0 komentáře

Potápění na Cozumelu 14.října

Sotva jsem se vrátil z Kolumbie, už mě čekala další cesta, tentokrát na 3 týdny do Mexika s kamarádkou Martičkou. První zastávku jsem nám naplánoval na ostrově Cozumel, kde je krásné potápění. Cesta kupodivu proběhla v pohodě - letěli jsme přes Paříž do Mexico City a pak ještě přeletěli do Cancunu. Odtud už je to jenom chvilku autobusem do Playa Del Carmen a následně lodí už na Cozumel samotný. Po přistání na nás čekal můj kamarád Julio (instruktor potápění), který nás nejdříve vzal do Aldora Divers zorganizovat věci na další den a následně do Amaranto B&B, kde jsme se ubytovali.

Další den jsme už v 7:30 ráno čekali na molu a vyrazili na potápění. Aldora mají mírně netradiční přístup - místo snahy plně obsadit loď mají maximum 6 lidí, takže skupiny jsou menší a člověk si nepřijde jako na Václaváku. Navíc používají ocelové lahve foukané ne 3500psi, takže doba pod vodou je standardně minimálně 70 minut. Tohle je výrazný nadstandard, protože Cozumel je jinak jedna z největších destinací pro potápění na světě a v hlavní sezóně tu obslouží přes 2500 potápěčů denně! Na ostrově je prý také největší plnírna lahví na světě.

Na Cozumelu je možné vidět kde co, ale záleží na sezóně. My se bohužel do ničeho speciálního netrefili, ale jinak tu jsou období whalesharks, bullsharks, stingrays, marlins, atd... V podstatě pořád něco :) Jedna z místních specialit je "Toad Fish" - ryba, co kváká pod vodou. Po třech dnech už jsem se bál, že odjedu aniž bych jí viděl, ale nakonec se mi jí poštěstilo najít při našem závěrečném nočním potopu. Jinak je co fotit skoro pořád. Viděli jsme žraloky (grey nurse shark), želvy, morény, rejnoky, spousty lobsterů, krevetek, krabů,... prostě pořád něco. Jediné co mi tu chyběl byli nudibranches :) Ještě jedna poznámka - v podstatě pokaždé je potřeba počítat s menším (či spíš větším) proudem.

Cozumel mě ani nezklamal, ale zase ani úplně nenadchnul. Je fakt, že být tu třeba v sezóně plavání s marliny, asi bych mluvil jinak. Jinak jsem prostě už moc zhýčkaný asií :) Navíc je tu docela draho - 2tank dive stojí kolem 90 USD a výbava pak ještě dalších 20 navíc. Stojí to rozhodně za to, ale už jsem toho zažil hodně a některé destinace v asii mi prostě připadaly lepší. Každopádně díky Juliovi za pomoc a společnost :)

No a finální poznámka se bude týkat potápění v jeskyních. Yucatan je jedno z nejlepších míst na světě pro tohle hobby a jde se tu potápět i jenom v caverns (t.j. pro normální potápěče). Ani jsem nepočítal, že bych se tu do některé z cenotes (jeskyní) dostal (to bych ostatně ani Ondřejovi nemohl udělat :), ale Juliio se tvářil, že to není problém. No, problém to opravdu není - stačí mít certifikaci a vše ostatní včetně výbavy tu ochotně zapůjčí. Problém je jenom s cenou - mě by to jako sólo potápěče vyšlo na 250 dolarů, caverna pro Martičku cca 130. Hodně jsem nad tím přemýšlel a nakonec se rozhodl, že si jeskyně nechám až na příště na nějakou větší výpravu s Ondřejem.

0 komentáře

Rozloučení s Kolumbií 30.září

Poslední dopoledne jsme strávili v Bogotě. Jak jsme si to první den přiletu naplánovali, tak jsme i učinili a vyrazili na teleferiko (lanovku), co vede na kopec nad městem. Byla zrovna neděle, takže byl docela nával. Nahoře na kopci je kostel a o věřící zjevně nemá nouzi. Dolů jsme se vypravili pěšky - vedou tam schody. Cesta má kolem 2.5km a opravdu obdivuji ty zástupy co se nahoru škrábaly. Nám to trvalo skoro hodinu i jenom sejít. Schvácené obličeje stoupajících věřících svědčily o tom, že cesta nahoru je zážitek sám o sobě :)

Ke kolumbii bych měl ještě pár poznámek.

