Probouzime se v Queenstown, meste adrenalinovych sportu. Na jedne ulici pojmenovane po mistni rece Shotover jsou koncetrovany vsechny agentury zprostredkovavajici bungy jumping, rafting, jetboating, canyoning, skydiving, paragliding, parasailing a ja nevim co jeste. My jsme si vybrali Canyon Swing, zhoupnuti nad rekou Shotover ve Skippers kanonu. Jedna se o sedesatimetrovy volny pad!!! Muzete si vybrat z nekolika zpusobu skoku, jejichz obtiznost je hodnocena kalhotkami, podle toho jak moc chcete mit "nadelano v kalhotach". Napriklad muj skok popredu je jen za dvoje spodary, kdezto Vladuv pozadu je tusim za maximalnich pet! Ani se me neptejte jak jsem se citila....koneckoncu, vsechno je to na videu ;-) (a neco malo na fotkach) Musim rict, ze neni ani tak hrozne se odhodlat skocit, jako ten pocit, kdy padate a porad cekate, kdy to lano konecne zabere...............................celou tuhle dlouhou dobu jsem rvala hruzou :)) Pro Vladu, zkuseneho toho skydivera, to byla zivacka, prece jen je ze skakani s padakem zvykly na mnohem delsi volny pad. Vubec nechapu, jak me k tomu premluvil a to jsem jeste nevedela co me ceka dalsi dny ;-)

Nedá mi to abych hned zatepla nepogratuloval kačce k jejímu odvážnému kroku do prázdna. Dnes si bez rozpaků užila 60m volného pádu následovaného elegantním zhoupnutím nad řekou. Pro anglicky mluvící je více informací tady.
Video Kacky:

Video Vlada:

Tak ještě jednou, gratuluji! :)

Dnes jsem přidal možnost zadávání komentářů pro zápisky do blogu. Komentáře pro fotografie budou ještě chvíli trvat, tak prosím o trpělivost. Nečekejte od toho žádný zázrak - jako vždy, vylepšovat budu časem :)

Jelikoz z Milford Sound vede jen jedna cesta, vyrazili jsme rano opet po Milford Road smer Te Anau, ackoliv nasim dnesnim cilem bylo mesto Queenstown. A i presto, ze celou noc opet vydatne prselo a foukalo, rano vypadalo dost nadejne! Mohli jsem tedy uskutecnit nekolik z mnoha zastavek na Milford Road.
Prvni z nich byla The Chasm. Zajimavy skalni utvar, ktery reka Cleddau vymlela do kamenu. Na parkovisti byla cedule "Nekrmete kea" - je to ten horsky papousek, ktery by se tu mel vyskytovat a je pry hrozne zvedavy a hravy a turistu se neboji. Akorat my jsme tedy na jeho pritomnost stesti nemeli :(
Dalsi kratouckou zastavkou byl viewpoint na udoli reky Hollyford. Pri pohledu na okolni horske masivy jsme s nelibosti zjistili, ze vrsky jsou od vcerejska zasnezene!
Na miste zvanem The Divide zacina jeden z Great Walks, konkretne Routeburn trek. My jsme po jeho trase sli asi hodinu, ale pak jsme se odchylili a vystoupali na Key Summit. Tento vrcholek neni sice nijak vysoky (919 mnm), ale je zajimavy tim, ze je to rozhrani pro tri reky Hollyford, Eglington a Greenstone. Na vrcholu nas kratka naucna stezka seznamila s alpskou florou - nejprve bukovy prales, pote bukova klet a uplne nahore raseliniste s jezirky. Akorat ty vyhledy a ta panoramata....jsme si museli jen domyslet, bo pres mraky nebylo videt nic :) Tuto prijemnou vychazku jsme si prodlouzili jeste kratkym sestupem na chatu Howden, ktera lezi u stejnojmenneho jezera. Zde jsme meli moznost prohlednout si, jak vypadaji chaty, jez jsou na tech vidennich trecich a kde se da prespavat. Zde bylo misto pro 28 lidi, jedna spolecenska mistnost a v ni jedny kamna, nekolik varicu, splachovaci zachody, tekouci voda.
Jak jsme se blizili k Te Anau, krajina se postupne menila. Strme rulove a granitove hory se (postupne rozestupovaly (typicky tvar ledovcoveho udoli pismene U se postupne rozsiroval) a davaly prostor bukovym lesum (ve vysich polohach roste buk stribny, nize pak buk cerveny) a pak take nekolika jezirkum, ve kterych se zrcadli protejsi hory (viz fotky Milford Road).
Pred pokracovanim do Queenstown jsme si v Te Anau udelali kratkou prestavku, doplnili zasoby a zkoukli kratky film o tomto regionu toceny jednim mistnim nadsencem z helikoptery. Nadsenec to byl takovy, ze si musel postavit i vlastni kino, aby mel kde ten svuj film promitat :)

