Dalším paraglidistickým výletem byl týdenní „cross“ do itálie, opět pod taktovkou Haničky (JEMM). Cílem „cross“ výletů není jen tak normální polétání, ale zvládnout co nejdelší vzdálenost (t.j. „přelet“). To už vyžaduje něco víc než jen se držet u kopce, jak jsem byl až dotěď zvyklý. Už ranní briefing má jinou podobu – řeší se odkud jsou v kterou denní dobu nasvícené kopce (t.j. kde to „chodí“), jak typicky fouká (např. údolní větry) a kde je potřeba co dělat – na kterém místě se „přizvedat“ (nabrat co největší výšku), kde „přeskočit“ (přeletět na další místo), atd.
Musím přiznat, že jsem žádné velké ambice neměl – jsem v pomyslných paraglidistických plenkách a ani nemám ambice stát se nějakým úžasným pilotem. Mým cílem je létání si užívat s minimální mírou rizika. Proto mě ranní plánování, kde se diskutovalo kam až by se dalo doletět, nechávalo docela klidným a mým jediným cílem bylo se aspoň chvíli s ostatními uržet. V praxi to fungovalo tak, že jako první vždy odstartoval Jířa (partner Haničky a výborný pilot) a prozkoumal jak to nahoře vypadá. Pak jsme postupně startovali i my ostatní a snažili se nabrat výšku s vydatnou Jířovou pomocí – to pak jeden na vysílačce slyší: „Vláďo ty se těm stoupákům vyhýbáš schválně?“ nebo „Proč točíš ten klesák?“ a podobně. Poslední pak startovala Hanička a pomáhala těm posledním (t.j. typicky mě se udržet a taky někam doletět.
Sám sebe jsem několikrát překvapil – za ten týden se mi povelo nalétat přes 100km (což tedy není nic moc výkon – byli tam tací, co to uletěli a jeden den) a většinou jsem ani nebyl na zemi jako první. Navíc se mi povedlo uletět v Avianu celou „podkovu“ – v mém případě je to výkon ekvivalentní přeplavaní kanálu la manche :) Bohužel se mi také podařilo se poprvé pověsit na strom – Hanička teda tvrdí, že se to nepočítá, protože to byl jen velký keř, ale já bych to tak neviděl :) Jak se mi to povedlo? No jak jinak než pokažený start – místo levé ruky zabrala levá a skončil jsem viset hlavou dolů ve stromech pod startem. Ani mě ani křídlu se naštěstí nic nestalo a vymotání trvalo 10 minut, takže jsem se i ještě stačil připojit ke zbytku skupiny a odletět.
No a samozřejmě prokletí posledního dne zabralo i tentokrát. Vypravili jsme se na Lijak (Slovinsko) a plán byl zkusit přeletět podél hřebene jak to půjde. No, mě to moc nešlo – hned nad Lijakem jsem zápasil snad hodinu než se mi povedlo se přizvedat a to jen za vydatné pomoci Haničky. Pak jsme přeskočili na další kopec, ale už to prostě nešlo. Důsledek byl ten, že jsem musel hledat nějaké rozumné místo na přistání. Kolem mě všude lesy a přizvedat se už nebylo kde. Nakonec jsem si vybral malou mýtinku co z výšky vypadala relativně v pohodě. Vyklesal jsem si a musel jsem si vybrat – buď přistávat po větru (=průšvih) ale do kopce nebo proti větru a z kopce (=větší průšvih). Vybral jsem si první a povedlo se mi krásně přistát přesně doprostřed mýtinky. Akorát jsem při vybíhání zakopl a skončil s ukopnutým nehtem na levé noze. Naštěstí zlomené to nebylo, takže teď mi bude mít zase rok co dorůstat.
Jinak výlet to byl úžasný a „přelétání“ má rozhodně své kouzlo – jen v mém případě bude asi ještě hodně dlouho trvat než se budu moct něco podobného zkusit bez pomoci profíků jako jsou Jířa a Hanička...