  • - bezpečí : za celou dobu jsme si nikdy nepřipadali ohrožení. Naopak, každý rád pomohl, nikdo se nás nasnažil obrat, prostě opravdu pohoda.
  • - doprava autobusy (místní i dálkové) : jezdí jich hodně, snad naprosto všude a jsou levné. Jenom u dálkových tras předjíždění není pro slabé povahy.
  • - kouření : v kolumbii snad téměř nikdo nekouří (prý je to pro ně drahé), paráda!
  • - španělština : bez aspoň základů není šance. Anglicky téměř nikdo nemluví a to třeba ani na letišti! Já měl pár zábavných kiksů - třeba se mi při ptaní na obsah snídaně povedlo splést "chugo" a "uego", takže jsem místo džusu skončil s míchanými vajíčky :)
  • - internet : k dispozici ve všech hostelech a i na letištích zdarma
  • - cukr : stejně jako internet je všude a ve všem. Pečivu, pití...

Jinak je Kolumbie nádherná země a určitě se sem ještě někdy v budoucnu vrátím. Lákadlo paraglidingu je prostě příliš veliké (terény co jsem viděl jsou neuvěřitelné a hlavně tu asi nebude problém se zázemím). Navíc jsme nestihli zajet do kávového regionu, který dle vyprávění také stojí za to. No a finálně ta španělština - kolumbijci ji mají krásně čistou, takže ideální místo ke studiu :) 
Hasta proxima vez Colombia!

0 komentáře

Amazonský prales 28.září

Na další den jsme si domluvili trek v amazonském pralese. Probudili jsme se do krásného počasí, takže podmínky byly ideální. Tady jenom odbočím - od amazonie jsme čekali hlavně komáry. Kupodivu v Leticii téměř nejsou (prý je na ně ve městě horko). Náš pokoj měl okna bez sítí, postel byla bez moskytiéry a dalo se spát v pohodě i bez namazání repelentem. Výlet do pralesa byl ale něco jiného - v hostelu nám půjčili gumáky a doporučení bylo i oblečení s dlouhým rukávem. I tak to ale nebylo tak strašné (já byl jen v tričku s krátkým) a repelent v pohodě zafungoval. No nic - zpátky do pralesa.

Autem jsme odjeli cca 15km od leticie a pod vedením místního guida (opět pouze ve španělštině) vyrazili na trek. Nejdříve nás vzal k rodině co bydlí kus od vesnice a ukázal nám jak zpracovávají Yuka kořeny na jídlo. Další zastávkou byl přístřešek jednoho dědy, co žije sám v pralese. Ten se najednou vynořil z lesa ve slipech a gumácích a vysvětlil nám, že tak žije proto, že ho kdysi proklela tchýně a duchové mu našeptávají aby nezůstával na jednom místě. Rodinné problémy evidentně každý řešíme jinak :)

Pak jsme se chvíli pohybovali po kolumbijsko-brazilské hranici a ožírali různé druhy nám neznámého ovoce ze stromů. Něco bylo dobré, něco méně, ale celkově super. Pak jsme vyrazili na brazilskou stranu opravdu už do hlubokého pralesa. Cestou nám průvodce ukazoval třeba sítě tarantul (jsou tu tak velké, že loví myši), mravenců (kousnutí některých je prý horší než od škorpiona), atd. Po návratu nás čekal pozdní oběd připravený brazilským kuchařem - já bych ho teda poslal zpátky do školy...

V sobotu už nás odpoledne čekala cesta zpátky do bogoty, ale ještě předtím jsme se vypravili do El Mundo Amazonico. Jen pro info - dostat se tam dá velice jednoduše autobusem z parku Santander v Leticii (řidiči stačí říct, že jedete na km 11). Četl jsem o něm, že je to ůžasný park a opravdu nás nezklamal. Je rozdělený na 4 okruhy, každý je tak na hodinu. My se stihli připojit k výkladu o rybách a hadech (mají tam i akvária) - ten byl sice ve španělštině, ale kupodivu jsem se docela chytal. Asi nejhorší jsou tam hadi, co uštknutím neotráví, ale způsobí nekrózu, takže třeba po jednom dnu úplně zčerná prst. Měl tam i pár docela děsivých fotek.