Na cestě zpět z Milford Sound do Te Anau jsme se zastavili na menší trek. No a protože jsem si před odjezdem pořídil chytrou GPS od Garminu, můžete se podívat na to, jak trasa vypadala a jaký byl její výškový profil.

Dnes jsme chteli brzy vstat, dokoupit neco na jidlo a vyrazit nejspodeji do 11 hodin na Kepler trek, ponevadz prvni den se jde 6 hodin. Ovsem celou noc huste prselo a bohuzel dest neustal ani rano:( A jsou tak fakt privaly vody! A poryvy vetru! V turistickem centru jsm proverili aktualni situaci - Kepler trek neni zruseny, ale aktualni pocasi, ani predpoved na dalsi dny neni nic moc - zitra uz nema sice prset, ale ma foukat 40 km/h a to budeme zrovna z exponovane casti v horach. Rozhodli jsme se tedy Kepler trek zrusit :((
A abychom uplne neprisli o zazitek z prirodnich kras teto casti ostrova nazvane Fjordlands, tak jsme se vydali do fjordu Milford alespon autem, kdyz nam to pocasi nedovolilo po svych. Sice celou dobu prselo, ale bylo nam receno, ze v Milford prsi 300 dni v roce, takze to je normalni pocasi :)
Po ceste z Te Anau do Milford Sound je spousta zastavek ci kratkych treku, ale jelikoz stale huste prsi, dost fouka a vubec je vsude kolem fakt hooooodne vody, nema smysl vystrcit nos z auta. Prvni zastavka byla na msite, kde zrovna uklizeli spadly strom, kvuli kteremu byla cesta vcera zavrena. O kus dal se tvori kolona, nebot se prave dokoncuji dalsi uklidove prace na silnici. Kdyz prejizdime jeden z uzouckych mostu a vedle buraci mensi vodopad a vsude z okolnich strmych skal se vali obrovske proudy vody v podobe docasnych vodopadu, je nam jasne, proc je cesta obcas zavrena.
Jeste nas potkalo kratke cekani pred jednosmernym tunelem Homer - stavbu diky niz existuje silnicni doprava do fjordu. Kdyby se tech 200 nezamestnanych nesnazilo tech 30 let prokutat tu obrovskou skalu, nikdy by do Milford neprijelo zadne auto, zadny autobus. Jediny pristup do te doby byl bud po mori nebo tri dny pres hory.
Kratce na to, co jsme dorazili do Milford, zacinala plavba po fjordu (kvuli silnemu vetru byla malem taky zrusena!). Plavba po 15 km dlouhem fjordu trva dve hodiny a je na ni nekolik zajimavych mist:

• dva stale vodopady - LAdy Bowen Falls (166 m), Stirling Falls (155 m)
• jeden nestaly vodopad - Fairly Falls - objevi se po vydatnem desti a pak po peti dnech zmizi. Jeli jsme az skoro na dotek k nemu!
• Lion Mountain - skala, co vypada jako lezici lev
• Copper Point - skala, kde je naleziste medi, ale nesmi se tu tezit nebot jsme v narodnim parku
• Seal Rock (tuleni skala) - a na ni byl dokonce jeden tulen!!!
• Dale Point - nejhlubsi misto fjordu 538 m, v ostatnich castech fjordu je hloubka kolem 300 m
• Mitre Peak - vrchol, jenz vzhledem pripomina takovou tu cepicku mnicha se dvema ruzky a jez je se svymi 1692 metry jedna z nejvyssich hor rostoucich primo z morskeho dna
  
