Panajachel leží téměř naproti (přes jezero) San Pedra a je vzdálený cca 40 minut lodičkou. "Pana" (jak se zkracuje) je turistické centrum a podle toho také vypadá - ten tam je klídek ze San Pedra. Najít ubytování tentokrát bylo dobrodružnější než normálně. Ani ne tak kvůli nedostatku možností, jak spíš kvůli vybíravému nosu Martičky :) Nejdříve jsme zapadli do Marios Rooms - na pohled velice hezké, ale asi po hodině Martička zjistila, že tam nemůže dýchat (asi roztoči ve dřevě či co). Následovalo složité dohadování s recepční, která nám odmítala vrátit peníze. Ono také něco takového vysvětlovat bylo na moji španělštinu už hodně náročné. Nakonec jsme z ní vyrazili zpátky aspoň polovinu (i když pokoj byl úplně netknutý) a našli si náhradu v Hospedaje Sanches. Sice jsme bydleli se slepicemi (doslova, bez legrace), ale zato pokoj byl bez roztočů a cena třetinová :)

Původní plán byl zůstat jednu noc a druhý den odpoledne odjet do Antigua (abychom tam odtud pak další ráno mohli pokračovat na letiště v Guatemala City). V Pana jsme ale zjistili, že se dá jet i přímo na letiště v 6 ráno, takže jsme se rozhodli noc v Antigua zrušit a prodloužit si pobyt v Pana. Měli jsme tím k dipozici celý den.

Dopoledne jsme vyrazili do Natura Reserva kousek od města (dá se tam v pohodě dojít pěšky). Docela mile mě to překvapilo - reserva sice není velká, ale je hodně do kopce, takže obejít jejich "dlouhý trek" nám zabralo přes hodinu. Po cestě mají několik lanových mostů (v různém stupni rozkladu, takže pozor, moc nehoupat :), ale hlavně plošinu, ze které je možné pozorovat opičky a coati (něco jako jezevec). Součástí rezervace je i motýlí farma, která je ale v rekonstrukci.

Potom jsme sedli na "chicken bus" (bývalé americké školní autobusy, co tu jezdí jako veřejná doprava) a odjeli na trh ve vedlejší vesnici Sololá. Zajímavý zážitek (trh byl pro místní a já s Martičkou jsme si tam připadali jako guliver mezi liliputy :), ale pro nákupy suvenýrů nic moc (až na chili papričky). Po návratu do Pana jsme obrazili místní prodejny, nakoupili rumíky (Botran 12 let - mňam) a pokusily se nakoupit dárky domů (oba to nesnášíme). Myslím, že pohádky o dvou vysokých cizincích co platili 10ti násobek normální ceny boudou babky trhovkyně povídat vnoučatům ještě za 100 let :)

Třetí den (vstávání v 5 ráno, jak jinak :), jsme nasedli do autobusu a nechali se odvézt až na letiště. Pá pá Guatemalo, vítej znovu Mexico!