Další část už jsme měli v angličtině a týkala se rostlin. Klučina nám vysvětlil proč se nedá v pralese skoro nic pěstovat (veškeré živiny spláchne voda) a pak nás postupně provedl zahradou, kde nám ukazoval jednotlivé rostliny a jejich využití. Samozřejmě došlo i na keř Coca, ze kterého se z listí dělá i kokain. Ten je ale jenom jednou z 12 složek a musí se chemicky extrahovat (na proces přišli němci :). Mě ale daleko víc zaujal jiný keř - z jeho listí se dá udělat výtažek (nebo i prášek), který dokáže lidi dokonale omámit. Doslova z nich udělat zombie a to tak, že na první pohled vypadají normálně, ale přitom o sobě vůbec nevědí a jenom dělají co se jim řekne (a navíc si pak ani nic nepamatují). Prý ho používají zloději - omámí takhle člověka třeba přes drink, pak ho vezmou k němu domů, on sám jim odemkne a ještě pomáhá s odnášením věcí :)

Poslední zajímavost z Leticie je park Santader. Na první pohled na něm není nic zajímavého - pár stromů, přes den klid... No jo, ale kolem 5 odpoledne se to změní. Najednou se z širokého okolí začnou slétávat neuvěřitelná hejna (deseti-tisíce) malých zelených papoušků. Ti dělají nad parkem doslova mrak a až do západu slunce se stěhují do stromů v parku. Je to zajímavé pozorovat, jak stromy doslova ožívají a rambajs je to taky neuvěřitelný. Dům vedle parku bych teda určitě mít nechtěl :)

0 komentáře

Výlet po Amazonce 27.září

Naší poslední zastávkou na cestě po Kolumbii byla nejjižnější amazonská část, kde se setkávají hranice Kolumbie, Peru a Brazílie - město Leticie. Hned po přistání nás každého zkásli o 19000 COP (200 kč) a z malinkatého letiště jsme se dopravili do La Jangada hostelu, kde jsem nám zamluvil ubytování. Počasí bylo mírně řečeno špatné - pršelo a nevypadalo to na brzské zlepšení. Přestože už bylo hodně po šesté, povedlo se nám si v hotelu dohodnout na další den výlet lodí po amazonce.

Ráno jsme se probudili do stejně mizerného počasí. Pršelo a navíc byla docela i zima. V hostelu si nás vyzvedla paní a odvezla do přístavu, kde nám ukázala přes bahno k cca 100m vzdálené řece a prý že tam na nás čeká loď. Já byl v žabkách a Verča v sandálech, tak jsme se prostě probrodili k molu. Tam se nás postupně sešlo 7 (my jediní byli cizinci) a za chvíli už lodička svištěla k první zastávce - Victoria Amazonica. Uvítal nás chlapík co tam má pro turisty připravené dva papouchy, se kterými se všichni postupně fotí. Pak se vytasil ještě s malým lenochodem. Mezitím nám průvodce (samozřejmě pouze ve španělštině) povídal nějakou legendu o velkých leknínech co tam rostou (listy mají až 2m).

Následující zastávka byl ostrov Mikos. Já jsem tušil, že tam má být něco s opičkami, ale realita nás i tak dostala. Odvedli nás kousek do pralesa a tam na nás najednou začaly ze všech stran skákat tak 20cm velké opičky. A spousta (prý jich v téhle skupině je přes 80). Chlapík navíc po chvilce vytáhl banán a to už bylo jako útok piraň. Já na tom byl ještě v pohodě, ale Verča s dlouhýma vlasama docela trpěla :)

Další přesun a zastávka v domorodé vesnici Macedonia. Tady jsem si přišel už úplně jako turista. Posadili nás na špalíčky a následně naběhlo pár babiček a za bušení do bubínku a ječení čehosi zmateně pobíhaly kolem. Aby to vylepšily, tak po chvilce popadly za ruce i nás a ve dvojicích nás donutily se ke křepčení přidat - prostě něco co ještě žádný běloch neviděl :) Samozřejmě na konci obešly s kyblíčkem na bakšiš a pak jsme absolvovali kolečko po jejich tradičních výrobcích k zakoupení. Jenom pro pořádek uvádím, že ve vesnici žije prý kolem 800 lidí z různých kmenů, mají elektriku i veřejné osvětlení a mobily nízko u pasu...