• Podmorska observator - na tu jsme se moc tesili, ale bohuzel byla kvuli pocsi zavrena :( Maji tam byt k videni ruzne koraly a jine morske potvurky, ktere se normalne nachazi v mnohem vetsi hloubce
• zajimave je taky sledovat misto, kde se micha sladka (zelenohneda) voda z pevniny se slanou (zelenomodrou) vodou z more
• misto, kde Maori tezili poutahu (greenstone=nefrit)
  

Milford fjord je jeden ze 14 fjordu v regionu Fjordlands a patri mezi jedno z nejkrasnejsich mist na svete a rozhodne mezi jedno z nejnavstevovanejsich na Novem Zelandu (fotky Milford Sound)
Kdybyste si chteli osvezit, co presne je "fjord", tak je to vlastne zaliv s urcitymi specifiky - viz Wikipedia fjord

Do mesta Te Anau na zapadnim pobrezi jsme se potrebovali premistit tak rychle proto, ze jsme zde meli zaplaceny Milford trek, tridenni prechod hor do fjordu Milford. Tento trek je jeden z nejznamejsich Great Walks, ktery na NZ maji. Je velice obliben hlavne mezi Novozelandany, nebot ma pro ne historickou hodnotu - vede po stejne trase, po jake putovali uz kdysi Maori, kdyz ve fjordu kopali greenstone (nefrit).
Turisticky system je na kiwi ostrove dost promakany. Maji zde vytipovanych devet nejlepsich tras, oznacenych jako Great Walks, na ktere se musite dopredu objednat (z duvodu omezen kapacity chat na trase). V hlavni sezone, ktera konci 30.4., jsou chaty plne vybaveny kamny, varici a pod. Chteli jsme tedy do konce sezony stihnout alepson ten nejkrasnejsi trek.
Bohuzel, kdyz jsme se prisli do turistickeho centra nahlasit, tak jsme zjistili, ze kvuli vydatnym dvoudennim destum a spatne predpovedi, je trek uplne zrusen! Byli jsme hodne zklamani, ale kdyz nam ukazovali fotky turistu brodicich se po pas ve vode (a to je stav, kdy je to jeste pruchodne, takze ted to na trase bylo mnohem horsi!!!), tak jsme usoudili, ze tohle nas mrzet nemusi. Na kiwi jsou totiz reky vetsinou vicemene bez brehu, maji vzdy nekolik meandrujicich ramen, takze kdyz prijde vetsi dest, rozleji se do krajiny a jsou z toho zaplavy.
Alterntivne jsme se prihlasili na Kepler trek, ktery prvni den vede po vychodni strane hor, kde tolik neprsi a nejde se tak dlouho nizinou podel reky. Predpoved na dalsi dny uz byla celkem v pohode, tka uvidime.
Najednou jsme meli cely den volny, tak jsme pohotove vyrazili do blizkeho Manapouri a zde si dali alespon maly trihodinovy Circle trek s vyhlidkou na jezero. Cesta vedla tropickym pralesem, plnym kapradin, lisejniku, trochou blaticka, spoustou spadlych trouchnivejicich stromu......
Po ceste zpet jsme si udelali malou naucnou zastavku ve Wildlife centru, kde byli k videni endemicke druhy ptaku, zijicich vyhradne na NZ. Mezi ne patri takahe (velky neletavy modrozelenocerny ptak), horsky papousek kea, NZ lesni holub a dalsi (viz fotky Trek v Manapouri ).

