do Asie. Dostal jsem doporučení na Tayrona Dive Center. Ujal se nás sám majitel a ujistil nás, že potápění není problém, místo má a výlety plánuje. Navíc sám od sebe mi nabídl jako instruktorovi potápění za poloviční cenu - to se mi ještě nestalo :) Mimochodem potápění tady je relativně levné (2-tank dive včetně vybavení je cca 1200 kč).

Ani nevím proč, ale hodně mi to tu připomínalo Bermudy. Podobné korály, podobná viditelnost, podobný život... Akorat korály jsou tu tedy v řádově horším stavu a na velkou rybu tu díky rybářům nenarazíte. Až jsem se skoro bál, že nebudu mít co fotit, ale nakonec to zase tak hrozné nebylo :) Mimochodem, nebral jsem na cestu svůj nový panasonic, páč mi přišel zbytečně velký na tu trošku potápění, takže vše je foceno mým starým dobrým malým odolným olympusem :)

Samozřejmě jsem se hned zajímal jak to tady mají s nočním potápěním. A vida, i tady se na mě štěstí usmálo a v neděli jsme vyrazili. První půlhodinu jsem ale se vyloženě nudil - sem tam spící ryba, ale jinak nic - ani krabi, krevetky, prostě NIC. Ale potom se to zlomilo. Objevili jsme chobotnici na lovu. Seděla (ležela? :) na šutru a čekala. No a kolem si to zrovna štrádoval krab (mimochodem jediný, co jsem za ten večer viděl) a než se vzpamatoval, už na něj skočila. Chvíli přežvykovala a pak se nás ještě dalších 10 minut držela (naše světla jí asi pomáhala lovit). Postupně jsme pak narazili ještě na spoustu dalších potvor, takže noční potop jako obvykle nezklamal a byl tím nejlepším zážitkem.

Ještě jedna poznámka na okraj - přišlo mi až komické, jaký respekt tu mají z instruktorů. Div mi nenatahovali červený koberec až k lodi. I během brífingu na lodi hned informovali, že mají "hostujícího instruktora" vladimíra :) Jenom ta španělština - anglicky uměli pár slov, takže brífingy jsem spíš odhadoval podle gest a mezi tím se snažil pochytit aspoň základní termíny pro vybavení. Mám se co učit :(