Nejvzdálenějším místem (cca 80km od Leticie) byl přístav Narino, kde nás čekal (vcelku jedlý) oběd. Jinak nic moc zajímavého - jen, že si tu postavili rozhlednu. Na cestě zpět jsme měli mít možnost vídet delfíny. Já byl tedy hodně skeptický a to se prohloubilo když kapitán zastavil uprostřed řeky a začal hvízdat. Po chvíli prohlásil, že jsou asi níž po řece a vyrazil dál. Následovalo další zastavení a zase hvízdání - přemýšlel jsem, že bych se mu nabídl, že také zahvízdám, ale to by asi ostatní vyskákali z lodi :) Tak po 5ti minutách nejbystřejší z posádky (=já :) delfína opravdu zahlédl. Par jich připlavalo i docela blízko a řádili kolem nás. Jinak jsme je pak ještě párkrát zahlédli i po cestě zpět, takže asi tady budou opravdu běžní.

Poslední na programu byla zastávka v cizině - t.j. na druhém břehu řeky, v další domorodé vesnici, tentokrát peruánské. Tady jsme byli ušetřeni křepčení, zato nás uvítal zasmušilý zástup žen, které beze slova držely různá zvířata. Tukana, papouška, krokodýla, pár lenochodů, želvy, atd... Opět určeno k focení s turisty za bakšiš. Já tohle tedy hodně neschvaluji, ale co má člověk dělat :( Do Leticie jsme se vrátili skoro až za tmy (výlet byl na celý den). Celkově to rozhodně stálo za to, jen to zneužívání zvířat mi docela vadilo.

0 komentáře

Taganga a Tayrona Park 25.září

Taganga je malá rybářská vesnice kousek od města Santa Marta. Naším hlavním cílem tady bylo potápění, ale zároveň jsme chtěli vyrazit i do národního parku Tayrona. Ten se táhne od Tagangy podél pobřeží a je to víceméně dostupné pouze pěšky nebo po vodě. Většina lidí sem jde minimálně na dva dny s tím, že přespí v jednom z míst na pláži buď v půjčeném stanu nebo v síti. To byl i náš původní plán než mě od toho zradili v Tayrona Dive Center. Hammocky (sítě) prý perou sotva jednou za sezónu a (cituji) spí v nich různé typy lidí (=hipíci s dredy) s různým pohledem na hygienu. Takže prý ať počítáme s tím, že si nějakou tu breberku odneseme :)

No nic, přespání jsme škrtli a vymysleli alternativu, že park projdeme za jeden den. Ráno jsme nasedli do autobusu do Santa Marta, tam přesedli do dalšího směr Tayrona a nechali se vysadit ve vesnici Calabazo. Standardně se lidé nechají dovézt až do El Zaino a jdou okruh odtud - takže my jsme takhle vlastně chtěli jít "proti proudu". V posledním domečku na začátku treku nás místní chlapík zkásnul o 2x 38tis (docela dost - cca 390kč) a dál jsme pokračovali po svých, vybaveni mapou z letáku :)

Trek se postupně zužoval až se z polní silnice změnil na pěšinu po které by sotva prošel chodec. Příroda kolem byla divoká a za celou dobu jsme narazili akorát na 2 další lidi. Po cca 2 hodinách cesty převážně do kopce jsme narazili na rozcestí. Buď jsme mohli pokračovat podle plánu směr "El Pueblito" (ruiny) nebo si trochu zajít a mrknout na Playa Brava. Přišlo nám, že máme spoustu času a podle mapy to vypadalo kousek, tak jsme se rozhodli pro Playa Brava. Pěšinka ještě chvilku šplhala do kopce a pak se zlomila a začala strmě padat. V tu chvíli mi došlo, že pláž asi nebude na kopci a že nás tedy čeká pěkný sešup a následně řádně náročný návrat :(