Jen co jsme si vyzvedli naseho kampu, nakoupili zasoby, tak jsme vyrazili na cestu smer jih. Ridicem vypravy byl jednoznacne zvolen Vlada, nebot ma osmilete zkusenosti s rizenim vlevo (i kdyz jen na motorce). Ironicky, nebot v Cechach se rizeni vyhyba jak muze :) Ja jsem se zatim pasovala do role navigatora, na rizeni si snad troufnu pozdeji taky.
Nase prvni kilometry vedly podel pobrezi Pacifiku celkem rovinatou krajinou plnou neskutecne velkych stad ovci, alpak a dokonce jelenu. Puvodne jsme chteli jeste ten den dojet do Dunedinu (asi 400 km) tak, abychom stihli pri soumraku pozorovat tucnaky jak se vraci do svych hnizd na plazi. Bohuzel jsme se s odjezdem z Christchurch dost opozdili a pri maximalni povolene rychlosti mimo obce 100 km, jsme tepve v 5 byli na prvni zastavce, na Moeraki Boulders. Jedna se o pravidelne kulate balvany, ktere lezi na plazi. Jsou dost velke na to, aby si je lidi ukradli, nebot v prumeru meri az 2 metry. Vznikly tak, ze se kolem pevneho jadra z uhlikovych ci vapencovych krystalu nabalovaly mineraly, to vse asi tak pred 60 miliony let.
Dunedinem jsme projizdeli jiz za tmy a mirili jsme na prilehly poloostrov Otago, kde jsme stravili nasi prvni noc v campervanu.
Polostrov Otago je prirodni rezervace, kde je jednak jedina nemorska kolonie albatrosa kralovskeho a kde je mozne pozorovat tulene a tucnaky. Tak albatrosa i tulene jsme videli, ale toho tucnaka furt ne :((
A jelikoz bylo krasne, tak jsme se rozhodli hon na tucnaka jeste neukoncit a vydali jsme se za nim az na pobrezi Catlins, konkretne na Kaka Point a Nugget Point. Bohuzel nase zklamani z nepritomnosti tucnaku pokracovalo i tady :(( Jak Vlada konstatoval "ani ploutvicka". Pravda, prece jen jsme videli nekolik malych tulenich dorostencu (asi spis batolat), jak se rochni v takovem malem prirodnim bazenku, chraneni utesy ze vsech stran. Pry se jednalo o Elephant Seals.
Do mesta Te Anau na zapadnim pobrezi jsme dorazili opet za tmy. Za dva dny mame najeto vice nez 800 km! (fotky)

Ahojte, takze nas prvni skutecny zapisek. Trochu opozdene, ale prece :)
Takze po tom silene dlouhem a dramatickem letu jsme konecne zakotvili v Christchuch, nejvetsim meste na Jiznim ostrove. Mesto ma 300 tisic obyvatel, coz je na novozelandske pomery hodne, a je pojmenovano po jedne z Oxfordskych koleji. MEsto lezi na vychodnim pobrezi (takze smerem do PAcifiku), asi tak uprostred jizniho ostrova. Je to docela velky pristav. KRome katedraly na hlavnim namesti, univerzity a ctyr avenue, ktere tvori centrum mesta, je tu taky Mezinarodni centrum Antarktidy.
My jsme do Christchurch dorazili ve stredu 22.4. odpoledne a jediny nas zajem byl najit si ubytovani s posteli a sprchou! Jakmile jsme tohoto docili, nic jineho nas nezajimalo, ani prazdny zaludek, nebot od snidane v letadle jsme nic nejedli, ale veceri jsme vesele prospali. Bohuzel casovy posun deseti hodin je docela znat, a asi dva dny jsme se s nim srovnavali. Takze jsme usinali v sedm vecer, probouzeli se uprostred noci, treba ve dve, ve tri, nemohli usnout, cetli si a delali ruzne jine veci, ktere by nas uspali :)
Krome prohlidky katedraly, kde po vystoupani 134 schodu (mimochodem, kazdy schod ma sveho sponzora, stejne tak zidlicky v kostele!), se vam otevre pohled na hlavni namesti, nas v Christchurch jeste cekala navsteva Mezinarodniho centra Antarktidy a hlavne vyrizeni nekolika nezbytnosti.
Pokud jste to totiz nevedeli, tak Novy Zeland ma v Antarktide vlastni zakladnu (Scott base), na ktere mimojine poradaji kazdorocni turnaj v ragby se sousedni americkou zakladnu a vite co? letos opet vyhrali kiwi:) (hralo se v lednu, coz je antarkticke leto, pri minus osmi). Z Noveho Zelandu je to do Antarktidy "co by kamenem dohodil", neco malo pres 3800 km, takze je to jeden z nejblizsich sousedu. V tomto centru jsme si vyzkouseli jake to je, kdyz je teplota osm stupnu pod nulou a zaroven fouka vitr rychlosti 40 km/h. Pocitova teplota je najednou osmnact stupnu pod nulou! Taky jsme se dozvedeli, ze pri -52 stupnich clovek v normalnim obleceni zemre do minuty. Mazec! Taky jsme zjistili jak velky muze byt tucnak a jednoho z novozelandskych (tucnaka modreho) jsme si prohlidli dost zblizka.
Druhy den nas cekalo to nejdulezitejsi, vyzvednout si nase obytne auticko, tzv. capmervan, ktery nas bude provazet po celou dobu na kiwi ostrove. Vybrali jsme si spolecnost Escape a jak nas "kampa" vypada, muzete videt na fotkach. Je kompletne vybaven kuchynkou, nadobim, plynem, vodou, posteli. Proste vse, co clovek ptorebuje na cestach. Hned jsme si jej zamilovali. Obzvlast VLada, protoze na nem mame nahou zenskou ;-) (fotky z Christchurch)