No, "malá zacházka" se ukázala být skoro stejně dlouhou jako okruh sám a na pláž jsme dorazili už docela uondaní po další více než hodině a půl. Cesta to ale byla nádherná. Divoká džungle, spousty motýlů a breberek, paráda. Na Verču si v jeden moment sedla kobylka, co měla hodně přes 10cm - chudák (verča :) statečně držela než já připravil foťák no a samozřejmě v momentě kdy jsem se přiblížil na fotku, tak se zvedla a uletěla. Ach jo! Playa Brava evidentně pamatuje lepší časy. Je to shluk polorozpadlých budov, který hlídá jedna rodina. Pláž jako taková není nic moc a plavat se tu nedá kvůli vlnám a zpětným proudům.

Takže jsme nakoupili zásoby vody (nic jiného to ostatně asi stejně neměli) a po chvilce vyrazili na cestu zpět. Bylo to do kopce. Hodně. Cestou jsme potkali domorodce na koni s oslíkem, co evidentně slouži jako jediná forma zásobování. Jak se ale kůň a oslík dostávali přes některé opravdu divoké části cesty nám jasné není. Další necelé dvě hodiny plahočení a byli jsme zpátky na rozcestí. Hřmělo a únava už byla pořádná, takže jsme jednohlasně odhlasovali návrat do Calabazo a nechat si zbytek parku na někdy příště :) Plán tak sice nevyšel, ale trek to byl úžasný a rozhodně stál za to.

Návrat zpět do Santa Marty byl také veselý - to hřmění co jsme celé odpoledne slyšeli se evidentně vyřádilo v Santa Martě. Kolem autobusu to najednou začalo šplouchat a my zjistili, že jsou ulice slušně pod vodou. Kanalizace tady prostě zvládne jenom něco a zbytek se pak jako řeka valí ulicemi. Druhý den už jsme měli odlet z Santa Marty přes Bogotu do Leticie. Na letiště se dá docela dobře dostat i autobusem z parku Bolivar, takže taxík netřeba.

0 komentáře

Tři dny potápění v Taganga 22.září

Nemá cenu to zastírat - na potápění v Taganga jsem se po tom půl roce na suchu už opravdu těšil. Nečekal jsem moc a je pravda, že to zase něco úplně úžasného taky nebylo - už jsem prostě moc zhýčkaný výlety do Asie. Dostal jsem doporučení na Tayrona Dive Center. Ujal se nás sám majitel a ujistil nás, že potápění není problém, místo má a výlety plánuje. Navíc sám od sebe mi nabídl jako instruktorovi potápění za poloviční cenu - to se mi ještě nestalo :) Mimochodem potápění tady je relativně levné (2-tank dive včetně vybavení je cca 1200 kč).

Ani nevím proč, ale hodně mi to tu připomínalo Bermudy. Podobné korály, podobná viditelnost, podobný život... Akorat korály jsou tu tedy v řádově horším stavu a na velkou rybu tu díky rybářům nenarazíte. Až jsem se skoro bál, že nebudu mít co fotit, ale nakonec to zase tak hrozné nebylo :) Mimochodem, nebral jsem na cestu svůj nový panasonic, páč mi přišel zbytečně velký na tu trošku potápění, takže vše je foceno mým starým dobrým malým odolným olympusem :)

Samozřejmě jsem se hned zajímal jak to tady mají s nočním potápěním. A vida, i tady se na mě štěstí usmálo a v neděli jsme vyrazili. První půlhodinu jsem ale se vyloženě nudil - sem tam spící ryba, ale jinak nic - ani krabi, krevetky, prostě NIC. Ale potom se to zlomilo. Objevili jsme chobotnici na lovu. Seděla (ležela? :) na šutru a čekala. No a kolem si to zrovna štrádoval krab (mimochodem jediný, co jsem za ten večer viděl) a než se vzpamatoval, už na něj skočila. Chvíli přežvykovala a pak se nás ještě dalších 10 minut držela (naše světla jí asi pomáhala lovit). Postupně jsme pak narazili ještě na spoustu dalších potvor, takže noční potop jako obvykle nezklamal a byl tím nejlepším zážitkem.

Ještě jedna poznámka na okraj - přišlo mi až komické, jaký respekt tu mají z instruktorů. Div mi nenatahovali červený koberec až k lodi. I během brífingu na lodi hned informovali, že mají "hostujícího instruktora" vladimíra :) Jenom ta španělština - anglicky uměli pár slov, takže brífingy jsem spíš odhadoval podle gest a mezi tím se snažil pochytit aspoň základní termíny pro vybavení. Mám se co učit :(

0 komentáře

Den v Cartagena 20.září

  Přesun ze San Gil do Cartageny jsem měl krásně naplánovaný. Autobusem ráno do Bucamarangy a pak přeletět s LAN přes Bogotu do Cartageny. Plán hezký, realita jak už to bývá trochu zaskřípala. Autobusem do Bucaramangy jsme dorazili v pohodě, odbavili jsme se a čekali na odlet. Místo toho ale přišlo hlášení nejdříve o zpoždění a následně o zrušení letu. Na přepážce nám nabídli, že nás v 9 večer odletí do Bogoty a druhý den v 7 ráno můžeme pokračovat do Cartageny. Chvíli jsme přemýšleli o alternativě autobusem (12 hodin), ale peníze za letenky by nám stejně nevrátili a i časově by to vyšlo nastejno, nakonec jsme kývli. Noc na letišti v Bogotě nebyla nic úžasného, ale to prostě k cestování patří :)

  Po příletu jsme se dopravili do hostelu Mamallena, kde jsme měli zajištěné ubytování. Žádný luxus, ale na tu jednu noc stačí. Jenom to vedro - po Bogotě a San Gil opravdový teplotní šok. K tomu se přídali i komáři - naštestí se vláčím s moskytiérou, takže na nás celou noc mlsně koukali skrz síť :) Po hození věcí na pokoj jsme hned vyrazili do staré části města na obhlídku. Domečky pěkný, spousta krámků s tretkama pro turisty, ale jinak docela malý. Vedro bylo ubíjející, takže po prochození jsme se vrátili do hostelu dát sprchu a dospat noc. Večer jsme do města vyběhli ještě jednou a tentokrát jsme měli štěstí na taneční vystoupení místních. Tipujeme to na salsu a rumbu, ale některé části mě osobně spíš připomínaly kombinaci break-dance a záchvatu padoucnice :)

  Původně jsme chtěli v Cartagene zůstat dva dny, ale představa dalšího dne v přetopeném městě nás odradila. Takže místo výletu s turisty někam na ostrovy jsme se vypravili na naší další destinaci - rybářskou vesničku Taganga.

0 komentáře

Raftování a další radovánky v San Gil 17.září

Naší první zastávkou v Kolumbii bylo město San Gil. Hlavním lákadlem byla možnost raftování. Přesun autobusem z Bogoty byl relativně v pohodě, jen se místo plánovaných 6ti hodin (navzdory divoké jízdě řidiče) protáhl na 9, což už bylo mírně únavné. Panoramata cestou za to ale stála; po prvních 2 hodinách protrpěných v zácpách v Bogotě jsme vjeli do kopcovité oblasti, která se směrem k San Gil měnila až v hory. Ubytování v San Gil jsme neměli zajištěné, ale předběžně jsem vybral La Posada Familiar. Tam nás přivítala velice příjemná Esperanza a i pokoj byl více než luxusní, takže jsme s radostí zůstali. Celé 4 dny se o nás starala jako o vlastní, pomáhala nám se zajišťováním dopravy a celkově byla péče příkladná. Možná to bylo také trochu tím, že jsme byli jediní hosté :)