Cesta na druhy konec sveta nebyla vubec jednoducha, skoro bych rekla ze byla dramaticka, i kdyz podle Vladi (znameho toho flegmatika) to bylo normalni.
Normalni bylo, ze me uz v Praze letuska nechtela odbavit nebot nemam vizum do USA. Meli jsme totiz letet do Londyna a odtud do Aucklandu pres Los Angeles. Predpokladala jsem, ze vizum nepotrebuji, nebot se nejedna o tranzit, kdyz ani neopustim letiste a nemenim lety. Jak se ukazalo, vizum bylo treba. Takze jeste v Praze na letisti jsme s pomoci Vladova maleho laptopu a meho firemniho wifi pripojeni zazadali o viza.  
Normalni taky bylo, ze uz v Praze jsme meli hodinu zpozdeni kvuli technickym problemum. Takze nam najednou na prestup v Londyne zbyvala tak hodinka cisteho casu, a to (jak se ukazalo), bylo opravdu malo.
Naposto normalni bylo, ze v Londyne nechteli pro zmenu odbavit nas oba. Pry bez zpatecni letenky nas nikam nepusti. Takze jsme opet zapojili laptop a wifi a kupovali letenku do Australie, ovsem jeste predtim zadali o viza do  Australie, to aby to nebylo jednoduche, tak jedno  bez druheho pry nejde. No a jelikoz jsme na tohle vsechno diky tomu zpozdeni z Prahy meli malo casu, museli jsme letet misto v 16 az ve 21 pres Hongkong a ne pres Los Angeles, jak bylo puvodne v planu. Takze moje narychlo vyrizene vizum do USA mi uz bylo nanic :) Vykompenzovane jsme to meli tim, ze jsme sedeli v te lepsi ekonomicke tride a meli celou trojsedacku pro sebe.
Pri odletu z  Hongkonku uz bylo fakt normalni, ze jsme se opet trochu zdrzeli kvuli vyndavani zavazadel z letadla nejakeho chudaka, ktery nestihl let.
Naprosto nenormalni bylo, ze po priletu do Aucklandu jsme tam meli nase zavazadla! Navic neposkozena! Tak tohle byl maly zazrak.....
V Aucklandu nas cekala biosecurity, kontrola zda nemate neco, cim byste mohli nakazit kiwi ostrov. Prohledli nam nase vzorne umyte trekove boty, ale stan nam pro jistotu nejak vydesinfikovali.
Ve 13 hodin jsme se jeste poslednim letem presunuli na jizni ostrov do Christchurch.
Nevim to presne, ale za ty temer 3 dny jsme obleteli cca 20 000 km. Nase ekologicke stopa nas prezije :( (fotky z letu a Novy Zeland z vysky)