Ráno jsme vyrazili do národního parku Chicamocha. Autobus nám pomohla najít Esperanza - ten s námi ale dojel jen do vesnice na půli cesty a na mojí otázku co dál mě ujistil, že "no problema". Na rozcestí zastavil, odchytil projíždějící taxi a přesunul nás do něj. Asi se mu dál už prostě nechtělo :) Park nás mírně překvapil - trochu bych ho přirovnal k výletu na Boholu. Vstupné je docela vysoké (380 Kc na osobu) a zahrnuje i výlet "teleferikem" (kabinkou jako ji známe od nás z hor). No, v rámci "parku" jsou různé adrenalinové atrakce (tedy kolumbijská představa o adrenalinu), jako třeba 300m zip line podél kopce, houpačka nad svahem a nebo zorbing ve 20m dlouhém betonovém korytu. Ty jsou navíc placené zvlášť. Takže jsme se nakonec jenom prošli, vyjeli si gondolou na druhý kopec a mírně zklamaní odjeli zpět do San Gil. Jenom hory kolem byly opravdu impozantní - hodně se tu paragliduje (my ve vzduchu bohužel nikoho neviděli) a už od pohledu to musí být paráda. Příště sem přijedu s výbavou a to bude jiný zážitek :)

Další den bylo na programu raftování. Po zkušenostech z asijskou (a stejně tak jihoamerickou) představou o tom, co je "extreme", jsem Verču přemluvil na řeku Suarez. O té sice tvrdili, že je šíleně náročná a vyžaduje zkušennosti a jsou tam rápidos 5+, ale známe to... Po hodině cesty jsme prošli klasickým krátkým školením a hupky do člunu - já se už klasicky drze nacpal na levého háčka :) Verča bláhově zvolila opačné místo, co nejvíce vzadu, aby byla v bezpečí. No, nakonec byla jediná koho voda smetla z lodi, ale záchrana byla rychlá a dokonce ani neztratila pádlo :) Jinak to docela stálo za to - peřeje asi opravdu byly i kolem úrovně 5 a ty dvě hoďky příjemně utekly. Na konci nás čekalo moc dobré občerstvení (čestvé mango), takže celkově zážitek parádní.

No a konečně třetí den jsme vyrazili do vesničky Barichara. Měla by to být jedna z nejlépe zachovalých vesnic v Kolumbii a i snad chráněná vládou jako národní památka. Podle toho opravdu i vypadá - velice pěkně opravená tak, aby se zachoval původní ráz. Verča si užívala hlavně nakukování do vnitrobloků baráčků :) Z Barichary vede dále "Camino Real", což je cca 9km dlouhá více či méně dlážděná cesta do vesnice Guane. Vzhledem k tomu, že je převážně z kopce, tak je to velice příjemná procházka tak na dvě hodiny. Zpátky nás pak nabral místní autobus a odvezl až do San Gil.

San Gil město jako takové není nic úžasného. My jsme se pohybovali ve staré části, která oplývá zejména úžasným množstvím cukráren všeho druhu a drogérií. Zato najít restauraci se ukázalo jako veliký problém. V jedné (doporučené naší domácí) vařili každý den to samé a druhá zase nestála za nic. Hlavně pro chudáka vegetariána je výběr opravdu tristní. Zato v katedrále nás překvapili - zašli jsme tam v rámci večerní procházky a zrovna probíhala mše, během které osazenstvo zpívalo Hey Jude od Beatles a kněz k tomu nadšeně tleskal do rytmu :)

0 komentáře

Přílet do Kolumbie 14.září

 Po loňském roce zaměřeném hlavně na Asii jsem se chtěl letos pro změnu více přeorientovat do ameriky - obnovit trochu španělštinu a tak :) Původně jsme s Verčou plánovali svoji první bezdětnou (hlídá nám mamka Verči - děkujeme!) dovolenou do Japonska, ale nakonec to tak nějak dopadlo a vyrazili jsme místo toho do Kolumbie. S plánováním mi hodně poradily dvě verčiny kamarádky kolumbijky, co žijí už dlouho v Praze (díky!). Po obligátním prostudování wikitravel a dalších zdrojů jsem vybral 3 hlavní destinace: San Gil (treky a raftování), Cartagena (pláže, potápění) a nakonec Leticia (amazonie).

 Hledání letenek nebyla radostná práce - nechtěli jsme strávit na cestě zbytečně mnoho času, takže moc na výběr nebylo - z evropy létá do Bogoty AirFrance a spojení z Prahy bylo super (18h celková cesta), jen ta cena kdyby byla rozumnější. Cesta proběhla v pohodě (když nepočítám fakt, že jsem nám při odchodu z bytu vzal špatný klíč od bytu a zjistil to až po zabouchnutí dveří :), ani batoh nám neztratili a i přemístění taxíkem z letiště do hostelu bylo bez incidentů. Ubytování jsem nám vybral v historické části Bogoty - jedinou vadou na jinak hezkém prostředí byl fakt, že v hostelu nás dali do pokoje co byl přímo u vchodu a restaurace, takže rámus a provoz jsme měli doslova za dveřmi. Naštěstí jsme byli po cestě tak utahaní, že nám to ve finále ani nevadilo :)

   Odpoledne a večer jsme strávili obcházením historické části - hlavním úkolem ale bylo vytáhnout někde peníze z bankomatu. To se ukázalo jako větší problém, než jsme čekali. První 3 bankomaty tvrdošíjně trvaly na tom, že mám špatné číslo karty (to jde?) a nakonec jsme uspěli až v bance BBVA. No, byla už ve mě malá dušička - nová karta od mBank a nic moc hotovost není úplně nejlepší začátek dovolené :) Druhý den ráno jsme se nechali odvézt na autobusové nádraží a z něj vyrazili na 8h dlouhou cestu do naší první destinace San Gil...

0 komentáře

Polétání v Tolminu 27.srpna

 Tenhle výlet jsem původně ani neplánoval - těšil jsem se na další cross do itálie, ale ten kvůli počasí nakonec nevyšel. No co se dalo dělat, létat se musí a každá příležitost je dobrá :) Jako obvykle vše organizovala Hanička (JEMM). Cestu jsem měl tentokrát luxusní - kamarád jel svým autem, takže jsem se přidal aby mu cestou nebylo smutno. Celou cestu jsem tak strávil obdivováním vymožeností jeho nového volva - umí sám korigovat rychlost podle aut před vámi, samostatně přepínat dálková světla - samozřejmě pořád miluji svého Yaríska, ale technika už se evidentně posunula dále. Do kempu "u motorky" jsme tak dorazili kolem desáté a za zpěvu lidovek (co se slavilo jsme nevyrozuměli) se pokoušeli vyspat na první létací den.

  Já už jsem v Tolminu jednou byl když jsme létali cross, takže jsem si tam přišel jako doma. Start je krásný a přistávaček kolem spousty. Navíc po crossu už se nebojím "odlepit od kopce" a zkoušet kam až doletím, takže jsem to zkoušel pustit přes "Zmrzlého" na "Stol" a pak dál na Kobarid - né, že bych si dělal ambice doletět až do Itálie, ale zkoušet se to musí. Poprvé jsem si také užil stopování, abych se dostal zpátky :) Karmu bych měl mít z čech nasbíranou (snažim se brát stopaře jak to jde) a nikdy jsem nečekal víc jak hoďku. Jeden den se mi vyloženě dařilo a povedlo se mi odletět i svůj první "trojuhelník" - t.j. letět někam, potom někam jinam a pak se vrátit zpátky ke startu. Téměř jsem i překonal svůj vzdálenostní rekord (26km) z crossu a časový ze španělska skoro také (cca 3h). Prostě polétání jak má být.

 No a ještě jeden zážitek. Ve stejném termínu se v Tolminu konaly nějaké závody. Prý byly i hodně dobře obsazené a sjelo se tam snad 100 pilotů z evropy. Pro nás to znamenalo, že vždy tak kolem jedné až druhé odpoledne "otevřeli okno" pro závodníky a my normální smrtelníci jsme buď tou dobou už museli být ve vzduchu nebo počkat až oni vysmahnou. Jeden den jsem byl ve vzduchu a v té době už se plácal někde nad Zmrzlým. Ale v úterý foukalo a tak jsem čekal na odpoledne, až se podmínky zlepší. Pro závodníky to ale nebyl problém - ti do toho naskákali jak čertíci. Něco tak divokého jsem ještě nikdy neviděl. Startovali jen pár metrů po sobě, točili se všichni pohromadě v jednom stoupáku, no mazec. Shodli jsme se, že na tohle nikdo z nás žaludek nemá....

Přejít na stránku: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

Kde se právě nacházím

flag
Filipíny

nejnovější zápisky

nejnovější fotky

  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě
  • Přehrát album na místě

nejnovější komentáře

translate page